Od svatých textů k technokracii (a zpět?)

Náboženství nabírá na významu. Blízký východ je otřásán projevy fundamentalistického islámu a Islámský Stát soutěží o prvenství ve vývozu terorismu s Islámskou republikou.

Na opačné straně světa přenechává Donald Trump tradicionalistickým křesťanům takový stupeň moci, který je v novodobé historii Spojených Států bezprecedentní. Sekulární výspa islámského světa, kterou po dlouhá desetiletí představovalo Turecko, podléhá náporu zélótů a s výukových osnov eliminuje výuku evoluce. Pokud jde o naše bezprostřední okolí, Ježíš Kristus byl nedávno za přítomnosti vládnoucí křesťansko-konzervativní strany korunován polským králem zatímco vládnoucí strana v Maďarku prosadila v textu nové ústavy z roku 2011 odvolání na Boha a křesťanství. V kolébce monoteismu, Izraeli, mezitím sílí ambice ultraortodoxních židů po ustavení judaistické teokracie a podíl takto smýšlejících lidí se na celkové populaci Izraele neustále zvyšuje.      

Je na místě položit si otázku, zda-li může být tento pohyb signifikantní také pro vzdálenější budoucnost nebo jde o nepodstatný výkyv na naší cestě historií, který bude dříve nebo později spontánně korigován. Na rozdíl od mnohých skeptiků bych chtěl nabídnout optimističtější výhled, který předpoklad o neustále sílících náboženských sentimentech neobsahuje. Domnívám se totiž, že otěže společenského dění může opravdu dlouhodobě sevřít pouze takový výklad světa, který ve svém výkladovém rámci rezervuje adekvátní prostor technologickému pokroku. V následujících odstavcích se pokusím vztah náboženství k technologickému pokroku přiblížit.   

Parametry atraktivního výkladového příběhu až do pozdního novověku náboženství skýtalo. Pokud jde o křesťanství v Evropě, kněží byli po dlouhá léta průkopníky ekonomických a politických inovací. Katolická církev ve středověku založila sofistikovaný administrativní systém, započala s využíváním archívů, katalogů, rozvrhů a dalších nástrojů procesování dat. Církev také založila první evropské korporace, kláštery, které  byly tisíc let pilířem evropského ekonomického rozvoje. Uplatňovaly se zde pokročilé zemědělské a administrativní metody, kláštery byly například také prvními institucemi, které používaly hodiny. Kromě toho byly centry vzdělanosti a díky jejich přičinění vznikly také nejvýznamnější evropské university. Tímto se ovšem možnosti křesťanství vyčerpaly. Přes zmíněné úspěchy dohnal křesťanství jeho vnitřní limit, který uvaluje omezení na rozsah možného poznání, jenž je ve světě k dispozici. Církev deklaruje, že svaté texty a starověké tradice obsahují veškeré poznání, které je pro život důležité. Lidská kultura řízená přesvědčením, že zná vše co je třeba, ovšem již není motivována pokoušet se objevovat poznání další. Přirozeným důsledkem této skutečnosti je ztráta pozic ve prospěch kultur a ideologií, které jsou ochotny pokročit v poznávání světa dál.

Křesťanství se odebírá ze světel reflektorů od chvíle, kdy přestává být technologicky proaktivní a zůstává pouze reaktivní, tedy s příchodem průmyslové revoluce. Ta s sebou totiž přináší mnoho změn technologických a následně společenských, zejména vznik zcela nové společenské třídy, proletariátu. Pro Bibli, napsanou ve starší době železné, je toto nové společenské uspořádání naprosto neznámé, neobsahuje návod, který by společenské bolesti průmyslové doby dokázal smysluplně adresovat. S návodem, který oslovil lidskou imaginaci přichází K. Marx, čímž výkladový příběh světa přechází na podstatné části planety od kněžích ke komunistům. Komunismus je produktem nových technologií, na jejichž vzestup reflektovaly i další ideologie, kterým se vedle komunismu dařilo ovládat svět v době nadcházející, náboženství bychom ovšem mezi nimi hledali marně. Bylo diskvalifikováno už v momentě, kdy se Jamesovi Wattovi podařilo zdokonalit parní stroj. Před Marxem se lidé přeli především o to, který pohled na Boha je tím správným, po Marxovi se mluví o metodách produkce, ekonomické struktuře a ekonomickém růstu. Společnost, která nenalézá patřičné odpovědi je nejenom chudá, ale i násilná, bez ohledu na to, jak moc je zbožná.

Přeskočím nyní od průmyslové revoluce pár let dál, podívejme se na to, jak zachází náboženské autority s technologiemi dnes. Irelevantnost náboženských návodů a odtrženost náboženství od reálného světa se s dalším technologickým pokrokem dále prohloubila. Biologové vynalezli antikoncepční pilulku a papež neví, co si s tím počít. Počítačoví vědci vynalezli internet a rabínové disputují nad tím, zda-li na něm mohou ortodoxní židé vyhledávat. Feministky volají po tom, aby ženy uchopily vlastnictví svého těla do svých rukou a učení muftí přemýšlejí, jak tuto pekelnou myšlenku konfrontovat. Poslední století vidělo mnoho vynálezů, mezi jinými také antibiotika, počítače nebo feminismus. Co bylo naproti tomu v posledním století nejdůležitějším vynálezem z dílny monoteismu? Vůbec nic. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze očekávat, že by největší změny století následujícího mohly být nastartovány ve Vatikánu či Mekce, ale spíš v Microsoftu nebo Applu. Náboženství nejen že totálně postrádá schopnost do  vlaku společenského rozvoje alespoň nastoupit, když už jej neřídit, tento vlak dnes představuje pro náboženství hrozbu velmi nešetrného zato ovšem dramatického konce v podobě smrti samotného Boha. Vynález parního stroje předznamenal počátek průmyslové revoluce a de-religionizoval společnost, s představou Boha stvořitele ovšem neotřásl. Fyzikální teorie o počátku vesmíru, biologické teorie o vzniku a vývoji života, které se všechny zcela bezproblémově obejdou bez postulování jakýchkoliv transcendentálních vstupů, už zemětřesení v představě Boha alespoň u konzistentně přemýšlejících věřících znamenat musí. Ani poznatky z oblasti neurovědy a psychologie ve prospěch transcendentálna příliš nevypovídají, poukazují spíše na fascinující plejádu mentálních konstruktů, které lidský mozek využívá k vlastní sebeindoktrinaci, respektive jim podléhá, je-li určitými představami, například náboženskými, indoktrinován v dětství. Na poli filozofie je ovšem dobojováno už od roku 1776, kdy David Hume ve svém díle "Přirozené dějiny náboženství" demonstroval, že Bůh nemůže být zároveň dobrý a všemocný a vzhledem k přítomnosti zla ve světě nemůže tedy existovat vůbec.

Náboženství samozřejmě přetrvává a bude přetrvávat v životech lidí i nadále, jako zdroj autority, přestalo být ovšem zdrojem kreativity. Věřících mohou být miliardy, svět kupředu ovšem posouvají spíše malé skupiny inovátorů, než do minulosti hledící masy. Před deseti tisíci lety byla většina obyvatel planety lovci a sběrači, farmářských pionýrů byla jen nepatrná hrstka. V 19 století pracovali miliardy lidí v zemědělství, se zásadní společenskou inovací, která později uchvátila celý svět, a sice průmyslovou revolucí, přišlo jen několik málo inženýrů, politiků a bankéřů z Manchesteru a Birminghamu. Dokonce i progresivní náboženské směry dnes pouze přejímají společenské idey z okolního světa, žádné vlastní vygenerovat schopny nejsou. Toto je důvodem proč tradiční náboženství nejsou žádnou reálnou alternativou k současnému převažujícímu výkladovému příběhu v naší části světa a sice liberálnímu humanismu, který zvítězil nejen nad náboženstvím, ale i nacismem a přivodil také implozi Sovětského Svazu. Na začátku dvacátého století nemělo náboženství odpověď na vznik proletariátu, tím méně by dnes mohlo mít odpověď na výzvy představované příchodem  genetického inženýringu nebo umělé inteligence. Kněží, muftí ani rabínové ve skutečnosti nerozumějí a pro čas trávení debatováním o starověkých textech ani nemohou rozumět vývoji v biologii a počítačové vědě.                                                                                                

Je možné spekulovat o tom, že za několik desetiletí dojde dech i liberálnímu humanismu. Že pokroky v umělé inteligenci eliminují velké množství pracovních míst a nová místa, která při této destrukci vzniknou, budou opět obsazena umělou inteligencí. Není jisté, zda-li budou současné režimy postavené na liberálním humanismu schopny přežít ve světě, kde umělá inteligence předčí druh homo v kognitivních úkolech a většinu rozhodnutí budou vykonávat stroje. Již dnes víme, že naše emoce, tužby, pocity jsou jen biochemické algoritmy, které lze relativně snadno manipulovat. Je pravděpodobné, že lidé budoucích generací budou mít zájem na implantování umělých mechanismů do mozku, které budou odbourávat nežádoucí stres a zajišťovat permanentní pocit klidu, pohody a štěstí. Genetický inženýring již brzy nabídne rodičům možnost navolit inteligenci, vzhled a schopnosti svých potomků. Co bude toto vše, a mnoho dalších netušených biotechnologických zázraků, znamenat pro člověka a liberální humanismus, který je postaven na představě jedinečnosti každého individua, není dnes zcela zřejmé. Mohl by být toto moment masového obrácení se na moudrost starobylých svatých textů? V časech nejistoty lidé vždy volají po návratu ke kořenům, mnoho lidí bude po návratu k tradicím a po ukotvení v náboženství nepochybně volat i v budoucnosti. Náboženství, jako výkladový příběh agrární fáze civilizačního vývoje nebude nabízet odpovědi ani tentokrát. Stejně jako izraelský myslitel Yuval Noah Harari jsem přesvědčen, že pro proplutí následující společenskou změnou bude i tentokrát více potřeba radar, než kotva. Liberální humanista nepřenechá prostor vyznavači starověkého náboženského vyznání, ale spíše scientistickému "juggernautovi". Harari se zabývá inspirativními úvahami o době post liberální. Zavádí představu nového výkladového příběhu, který nazývá dataismus, který má být praktickou implementací scientismu. Poprvé ho popisuje v článku na Financial Times a dále jej rozvíjí na svých veřejných přednáškách.

Závěr

V 19. století byly ve světě zaznamenány určité nábožensko obrozenecké tendence, obecné povědomí lidí dnes je ovšem naprosto neobsahuje. V 19. zkoušelo několik lidí náboženství oživit. Muhammad Ahmad ibn ’Abdulláh se prohlásil novým prorokem, dobyl Chartúm a přetvořil Sudán v teokracii. Dayananda Saraswati vedl mohutné hinduistické obrozenecké hnutí, které deklarovalo, že védy se nikdy nemýlí a toto poselství šířilo celou Indií. Papež Pius IX reformoval katolické dogma a ustavil nový princip absolutní papežské neomylnosti, podle kterého nemůže být papež v otázkách víry udělat vůbec nikdy chybu. Hong Xiu Quan měl boží vnuknutí, že je mladším bratrem Ježíše Krista, a že je povolán k tomu, aby na zemi založil království nebe. Toto oslovilo miliony Číňanů a vytáhli proti vládnoucí dynastii Mang cu xin, šlo o do té doby nejkrvavější válku v dějinách lidstva. Stovky miliónů lidí byly osloveny dogmaty těchto lidí, zatímco průmyslová revoluce produkovala továrny, lodě a železnice. Přesto, kdo z nás chápe 19. století, jako století návratu víry? Prakticky nikdo. 19. století je stoletím průmyslové revoluce. Tyto dny se na blízkém východě pokoušení probojovat k moci islámští fundamentalisté a v Americe na diváky z televizí srší sugestivní přednášky teleevangelistů o nekonečné dobrotě Ježíše Krista. V učebnicích dějepisu bude přesto 21. století zapsáno především jako století informačních technologií, umělé inteligence a počátků genetické manipulace.