Můj „Oh My God“ moment

Všichni lidé žijí s povědomím, že si média čas od času lehce přihřejí svoji vlastní ideologickou polívčičku, s tím, že se to dá relativně akceptovat. Je však možné, že objektivita médií nemá jen malou rýmu, ale těžkou rakovinu?

Člověk si žije svým klidným životem, připadá mu, že lecčemu rozumí, a že se svět vyvíjí víceméně správným směrem. Jednoho dne je v Americe policií brutálním způsobem zabit člověk. Plynutí času se urychlí. Akcelerovaná realita vyvrhne z hlubin reality na povrch patvary, které by byly jinak bezpečně ukryty o několik vrstev hlouběji a zůstaly oku nespecializovaného pozorovatele navždy skryty. Stačilo si srovnat fakta, reálný průběh společenských událostí a především jejich reflexi televizemi jako jsou ABC, CBS, CNN, NSNBC nebo noviny typu NYT, Politico či Bloomberg. Mé rozčarování je hluboké a téměř mi znemožňuje rozepsat se souvisleji o konkrétních zjištěních, napadla mě však metafora, která zhruba vystihuje rozsah mého vystřízlivění.    

Koukáte se na fotbal, ve kterém proti sobě hrají dva týmy, momentální skóre je 4:2. Najednou jeden z hráčů prohrávajícího týmu spadne na trávník a předstírá, že byl sražen protihráčem pohybujícím se poblíž. Na místo přiběhne rozhodčí, který nejenže uvěří tomuto simulujícímu hráčovi jeho story, ale vystaví falešně obviněnému protihráčovi kartu. A je to karta, kterou ještě nikdy nikdo neviděl, ani žlutá, ani červená, ale černá. Trest za černou kartu není vyloučení. Trestem za tuto kartu je poprava přímo na místě.  Rozhodčí vytáhne z pochvy mačetu a usekne jí nešťastníkovi hlavu. Dva nebo tři spoluhráči zavražděného přiběhnou a začnou se zděšeně dotazovat rozhodčího, co se děje a hlasitě protestovat. Tito spoluhráči dostávají černou kartu a rozhodčí je všechny na místě zastřelí. Na místo se dostaví zřízenci stadionu a odtahují těla z hřiště. Hraje se dál, jenže oslabený tým má nyní už jen osm hráčů, takže nakonec prohraje 4:16. Koukáte se v televizi na tento přenos a celkem rychle si uvědomíte, že sice nevíte, na co to vlastně koukáte, víte ale jistě, že to rozhodně není fotbal. Nyní tedy očekáváte, že se ozve někdo opravdu nezávislý, jako například čárový rozhodčí či nějaký komentátor, a sdělí publiku, že jsme do poloviny utkání hráli fotbal, od poloviny už to ale fotbal nebyl, nevíme, co je to vlastně za hru, ale pokusíme se ji nějak definovat a budeme hrát už jen tady tuto novou hru s novými pravidly. Nic takového se ale nestane. K černým kartám ani k vraždám na hřišti se vůbec nikdo nijak nevyjádří. Příště se opět hraje úplně normální fotbal s klasickými pravidly, rozhodčí se chová celkem normálně, jenže vy už víte, že může kdykoliv a na kohokoliv vytáhnout černou kartu, pokud se mu bude z nějakého důvodu chtít. Tento rozhodčí dostane na konci sezóny cenu za nejlepšího rozhodčího ligy. Lidé neustále mluví o fotbalu, srovnávají skóre jednotlivých zápasů a analyzují uplatněné herní taktiky. Jenže vám je jasné, že jde o něco úplně jiného, co se jen pokouší se na první pohled jako fotbal vypadat.

Mediální sféra vlivu opravdu není něco jako fotbal s nezávislými rozhodčími a já už ji v životě nebudu schopen jako alespoň relativně férovou hru vnímat. Ani v nejmenším.