Lze se současné mediální zvůli vůbec nějak bránit? Pro příznivce svobody je tu SPD a pro SPD je tu několik doporučení, kterými by se měla v boji za svobodu řídit.
Oligarchický tisk jakoby cítil, že časy jeho největší slávy už jsou za ním a v nadcházejícím období bude jeho prestiž a vliv už jen klesat. Tzv. seriózní tisk je dnes jako krysa zahnaná do kouta - přetváří svoji strategii přežití do podoby vybičované agresivity a téměř jako smyslů zbavený útočí na úplně vše, co se mu nepodobá. Na základě tohoto křečovitého instinktu vznikl i dezinformační článek Jindřicha Šídla komentující deklarovanou žádost Tomia Okamury o „konec Ukrajinského útoku na Rusko“, která je ovšem samozřejmě čistokrevnou lží tohoto uznávaného novináře. Jednoznačné lhaní ze strany tzv. seriózních médií ovšem není v poslední době nikterak ojedinělé. Sofistikované mediální manipulace na bázi důmyslně stavěných narativů vyklízejí prostor poměrně banálnímu falšování faktů, což je úroveň práce s veřejností, která nedosahuje ani poměrů popisovaných v Orwellově románu 1984. Jak se mohou lidé České republiky tomuto „odhození rukaviček“ ze strany tzv. seriózního tisku bránit? Pouhé pasivní vysmívání se novinářské zkorumpovanosti a oportunismu mediálního mainstreamu možná již není dostačující. Již déle neskrývaný parazitismus těchto nepřátelských entit volá po aktivnější, efektivnější a organizovanější reakci. Organizovaná skupina, kterou se náš seriózní tisk pokouší za každou cenu smést, je již ustavena a její právě SPD. Není náhodou, že je to právě SPD, na kterou se zoufalé krysy snaží naskakovat ze všech stran, protože tuší, že právě od ní vzejde konec jejich krysího kralování. Když se zkorumpovaná moc snaží za pomoci lží někoho zničit, způsob, jak se proti tomuto principu šikany postavit spočívá v podpoře té strany, vůči níž je tato agrese podnikána. Pohodlná pasivita vůči zlu vede nakonec vždy jen k otroctví těch, kteří dali přednost pohodlnosti před aktivní obranou a následným protiútokem. Aby byla tato obrana a protiútok co nejúčinnější, doporučil bych SPD následování těchto několika bodů.
- Hnutí by mělo být svojí podstatou antiparlamentární a odmítat svoji vnitřní stavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho předseda degradován pouze na vykonavatele vůle a mínění jiných. Hnutí by mělo hájit princip autority předsedy, který by měl zároveň nejvyšší odpovědnost. Místopředsedové by neměli být voleni, ale stanoveni předsedou. Nižší oblastní lídři a předsedové místních skupin by měli být jmenováni nejbližšími nadřízenými autoritami. Když se tak stane, je jim nad jejich střediskem dána neomezená a plná moc a autorita, která může být zrušena jen jejich odvoláním z vyšších míst. Pouze předseda celého hnutí je volen na valné hromadě hlavních členů, kteří ho mohou pohnat k zodpovědnosti a odvolat ho, pokud by se provinil proti principům hnutí nebo by jim špatně sloužil. Na jeho místo by pak nastoupil nový předseda, avšak se stejnou autoritou a zodpovědností.
- Hnutí by mělo vést své členy k tomu, aby v boji s oligarchickými strukturami nespatřovali něco nepatřičného, ale aby o něj sami usilovali. Nesmí se zaleknout nenávisti nepřátel, naopak po ni toužit. Člověk, jehož názory a postoje nebo přímo on sám není oligarchickým tiskem pomlouván, není dostatečně dobrým člověkem. V tomto smyslu vychází výše zmíněný Tomio Okamura jako předseda velmi dobrý. Coby řádný muž vždy toužil po nenávisti „liberálních demokratů“ a nikdy se nezalekl jejich nepřátelského postoje. Nenávist těchto lidí, jejich celý boj plný lží a pomluv je pro něj jediným štěstím uprostřed bídy upadajícího a rychle degenerujícího systému.
- Členové hnutí musí být neustále upomínáni ve skutečnosti, že současný režim ve svých novinách neustále jen lže, a pokud projeví malou jednorázovou pravdu, slouží to jen ke krytí nějakého většího podvodu, čímž je zase jenom záměrnou lží. Oligarchický režim je velmistr ve lhaní a jež a podvod jsou jeho zbraně.
- Velikost hnutí spočívá v pevnosti jeho myšlenek a jejich fanatickému prosazování, což se děje naprosto neúprosně a netolerantně proti všemu ostatnímu. Zbraní nepřítele je absolutní prolhanost, proti ní musí být pozvednuta zbraň fanatického odhodlání a každý člen hnutí by se měl s touto taktikou zcela ztotožnit.
- S oligarchickými stranami nelze uzavřít jakýkoliv kompromis s výjimkou parciálních dohod na úrovni nejnižších oblastních celků. Kompromis uzavřený s úhlavním nepřítelem vede k vlastní zkáze. Hnutí nejde o podílení se na moci, ale o převzetí moci a bezpodmínečné vítězství nad silami nepřítele, který má být od moci navždy odstaveni.
