Váš socialismus

Mnoho kolegů už pohovořilo o tom nestydatém a hloupém projevu soudruha, StB, přítele Mládka na sletu všech socialistů, nejen tuzemských. Smutné na tom všem je to, že on to myslel vážně a jen se poněkud předčasně odkopal.

Mám nějaké, velmi malé, porozumění pro to, že je někdo socialistou. Nebo přesněji, po­u­ži­ji velmi dobrého citátu: „Kdo mladý není socialistou, nemá srdce. Kdo ve zralém věku zůstal so­ci­a­lis­tou, nemá rozum.“ Už nevím, kdo to řekl, ale je v tom nesmírná hloubka moudrosti. Op­ti­mis­mem mě v tomto smyslu naplňuje to, že naše vlast je plná mladých lidí. Despektem mě naplňuje to, že těm „mladým“ je třicet a více let. Ale abych to nezlehčoval: řada mla­dých lidí, zejména studovaných, plně chápe, že socialismus je jen pomalou cestou k za­o­stá­vá­ní, de­mo­ti­va­ci a úpadku.

Nejpodlejší forma socialismu, komunismus, spočívala v tom, že člověka je nutno změnit vněj­ší­mi faktory. Zhovadilá v tom, že je nutno člo­vě­ka pokořit, donutit a zlomit. Ale podstatu člověka změnit nelze pokud je dostatečně odolný. Nepomohly jim k tomu ani koncentráky, ani hezčeji nazvané nápravné, výchovné tábory. Nejzrůdnější z toho všeho je myšlenka Karl Marx, že jen „totální zničení a pošlapání osobnosti člověka brutální silou, porobením a nesmírnou bídou, je cestou ke zrození nového, socialistického tvora“. Tvora prostého při­ro­ze­ných potřeb, tvora odevzdaného osudu. Moderního otroka. Otroka systému. Myšlenka o to absurdnější, že se vážně domníval, že takovýto člověk bude nesmrtelný.

Je mi upřímě líto těch, kteří si tuto utopii přejí. Líto proto, že budou těmi prvními, které ten­to cíl semele. Ti úspěšní se totiž vždy o sebe a jim blízké postarají. Umí to, protože se v tom kom­plex­ním světě umí pohybovat a přežít. Ti, kterým je tato džungle nesrozumitelná, jsou prá­vě těmi nastolovači nového řádu, který neklade požadavky na osobnost, schopnost a vý­kon člověka, ale šíří zdání, že ten spolek výkonných idividualit je povinen jim zabezpečit free letenky do ráje světa. Když už jsem si vypůjčil to náboženské slovo, i ten ráj byl vždy určen jen vy­vo­le­ným, ale hlavně poslušným.

Socialismus je jen jiné, moderní náboženství. Které umí slibovat odměny za neschopnost a tresty za úspěch. Rovnost lidí je jen bohapustá chiméra, která nikdy neplatila. Lidé si z principu přírody nejsou rovni, stejně jako zvířata. Příroda tomuto principu odporuje ve všech ohledech. Slabí odpadají silou predátorů, silní přežívají a množí se. Kdo se povyšuje nad tento řád je sociální inženýr opravující přirozený řád světa. Pokud nepochopíme, že jsme součástí celého světa se všemi jeho nehezkými součástmi, nejen že nejsme pány tvorstva, nýbrž jsme větví, která (ač schopna vědomí), vymkla se evoluci.

Hnusně pragmatické, říkáte si. My jsme přece lidé myslící, homo sapiens sapiens. Lidé spo­le­čen­ští. Ale o tom to přeci není. Už neolitičtí lidé měli a vytvářeli si sociální vazby se sku­pi­na­mi svých blízkých. Nacházeli výhodnost ve spolupráci. A pochopitelně si své schopnosti navzájem směňovali, dnes řekněme prodávali. Ale tato směna byla dobrovolná a kdo měnit ne­chtěl, nesměnil. Socialisté jsou přesvědčeni, že tuto směnu lze a nutno vynutit, jakkoliv bu­de pro jedince nevýhodná.

Přirozená společnost akceptuje osobnosti takové, jaké jsou a nepokouší se je předělávat, vylepšovat a dávat jim práva, která jim nepřísluší. Ale stejně ani povinnosti, které nejsou je­din­cem (jejich spolkem) akceptovatelné. Jen soudobý svět se domnívá, že vyzrál na řád pří­ro­dy a zná zkratky k nápravám domělých nespravedlností. Jenže právě ty nespravedlnosti a ob­tíž­ně pochopitelné věci jsou řádem všehomíra.

Já nikdy nechci být stejný, jako kdokoliv jiný, jiná osobnost, a to je to vynikající. Já nechci být stejný. A jen mou vinou je to, že nemám vše, co mají jiní. A naopak, jen mou zásluhou je to, že mám to, co jiní nemají. Nemám nejmenší právo požadovat něco, co jsem nevytvořil a někdo jiný ano. Socialismus je negací tohoto principu. Nastoluje pouze dlouhý výčet práv a volitelnou, spíše nulovou odpovědnost.

Čím více stejnosti se ta ideologie snaží nastolit, tím méně bude těch, kteří společnost někam posunou. A klidně z důvodů zištných, protože na tom není nic závadného. Naopak. Tomáš Baťa byl jiný, i pan Kolben, i pan Škoda, i pan Hlávka. Neumím v dnešním spolku lidí najít mnoho takových jedinců. Socialistický stát se postaral, aby nebyli. A socialistický stát podle mustru EU, nebo podle úchylného vidění pana Mládka, či Sobotky způsobí jen jediné: ti chytří a pilní odejdou pryč. Někam, kde se úspěch netrestá. Někam, kde není tolik závisti a nenávisti. Protože to je hlavní pracovní nástroj všech socialistů: rozdmýchání nenávisti proti těm, kteří něčeho dosáhli.

A zbude dlouhý zástup těch, kteří budou říkat „dejte“ a malý zástup těch, kteří budou ochotni dávat. Rozšíří se ještě více nezaměstnanost těch, kteří chtějí socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. To se, vážení, vylučuje. A čím později to pochopíte, tím hůře se Vám povede. Podnikatel potřebuje pracovité a odpovědné zaměstnance. Za to je platí. A ti, kteří podnikat neumí, nebo se bojí, prostě svoji práci těm schopnějším musí prodávat. Jedni bez druhých nejsou schopni fungovat. Jen socialismus se tváří, že to půjde.

Snem všech socialistů světa je jen více centralizace, více moci státu, více cizích peněz, kterými mohou uplácet své poslušné trumbery, kteří je opět v marné naději, že ukořistí větší kousek z cizího koláče, budou volit.

Je mi osobně trapné, že zde existuje téměř polovina národa, která si přeje ještě více socialismu, než už je ho tu dnes.