Trochu opožděně k církevním restitucím

Jsem křtěným, ale nepraktikujícím katolíkem. Mám to fotograficky doloženo. Kmotr Tonda Chaloupka mě drží na rukou a kněz mi cachtá na hlavu svěcenou vodu. Myslím, že se mi to tehdy moc nelíbilo, protože na té fotografii řvu jako tur.

Prababička, se kterou jsem vyrůstal, byla ještě vychovávána v katolické víře za C&K mocnářství a víru pokládala za samozřejmost. Jako dítě jsem poslouchal starších. Večer jsem klekal na kolena a modlil se, jak si prababička přála.

A o společných Vánocích s babičkami a rodiči nebylo myslitelné začít večeřet bez „Otče náš“. A přitom vím, že oba rodiče byli bezvěrci. Otec zběhl ze svého prvního man­žel­ství pro moji matku, což z hlediska křes­ťan­ské­ho nebylo ani trochu přijatelné. A matka se nikdy netajila názorem, že je ryzí ma­te­ri­a­list­kou a když si na věci nemůže sáhnout, není schopna jim věřit. I přesto mě nechali pokřtít. V padesátých letech ještě zvyk křtít děti přežíval.

Do kostela jsem ale nikdy vláčen nebyl. V jistých epochách svého života jsem však do kostela dobrovolně chodil. Mimo mši. Jen tak si sednout a v klidu rozjímat. Dnes jsou kostely mimo mše zamčené – kvůli zlodějům, škoda.

Abych to nějak shrnul: v Boha takového, jakého předkládá katolická církev a Bible, jsem nikdy neuvěřil. Ani v postavu Ježíše Krista, která, kromě novozákonních evangelií, má velmi chabou historickou oporu.

Jak šel čas, seznamoval jsem se i s jinými náboženskými směry. Zabýval jsem se dlouho evangelickým, protestantským učením, hlavně kvůli pozici jáhnů. Ale byl jsem nucen zavrhnout je ze stejného důvodu, jako katolické křesťanství. Přes řadu pozitivních prvků je stále opřeno o dogmata (politikum) Nového zákona, který se ve světle hi­sto­ric­ké­ho zkoumání jeví jako účelově vylhaný.

Jsem tolerantní k víře jiných, pokud jim jejich víra vštěpuje mravnost a toleranci a není-li mi ta víra vnucována. Jenže známe příliš mnoho těch, kteří se vírou okázale ohánějí, ale svůj život žijí v setrvalém hříchu a spoléhají se, že zpověď a formální pokání je z tohoto hříchu očistí. Podezřívavě dnes nahlížím ty, kteří v osidlech té víry zůstali. Pro nekritičnost myšlení, pro víru agnostickou, dogmatickou.

Ale zcela bez víry se také žije špatně. Nespokojen s křesťanstvím katolickým i evangelickým, nespokojen s judaismem, nespokojen s islamismem i buddhismem, vynašel jsem si nějakého soukromého, osobního Boha. Nemusím se mu klanět, ani se k němu modlit. Když proti němu zhřeším, mám na sebe osobní zlost, když se mi daří žít s ním ve smíru, má mě rád. Nevím, jak jej označovat. Snad Svědomí.

Vlastně jsem chtěl psát o církevních restitucích a ne o svém vyznání. Ale vlastně to vyznání je nutnou předmluvou k tomu, abych osvětlil, proč nemohu s takovouto (již schválenou) restitucí církevního majetku souhlasit.

Rané křesťanství vzniklé na základech judaismu před ± 2000 lety si na svoji legalizaci muselo počkat téměř 400 let (Konstantin). Brzy však začalo být šířeno ohněm i mečem jako jediná pravda, které byly obětovány statisíce a miliony životů. Kromě jiného se prelátské křesťanství transformovalo v paralelní mocenskou strukturu ke stávající moci královské, operujíce především lidským strachem ze smrti. Majetky církví vznikaly částečně z darů, částečně z nedobrovolných darů, i z kupčení s hříchy. Klérus těmito nástroji nesmírně zbohatl a veškeré snahy o očištění víry byly vnímány jen jako hereze, kacířství a blud napadající ortodoxii církve, čili jako jev nebezpečný, ohrožující samu podstatu církevní moci.

A jestliže stanovíme, že majetek = moc (a naopak), pak lze důvodně pochybovat, zda je účelné dnes posilovat moc církve zrovna tímto postupem. Podle posledního sčítání lidu je v republice asi 12 % ^*) lidí hlásících se k nějaké víře (ať pasivně, nebo aktivně). Zbylých 88 % občanů jsou ryzí ateisté.

Vzpomínám si v té souvislosti na první vlnu církevních restitucí v devadesátých letech. Msgr. Miloslav kardinál Vlk se tenkrát vyjádřil, že církev je s restitucí plně spokojena a jiné požadavky na stát už klást nebude. A půdu, kterou nezvládne obhospodařovat, že pro­naj­me. Očekával jsem tehdy, že následně dojde k rychlému oddělení církve od státu. Nedošlo.

Z druhé strany musím přiznat, že jsem na vlastní oči viděl, v jakých podmínkách žije řada obyčejných kněží: nevytápěná světnice, lože, kříž s klekátkem a džbán s vodou a smaltovaným plechovým umyvadlem. Jinak nic.

Uměl bych si představit, že si svého kněze budou platit přímo farníci, uměl bych si představit řešení pomocí daňové asignace. Neumím si zdůvodnit, proč by ateistická majorita měla tvrdě splácet další miliardové, poměrně nevyjasněné majetkové nároky církví. Nevím, proč by daňoví poplatníci měli plošně z daní financovat službu, kterou nebudou žádným způsobem nikdy čerpat. Pokud se církve nedokážou starat o již svěřené historické památky, ať je vrátí do rukou státu, nebo lépe do rukou soukromých. Pokud potřebují církve finanční prostředky k provozu škol, pečovatelských zařízení, či na charitu, ať je v míře přiměřené mají, ale ne na úkor daňových poplatníků.

Jistě, co bylo ukradeno, mělo by se vrátit. Ale je zde nějaké vhodné měřítko? Mnoho privátních osob na takovéto narovnání nedosáhlo. Dodnes žijí v pocitu, že jeden režim jim majetky zkonfiskoval a jiný režim nemá zájem jim je vrátit. A církve? Jakoby se snažily silově dosáhnout toho, co se jednotlivcům nedaří a zdařit nemůže.

Jaký prospěch a výnos měla široká veřejnost z konfiskace církevních majetků? Troufám si říci, že nulový. Tak proč by měla nést náklady restitucí?

A budu ještě tvrdší: jestliže komunisté církvím majetky ukradli, ať jim je vrátí, nebo finančně uhradí. Ať tu odpovědnost nesvalují na nekomunistickou veřejnost.

*) Pokud použijeme oficiální data o počtech věřících v biskupstvích dle údajů duchovní správy, dojdeme ještě k horšímu procentu věřících z celkové populace: 4,412 %.

Zdá se mi, že schválená církevní restituce nenarovná žádnou křivdu, ale zavede jen křivdu novou. A poslouží hlavně vysokému kléru, prelátům, k upevnění vlivu a moci. Pro řadové věřící bude mít nulový přínos.