To, co není vidět

Dnes v dopoledních hodinách vstoupila neznámá osoba pohlaví ženského, něco mezi osmačtyřiceti a padesáti lety, do dráhy vlaku poblíž obce Uhříněves.

Strojvedoucí soupravy neměl žádné technické možnost střetu soupravy, která tuto bytost rozdrtila, zabránit a stal se tak z cizího rozhodnutí vrahem.

Celý život před očima uvidí tu bezmoc, která z něj kata udělala, a nemohl to zvrátit. Ta osoba v tom místě neměla co dělat a on plnil z plných sil jemu svěřenou odpovědnost. A přesto zabil.

To se nedá zrušit jen konstatováním, že on má svědomí čisté. Stále uvidí to, že jakýsi nesvéprávný jedinec z něj svým rozhodnutím udělal vraha. Jak bude koukat do očí svým dětem, až se ho zeptají: „tati, ty jsi zabil člověka“? Co bude dělat všechny ty noci, kdy se mu bude znovu a znovu ta scéna před očima vybavovat? Až do smrti?

To je strašlivá zbabělost, nechat se usmrtit nějakým neznámým člověkem, který je mně vlastně v mé hrdopýše a zvrhlosti zcela ukradený. Jen proto, že byl v nesprávný okamžik na nesprávném místě.

Zabít se vyžaduje nesmírnou osobní sílu k rozhodnutí učinit tím konec všemu (skutečnému, nebo domnělému) utrpení bez možnosti reverze.

Když spontánně zemřou děti za života rodičů, je to neskonale nepřijatelné, traumatické, neboť se obrátil světa řád, že odcházejí staří a dávají přirozeně svět do rukou svým potomkům.

Když zemřou mladí lidé, je to smutné. Ale smrt si někdy vybírá prapodivně.

Když se kdokoliv rozhodne, že jeho život je už jen utrpením, které už nechce snášet a usmrtí se, je to jistým způsobem jeho svobodné rozhodnutí. Věřící lidé si spíše myslí, že život je jakýmsi darem shůry a nemají právo o něm sami rozhodovat, přenášejí své svízele na Boha, neb je tím podle jejich názoru zkouší. Nevěřící se snad rozhodují věcněji, ale o to teď vlastně nejde, nechci teď soudit víru v cokoliv.

Když už však člověk nějak dojde k rozhodnutí, že už nechce, nemůže dále, neměl by tím aktem ničit jiné lidi. Má odejít do ústraní a život si nějak tiše ukončit. Dostupných nástrojů (i laciných) je k tomu mnoho. Svrhnout tu osobní vinu na někoho cizího je nesmírně zbabělé, proradné a ohavné. Nemravné.

Vím, o čem píšu. Je to strašlivé rozhodování.