Syndrom mnichovanství

Některé věci si člověk strašně nerad připomíná. Jiné opakuje, protože je slyšel ve škole a přijal je jako konečné. Nepochybuje, nezkoumá je, neobrací je.

Tenhle článeček mi zůstal poněkud zapomenut v šuplíčku něco přes půl roku a týkal se do jisté míry naší národní nedospělosti. Ale vlastně se jej hodí zveřejnit i dnes, třeba v souvislosti s Ukrajinou.

Původně jsem uvažoval o tom, kolikrát už jsem slyšel mluvit o „Mnichovské zradě“ (dohodě, diktátu, dle nátury) z 29. září 1938. Podobně termíny „mnichovanství“ a další, jejich význam měl shrnovat jakousi skupinu atributů jako konečný, instantní balíček. Dokonce i Wikipedia eviduje stránku s takovýmto názvem.

Že ty termíny byly dávno devalvovány, přesněji pře­krou­ce­ny komunistickou propagandou, to jsem si uvědomoval. „Soušceučce“ dějepisu jsem ve škole přestal věřit brzy po tom, co náplň výuky začala být v nesnesitelném kontrastu s tím, co zažila prababička, babička a nakonec i rodiče, kterým jsem věřil přece jen o poznání více, než té pedagožce, z vůle strany doktorce…

Již v roce 1932 prohlásil Adolf Hitler v Mnichově následující: „…českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně… Češi musí opustit střední Evropu.“ Mnichovská dohoda, kterou signovali reprezentanti Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, je dostatečně známá a dnes ji označujeme jako „politiku ústupků“, appeasementu.

Zvykli jsme si označovat ten akt za zradu. Ale uniklo nám, že skutečná a daleko větší zrada se odehrála jinde, jindy a aktéry byly jiné osoby. Nechce se nám přiznat si, že porušení mezinárodních smluv bylo sice podrazem (a Francie i Anglie se brzy poučily, že appeasement se nikdy nevyplácí), ale naším národním problémem se stalo něco jiného: nás zradily naše národní elity. Rádo se opakuje, že jsme nemohli nic dělat. Není to pravda. Jiné státy a jejich elity, v podobné situaci, se zachovaly lépe (Norsko, Polsko, Dánsko).

Pravda, konfrontaci s hitlerovským Německem jsme se tehdy již vyhnout nemohli. Princip kolektivní bezpečnosti byl jasně narušen už v říjnu '33 odchodem Německa ze Společnosti národů a Francie a Británie měla lépe vyhodnotit brzkou německou všeobecnou brannou povinnost. Ještě v roce 1936 však bylo možné Hitlera odkázat nekompromisně do příslušných mezí – síla na to na mezinárodní scéně byla, a i po té nešťastné Mnichovské urážce ještě šlo zachovat si čest. Nechci pro tento okamžik zabředávat do hypotetické možnosti čelit Německu silou, ani vojenští odborníci nemají po mnoha letech zcela jasnou odpověď, jak bychom dopadli.

Kámen úrazu byl, jak jsem uvedl, jinde. Ještě v roce 1938 zcela zaslepený president Beneš věřil, že mezinárodní smlouvy ochrání naši národní bezpečnost, zcela nerealisticky vzhlížel k Sovětskému svazu a ačkoliv jej opakovaně varovala Československá zpravodajská služba, dopustil se hlubokých omylů v analýze situace.

Když konečně pochopil neodvratnost situace, necelý týden po podpisu Mnichovské smlouvy, udělal naprosto neospravedlnitelný krok – utekl od zodpovědnosti. Jen to, že si jej Tomáš Masaryk vybral za svého nástupce, bránilo tomu, že jeho útěk do Londýna nebyl nikdy správně vnímán jako zrada elity na vlastním národě. Nejvyšší velitel armády suverénního státu sebral ruksak a utekl od zodpovědnosti nařízené mu Ústavou. Dokonce se ani nenamáhal se v Londýně zdržet a odletěl do amerického Chicago, kde začal přednášet jako soukromá osoba na místní Univerzitě. Otevřel tak prostor luze.

Až po dlouhé době byl ochoten se vrátit do Londýna a předsedat exilové vládě. Jeho smutná úloha však neskončila a po ukončení války se podílel na zločinném vyvlastňování majetku a nakonec i převzetí moci ve státě komunisty. I tehdy otevřel dveře luze. To byly pravé důsledky tzv. zrady elity, zrady Dr. Beneše, které sklízíme dodnes.

O dvacet let později nám jiné elity, už tváří v tvář zcela jiné hrozbě, hrozbě expanzivní Sovětské moci, ukázaly stejný zbabělý útěk od zodpovědnosti, zrady vlastního národa, kolaborantství, appeasementu a osobní malosti.

Nejvyšší úřady slouží v našem státě pouze jako piedestal osobního slavomamu a pokrytectví. Kdykoliv jde o něco vážného, úřad se odloží jako balast a nastoupí osobní zbabělost před následky vlastních činů. Chybí nám zažitá zkušenost, že když jde do tuhého, jdou osobní zájmy stranou.

V tom je naše mnichovanství.