Surová kritika socialismů, všech

Vždy se v nějaké časové čáře najdou „pachatelé dobra“. Nezazlívám jim, že to možná i mohou dobře myslet. Zazlívám jim idealismus, který nejsou schopni domyslet, když začnou nikoliv konat dobro z pozice svého majetku, ale páchat veřejné „blaho“ z cizích peněz.

Možná nejtragičtějším omylem všech „vyspělejších“ civilizací se zdá být domněnka, že lidé jsou si rovni. Od toho se odvíjejí následné konstrukty, jako že všichni lidé mají stejné žaludky, všichni lidé mají stejné volební právo, všichni lidé mají právo na stejné požitky, všichni lidé mají právo na stejné jistoty, všichni lidé mají právo na stejné majetky, všichni lidé mají právo na práva, ale nemají povinnosti k povinnostem. My, naše společnost, na ten luxus teď nemáme!

Nikdy jsme přece nebyli stejní, vždy se paní Nováková dostatečně odlišovala od naší manželky, abychom si ji s ní nespletli, vždy byl trapný pan Svoboda dostatečně odlišitelný od našeho domácího samce; dokud jsme schopni rozlišovat jedinečnosti. Vždy bude někdo takový a někdo jiný. Jakmile v degenerující společnosti ustanovíme, že všichni budou (v nějakém ohledu) stejní, nutně ubíráme velikosti velkým a přidáváme neoprávněně velikosti malým.

A historicky je doložitelné, že malí se vždy rozhodují „male“ a velcí jedinci „velce“. Snad egoisticky, ale to není závadné, dokud se to týká jen jedince. Horší je to, když malí dostanou právo rozhodovat o velkých otázkách, protože ze své zkušenosti mají přehled jen o malých věcech svého života.

I bohatý člověk vnímá sociálně (a dokonce je schopen objektivně vidět to, co je chudým [majetkem i duchem] skryto) a dovedou sami, bez donucení, nacházet ty, kterým chtějí pomáhat. A dělit se s nimi o svůj majetek. Jistě, někteří nikoliv, ale mohli bychom se velmi dobře dobrat nálezu, že nejvíce asociální jsou ti, kteří předešle patřili do té dolní části společnosti a teď se nemohou nabažit toho, že nyní jsou nahoře.

Ti bohatí to samozřejmě nedělají „zadarmo“. Dělají to proto, aby měli pocit, že jsou dobrými lidmi. Ale to není malý důvod. Možná se může zdát nemravným kupovat si pocity. Ale co dělají chudí, když si kupují pocit, že jsou bohatí? To je možná ten nejsilnější argument. Bohatí si mohou dovolit luxus koupit si pocity. Chudí si na ten pocit buď musí půjčit a pak z velké části skončit v dluhové spirále, nebo nedovedou vyhodnotit svůj sociální status a vycházejí z výše zmíněného, že pokud žijí, mají přece „přirozená“ práva.

Celá destrukce společnosti vychází z nivelizace, z představ socialistů, že přece všichni mají mít právo na cokoliv. Právo na práci, právo na majetek, právo na zdraví, právo na jistoty, právo na byt, právo na auto, právo na kaviár, právo na cokoliv. Všechny ty statky se musí dobývat, stojí výkony, stojí vzdělání, stojí nezměrná rizika neúspěchu.

To všechno ti socialisté bagatelizují. Jejich primárním motivem je závist k jakémukoliv úspěchu a vyvolávání dojmu, že na dosažený úspěch má právo každý a byl těm ostatním nespravedlivě vykořistěn. Právo není úspěchu dosáhnout, ale právo se o něj pokusit. Jejich druhým motivem je úspěch potrestat, protože když jsem já jej nedosáhl, nikdo jiný to také přece nemohl udělat, alespoň ne legálně.

Společnosti, alespoň ty obstojně fungující, se vždy dělily na kastu málo úspěšných, neprůbojných, námezdných, nenesoucích riziko, že o jejich dlaně nikdo nebude stát. A na kastu těch, kteří společnost nějak řídí; bystrých, vzdělaných a výkonných, kteří riskují svůj dosažený majetek pro naději ve větší majetek (a samozřejmě odvozenou moc) a na střední skupinu, která je průvodním jevem všech těch struktur, skupinu služebnou, loajální, podlézavou, lokajskou, vykonávající tu moc zastřeně, ale reálně.

Jakmile se jakýkoliv společenský systém pokusí tyto kasty (anebo marxisticky třídy) zpřeházet, ochromí přirozený řád společnosti a po kratším, nebo delším období se ukáže, že ti noví mocní nejsou o nic lepší, než ti dřívější, ti služební jsou ještě více ve hřbetě ohební jen pro malou výsadu; a ti dolní stejně musí nejvíce rukama pracovat. Ale to je jen důsledek všech tzv. „velkých“ revolucí.

Někdy dojde i k degeneraci té horní vrstvy a zamění se s tou střední, která moc prakticky realizovala. Někdy ta dolní vrstva infiltruje tu střední a postupně odhalí výhody služebnosti (třeba ideologií). Nedej bože, aby došlo k přesmyku té dolní vrstvy za horní. Pak vše ztratí smysl. Výhra se stane prohrou a je krutě ztrestána z hlediska nové organizace moci.

To byla přesně padesátá léta minulého století. Teror, strach o nezasloužené pozice a majetky, zvůle, bezprávní a nelogický systém. Udržel se jen placenou služebnou třídou, které byla košile bližší, než kabát. Ať to byla StB, VB, uliční organizace, domovní důvěrníci, Zvláštní oddělení podniků. To všechno byli slouhové moci; často jen za symbolickou odměnu možné větší moci. Ale nahoru vždy postoupili jen jejich „revoluční“ frontmani, ne oni.

Tak to na světě od nepaměti bylo, že byli lidé chudí. Často chudí duchem. A pak bohatí, kteří se ani nemuseli snažit být obecně mravnými. A sluhové mezi těmito.

Nepokoušejme se to násilím opravovat, neboť výsledky jsou vždy horší, než stav předchozí.