Socialismus jako doktrína

Pracovním nástrojem socialismu je stále větší pociťovaná potřeba socialismu. Denně zastánci socialismu čekají na to, co jim jim osobně socialismus může přinést, aniž by museli vyvinout sebemenší úsilí, aby obdrželi statky, které jim žádným rozumným způsobem náležet nemohou.

Abychom byli schopni s termínem socialismus odpovědně pracovat, nalezněme alespoň několik výchozích definic a jakési historické důvody těch směrů.

Sám termín vychází z latiny a znamená něco ve smyslu „družný“ snad i „společenský“.

Jednotným a cílovým motivem všech druhů socialismů je nahradit vlastnictví výrobních prostředků, ale i větší části vlastnictví osobního, vlastnictvím kolektivním.

Jeho premisou jsou zhruba dva argumenty: za prvé, že soukromé vlastnictví je amorální, protože neposkytuje celé společnosti stejné požitky, nebo řekněme životní standardy. Druhou premisou je, že každá soukromá držba je příčinou nerovnoprávností, zatímco kolektivní držba ji garantuje.

V principu se tedy socialismy staví do příkré opozice k pojetí liberálnímu, které, velmi zjednodušeně, říká, že každý má mít přesně a jen tolik majetku a životního standardu, kterého je schopen dosáhnout svým výkonem v porovnání s výkony jiných.

Cílem socialistů je tedy nastolení řádu, kterým prostřednictvím kolektivní držby, dosáhnou takové redistribuce zisků, která nebude brát v úvahu např. vzdělání, inteligenci, sílu, šikovnost, odbornost, výkonnost, fyziologické zvláštnosti, ale sestaví společnost z jediných, unifikovaných jedinců se stejným nárokem na podíl na společenském zisku.

Cílem socialistů je násilné dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství a změna státního zřízení.

Obecně se tvrdí (a není to příliš jisté), že socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Osobně se spíše kloním k názoru, že industrializace je sice logickým důsledkem vývoje, který vytváří nehomogenní společnost, ale je motorem všech společností, a jeho nahrazení rovnostářstvím povede za všech okolností ke ztrátě motivace výkonnějších a bystřejších jedinců a k úpadku celé společností.

Socialismy bychom mohli poddělit do několika typů

1. Soft socialismus sociálně demokratický
2. Socialismus marxistický
3. Socialismus komunistický

Ve všech třech (v rozličné míře) hovoříme stále o jedné čtveřici nástrojů řešení a to:

1. Zavedení kolektivního vlastnictví výrobních prostředků
2. Likvidace liberalismu násilným vynucením kolektivismu
3. Intervencionalismus do přirozených a svobodných lidských smluv a jednání
4. Centrální regulace všeho, co se cíli socialismu vymyká

Protože takové postupy odporují lidské přirozenosti a najdou podporu jen u jisté části společnosti, začasté se státy o socialismus usilující uchylují k totalitárním formám vlády, aby byly schopny tu ideu násilím instalovat.

Pokusy o zavedení ryzí podstaty socialismu se často skrývají do různých klamných názvů směrů. Např.:

• Socialismus demokratický
• Socialismus křesťanský
• Socialismus komunální
• Socialismus nacionální
• Socialismus komunistický
• Socialismus evropský, či americký
• Sociální demokracie

Jde pouze o slovní ekvilibristiku zastánců socialismu, protože je jedno, pod jakým názvem jej zavedou. Cílem je socialismus a jeho dosažení jakoukoliv cestou.

Dokonce se zastánci toho směru začali obrňovat vědeckými termíny. Vědecký marx-leninismus, vědecký socialismus, či jak se ty zblbělosti pokusili povýšit.

Vzpomeňme třeba titulu RSDr.: Rozhodnutím Strany Doktor; dodnes se jím jejich držitelé honosí (volby 2012 – KSČ(Q) nasadila dokonce 37 politruků s tímto bzděláním) a vůbec jim nedochází, že nejde o titul doktora sociálních věd, ale o titul doktora socialismu. Nešlo totiž nikdy o vědu sociální, ale pouze o uplatnění pseudovědy k prosazení socialismu jakýmkoliv nástrojem. Dokonce jsou dodnes takovíto držitelé tohoto titulu profesory vysokých škol. Čemu studenty učí je nabíledni: socialismu. Ekonomické fakulty na tom nejsou jinak.

A v této otázce je třeba zdůraznit, že snaha o implementaci socialismu, kterou známe z tlaku bývalé východní socialistické říše, se takřka ničím neliší od implementace socialismu nacistickým Německem. Hitlerovské Německo zavádělo stejné socialistické mechanismy, jako stalinistický Sovětský svaz. Dokonce stejnými nástroji. A pokud chceme být současní, Evropská unie nečiní nic jiného. Aplikuje všechny nástroje prosazení socialismu.

V důsledku aplikace jakéhokoliv socialismu však budeme všichni, do jednoho, jen sociálními případy. Slíbenou práci budeme mít, ale kulový uděláme. Když kulový uděláme, budeme taky kulový mít.

To je popis všech socialismů.