Socialismus jako doktrína II.

Je úsměvné, že pokud se člověk pokusí socialistům (nebo jiným věřícím) jejich posvátnou pravdu věcně popsat podstatou jejich víry, vyskočí jako čertíci z krabičky. Je to pochopitelné. Víra je víra a na dogmata se sahat nesmí. Dnes je zrovna výročí dne, kdy Jan Hus odešel z Krakovce hradu do Kostnice města, na břehu Bodamského jezera, aby obhájil svou kritiku církve svaté před koncilem dogmatiků. Vyletěl za to komínem. Neradno pochybovat o pravdách mocných.

Církev svatá, katolická, je také známa svým konzervatismem. Neměnností svých dogmat. Odvažuji se říci, že současný papež František si dovoluje strašně moc, a je jen otázkou času, kdy se nějakému katolickému fanatikovi vzpříčí bomba v kapse nad tím, co Papa hlasitě vyslovuje a nabude pocitu, že takového kacíře je třeba z víry svaté, čisté, odstranit.

Jelikož zamýšlený článek se má zabývat socialismem, nerozvinu otázku, nakolik se fanatický islám liší od fanatického katolicismu.

Takže zpět k tématu: již starověký Platón hovořil o komunitním vlastnictví (dokonce o komunitním vlastnictví žen a dětí). Není zcela bez zajímavosti, že podobný názor zastávali v šedesátých letech minulého století i význační umělci (pokud si dobře vzpomínám, tak třeba pan Otakar Brousek), podobné pokusy se pokoušeli uplatnit i Husité ve starém Táboře – vlastnictví žen musí být socializováno, stejně, jako majetek. A abych nebyl jednostranný, co jiného dělalo hnutí Hippies v šedesátých letech? Na obou případech můžeme identifikovat jednak vlastnický postoj (žena, dítě, je vlastněna) a na druhé zpochybnění vlastnictví tak, že je vlastněna, ale všemi. Takto k osobní svobodě přistupují i socialismy. Nejprve vysloví, že je chybné cokoliv vlastnit, aby hned druhou větou vyslovily, že to vlastnictví je legitimní, ale musí být veřejné.

Na Platóna navazoval i myslitel Thomas More, který vypracoval dílo Utopie, kde podrobně popsal mechanismy absolutního socialismu, ačkoliv poměrně dobře vnímá, že základní jednotkou organizace společnosti je rodina, ale hned za tím začíná určovat, kdy rodina musí ustupovat povaze celku a podřizovat se obecným socialistickým zájmům.

Podobné utopie popisuje i Ital Campanella (1600), který se domnívá, že odstraněním soukromého vlastnictví nutně musí dojít k blahobytu celé společnosti. Za ním samozřejmě následovali další, ať šlo o Babeufa, Münzera, Saint-Simona, Fouriera, Owena, a nakonec i Marxe. Vlastně ten poslední a jeho korepetitor F. Engels navazovali na práci starého socialisty Proudhona a dokonce stanovili, že se jedná o vědeckou disciplínu jménem socialismus. Jistě, jakmile je něco stanoveno za vědecký pojem, pak je rázem stanovena nezpochybnitelnost pojmu (viz Fabiánský socialismus).

Pod posledním článkem se mi pokoušel posmívat nějaký socialistický dogmatik, že neodborně zařazuji sociální demokracii do skupiny socialistických stran usilujících od základu o plný socialismus. Sociálně demokratická strana v Německu 1880 nevznikla jinak, než konglomerací marxistů a zastánců dílčího družstevního vlastnictví. Ano, to je třeba uznat, sociální demokracie se pak štěpila pod nátlakem ortodoxních vlivů na skupiny, ať už šlo o tvrdé marxisty zastoupené třeba Kautskym, nebo na revizionisty zastoupené třeba Bernsteinem. Obě se lišily jediným, a tím bylo, zda je lepší zavést socialismus poklidněji (fabianismus), anebo naráz, revolucí.

Bez nesnází ale můžeme říci, že všechny socialismy, revoluční, reformní, fabiánské, mají jediný cíl, a tím je zavedení socialismu. Ozkoušel si to už Leninistický směr, potom Stalinistický model, pokusily se najít variantu v Trockém, Mao Ce Tung také se pokoušel najít vynucení socialismu.

A všichni, a bez výjimky, nakonec zjistili, že všechny socialismy stojí na předpokladu liberálního kapitalismu, jinak nemají co socializovat. Tedy, jedná se pouze o utopické názory, jejichž výsledkem sice bude destrukce liberálního kapitalismu, ale zároveň hospodářský úpadek celé společnosti.

Jediný směr, který dosud není dobře dokumentován, je stav dnešní Číny, kdy si politický vliv zachovala monopolistická Komunistická strana lidové Číny, ale zároveň připustila praktické provozování funkčního kapitalismu. Jde o jakési schizma odporu k funkčnímu ekonomickému směru, ale zároveň o uznání jeho funkčnosti. Monopolismus politického názoru, který je ve střetu s fungujícím nástrojem. Nevím, jak to nazvat politicky, patrně oportunismus. Lidsky tomu říkáme schizofrenie, nebo neodstranitelná touha po moci omezeného počtu jedinců, anebo jen obyčejně: osobní vychcanost jakýchkoliv papalášů.

Uzavírám to téma, protože už mě nebaví psát donekonečna stejné věci. Socialismus nefunguje, ale mnoho lidí po něm touží. Liberální kapitalismus funguje, ale nemá dostatek zastánců.

Vychází mi z toho buď občanská neposlušnost, což není špatné řešení, nebo setrvalé volby s výsledky, které budou (vis maior) vždy socialistické.

Nebo změna volebního principu, což si současná mocenská oligarchie nenechá líbit a nedá k tomu nikdy nástroje.