Rozpory Bible (VI)

Chápu (snad nějak) Starý zákon. Mám pochybnosti, ale dobrá. Vyprávělo se to u ohňů, vylepšovaly se ty historky. Ale na Zákon nový musím zírat jako užaslý vrabec. Kde se vzalo tolik fikcí, polopravd a nepravd? A proč?

Kdosi tu pod minulým článkem napsal, že evangelia jsou především svědectvím chyb a selhání evangelistů. Svědectvím strachu. (Ukázkově trojné Petrovo zapření Ježíše. Jenž se později velmi prsil okázalým šířením víry. A mohli bychom se tázat, zda Jidáš nejednal tak jak jednal po smlouvě s Ježíšem. A drze se lze optat, zda Mesiášem nebyl vlastně Jehuda bar Šimon, známější jako Juda, Jidáš, z Kariotu a ne Jesus.) Ovšem můžeme se ptát, zda zdrojem veškerých nedorozumění není jen omyl překladu: sikarius = dýkař, zelota…

Ano, jsou to otázky, které se mnoha lidem nemohou a nebudou líbit. Ale já nejsem na světě, abych se lidem líbil. Jsem zlobivým a nepříjemným.

Když už mě ten Nový zákon tolik jitří, zkusme se podívat na jeho velmi zásadní problémy:

Postava Jidáše

Samozřejmě se dozvím, že to je jen alegorie.  

Církevní tatíci budou do zblbnutí opakovat, že se jednalo o dílo Satanovo, který spásu Ježíše nechtěl dovolit. Není ale bez zajímavosti ocitovat apoštola Matouše (16,23): „Ježíš řekl Petrovi: jdi mi z cesty satane, jsi mi kamenem úrazu.“ Proč to říkal, pokud to vlastně vůbec řekl?

A když už o tom řeč. Proč Bůh veleben a nepochybně uváděn a proč Satan pochybný, zlý a nepřejícný? Střet dvou antagonických sil? Dobro a zlo, to chápu, ale kdo je kdo?

 Ale zkusme to věcněji: třeba jazykově. Řecké „prodidonai“ se sakra liší od slova „paradidonai“. V překladech zrada/odevzdání.

Anebo historicky: Prý Jidáš obdržel 30 stříbrných. Ale těmi se už více, než sto let neplatilo. A navíc, dokud platily, byla to suma směšně nízká. Za to by Jidáš vydal bratra? Tak málo si cenila náboženská garnitura oponenta? Musím tomu nevěřit. I zabitý otrok měl cenu větší (Moizes 21,32).

I Sókratés stál stokrát tolik. Není tedy možné, že tajuplný Boží plán prováděl právě Jidáš a Ježíš byl jen loutkou toho dívadla? To udání podle zdrojů proběhlo zřejmě trochu jinak: „Pokoj s tebou, mistře a učiteli (šalom alejcha, rabi u mori)“. A pak jej políbil. Cynismus? Strach? Úmysl?

Haggaická vize operuje tím, že každý člověk umírá polibkem Božím. Tak sešel ze světa Mojžíš i jiní. Krista naposled líbal Juda. Nebyl vtělením Boha?

 Tolik rozporů, tolik historicky doložitelných pochybností. Jen víra svatá přetrvává. Jako bych měl na jazyku velmi hořko.