Rozpaky občana Horatia Bunce

Malá úvaha nad tím, co se občanům vůbec nelíbí a vládě je to v podstatě buřt. Bezmoc bezmocných? Ano, tak by se to dalo nazvat.

Církevní restituce

Myslel jsem si, že o církevních restitucích neupustím už ani slovíčko, ale zdá se mi, že je třeba ještě něco dodat. Od počátku jsem si stál za tím, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Jsem ale čím dále více na rozpacích, jestli tou formou, kterou náš stát zvolil. K opatrné změně názoru mě vede několik věcí, které se udály v poslední době.

V první řadě začínám mít pochybnost, jestli pravnuci těch, kteří kradli, mají mít morální povinnost cokoliv vracet pravnukům těch, kteří byli okradeni. Pokud budeme důslední, pak pokud církev setrvává v konzervativní povinnosti celibátu, pak vlastně ani o reálné pravnuky jít nemůže. Pokud ale vezmeme církev jako instituci, řekněme právnickou osobu, jíž se jako nabyvatelé majetku cítí být, pak ovšem toho, kdo má majetek vracet též třeba podobně identifikovat. Církve, a nejen je, okradl komunistický stát. Zdá se pak, že povinným by měl být on. A jestli nedemokratickým majitelem tohoto státu byla komunistická partaj, neměla by být povinna jen a výhradně ona? Asi si budeme muset, a možná neradi, odpovědět, že nikoliv.

Můžeme sice chápat stát jako něco, co na nás kontinuálně přešlo, ale kdybychom byli i zde důslední, pak by se i trestní právo muselo chovat obdobně a jakákoliv zaviněná škoda by logicky musela nést atributy dědičností, stejně jako nárok na odškodu. Ale stát na nás přešel bez našeho zavinění. Neseme mravní odpovědnost za skutky našich předků? Bez většího váhání — a vcelku logicky — říkáme, že nikoliv. Pan Schwarzenberg nenese přece odpovědnost za rodiče své manželky, ani já nenesu odpovědnost za to, že nějaký můj prapředek (možná) v husitských válkách vyplenil klášter ve Vyšším Brodě.

Druhým — a ne nejmenším — zdrojem pochyb je celý způsob, jakým je zamýšlená restituce majetku prováděna. Jistě si pamatujeme, že zákon o církevních restitucích byl v prvém návrhu odmítnut, po druhém projednávání byl v Parlamentu přijat zcela nereprezentativním počtem poslanců někdy po půlnoci. (Velmi se podivuji poslancům levice, jak se mohou dnes dívat do očí svým voličům, protože před hlasováním utekli na záchody.) President republiky Václav Klaus se pod takto prohlasovaný zákon odmítl podepsat nejen pro jeho osobní nesouhlas, ale i pod tlakem ohromného množství písemných protestů veřejnosti.

Včera podepisovali na Úřadu vlády jakýsi dokument zástupci církví a vlády. Jeden z poslanců, který se chtěl zúčastnit a zřejmě vyjádřit svůj nesouhlas, byl posílán od dveří ke dveřím, od čerta k ďáblu, a dovnitř se nedostal. Vláda si něco peče s církvemi nejen za zády všech občanů, ale i zastupitelského sboru Parlamentu. U ústavního soudu je podán protest proti této formě restituce a vláda při plném vědomí tohoto faktu podepisuje překotně a ukvapeně dokument, který posune restituce tak daleko, že i když soud tyto restituce odmítne jako neústavní, věc již nepůjde vzít zpět. Další důvod k ostražitosti a znepokojení.

Kamenem úrazu ani není restituce sama o sobě. Problémem jsou náhrady za nevratná nemovitá plnění. Zde již přesně dochází k tomu, co se stát nemělo. Pro příklad jen nemocnice v Praze Na Františku. Ta nemocnice bývala církevní a není jediný důvod ji nevrátit. Nevím, proč by církev nemohla, či neměla provozovat nemocnici. Ostatně samaritánsví k církvi neodmyslitelně patří. Ale ne. Pražský obvod, kam nemocnice spadá, se rozhodl, že nemocnici nevrátí. Takže církev má místo ní dostat vysokou finanční náhradu. Zaplatí to samozřejmě daňoví poplatníci. Ale to už je zřejmá nespravedlnost a zneužívání moci. Napravit jednu nespravedlnost tím, že učiním jinou, je hluboce nemravné. Docela dobře to včera řekl jeden divák: „Jsem celoživotním atheistou a nevidím jediný důvod, proč bych já, moje děti, nebo děti mých dětí, měly ekonomicky trpět za instituci, do které mi nic není a nezajímá mne.“

Situaci glosovala maminka: „Já církve vidím jako zájmový spolek. Nevím, proč by si je neměli vydržovat věřící. Tak, jako my jsme si museli vydržovat spolek zahrádkářů, či spolek krejčích. Ať si věřící platí službu, nebo zájem, který k životu potřebují, nebo chtějí.“

Nevím, jestli znáte historicky doložený příběh sporu občana Horatia Bunce a kongresmana, plukovníka Davida Crocketta z americké historie. Pokud ne, v kostce naznačím o co v něm šlo:

Kongres odsouhlasil kdysi dávno finanční pomoc obětem rozsáhlého požáru Georgetownu. Hlasování bylo rychlé a nekonfliktní. Všichni kongresmani s návrhem souhlasili. Později se kongresman při předvolební kampani setkal s Horatio Bunce, který mu vyčetl tento dar slovy:
„…buď nemáte dostatečnou schopnost porozumět Ústavě, nebo postrádáte čestnost a neústupnost, abyste se jí řídil. Člověk, který drží v rukou moc a dezinterpretuje jí, je tím nebezpečnější, čím je čestnější. Nemohu Vás již volit.“
Kongresman se podivoval proč.
„Kongres nemá žádné právo dávat peníze na charitu a dobročinnost. Jednotliví členové mohou dávat na charitu tolik vlastních peněz, kolik chtějí, ale nemají právo dotknout se jednoho jediného centu z veřejných prostředků pro tento účel.“

Cílem restituce má být především odluka církve od státu (a už měla být dávno provedena) a až druhým motivem (nebo cenou za ni) má být částečná náprava křivd. Když překonám veškerou nechuť posilovat vliv církví — protože: kdo má majetek, má moc — musím si klást otázku, jakým právem vláda postupuje v příkrém rozporu se zájmy svého lidu. Neví, že si lidé nepřejí neprůhledné a kabinetní jednání vlády proti zájmům občanů?

Kolik ještě dalšího se musí stát, aby naše vlády začaly jednat v zájmu většiny občanů?