Problém zahraničních investic

Neustále jsme konfrontováni s poznanou skutečností, že svobodný člověk o svých věcech rozhoduje sám a žitou realitou, a že je jím ve skutečnosti celý život smýkáno podle cizí vůle.

Markantně to třeba vidíme u postoje k podnikatelům. Stát, soudní systém i masivní část veřejnosti stále vnímá termín podnikatel silně pejorativně: je to nespolehlivý, neplatící vydřiduch, který beztak všechno, co má, ukradl.

Různé politické reprezentace zde téměř čtvrt století oblbují voliče tím, že budou maximálně podporovat soukromé podnikání. Až jsou zvoleny, bezvýhradně zjistí, že domácí podnikatel je parazit, který si dělá, co chce a v krajním případě dokonce je tak nezávislý na státu, že jej k ničemu rozumnému nepotřebuje. A šroubek se utáhne o další závit.

Směřuji k tomu, že celá ta léta je ze všeho nejvíce potlačována tvorba domácího kapitálu. V raných devadesátých letech se mělo za to, že domácí kapitál vůbec není a pokud, pak v rukách nejrůznějších vexláků, zelinářů, řezníků, komunistických papalášů a jiných zlodějů a vykradačů toho domněle spravedlivého systému. Stejně obstojná řada z nich své majetky legalizovala a dokonce se stala prvními pseudo-podnikateli ve fialových sakách a bílých ponožkách.

Tehdy se začal zvát cizí kapitál. Fabriky se rozprodaly do cizích rukou. Jen v málo případech zahraniční investor skutečně podnik rekapitalizoval, technologicky zmodernizoval a posunul jej na konkurenceschopnou mez. Ve velkém měřítku naopak zjistil, že technologie i vybavení jsou nekonečně zastaralé anebo, že jedinou výhodou je možnost nepatrných mzdových nákladů, nebo využití daňových prázdnin, které se zde nabízely jako na běžícím pásu jako tzv. „investiční pobídky“.

Že samozřejmě tyto „investiční pobídky“ zaplatí hlavně domácí obyvatelstvo a to tak, že je nejprve stát daňově okrade (prosté zaměstnance, i ty, kteří se podnikat naivně pokusili) a pak takto ukořistěné peníze dá nějakým gestem nějaké zahraniční firmě, je krajně nemravné. Jednak se tím aktem, stejně jako všemi dotacemi, vytváří korupční prostředí a byrokraticko-centralisticky se rozhoduje o tom, kdo bude náš jejich kamarád a kdo ne. A za druhé dochází k reexportu následně vytvořeného kapitálu do mateřské země tzv. investora.

Česká Republika opakovaným aplikováním stejného schématu setrvale chudne a stává se ekonomickým vazalem jiných států. Je to zde léta vydáváno za princip tzv. „otevřené ekonomiky“. Důsledkem však je fatální závislost. V Německu se upšoukne jedna kráva a my zde masivně musíme řešit globální infekci. A jsme-li nějak závislí surovinově, energeticky, technologicky, mzdově, cenově a nakonec i informačně, jsme nesmírně zranitelní. V posledních týdnech jsme slíbili stát se závislými i monetárně, což absurditu jen korunuje.

V několika posledních měsících se jednalo o tom, zda se zde má uhnízdit logistické centrum amerického giganta Amazon. Již první informace investora zřetelně ukazovaly, že se nejedná o žádnou technologickou investici, nýbrž jen o vytvoření logistického centra. Tedy velkoskladu s nutně obrovskou dopravní zátěží a dokonce ani neurčeného pro české zákazníky.

Záměr investora primárně směřoval do obce Dobrovíz. Tamní obyvatelé si spočetli, že dopravní zátěž vyvolaná tím velkoskladem nemůže převážit nad snad slíbeným počtem nově vytvořených pracovních příležitostí. Pro mne nepochopitelně jejich volení zástupci, oproti vůli místních obyvatel, na smlouvu s Amazonem přistoupili.

V Brně se hlasovalo o podobném, a když Brněnští zastupitelé ten záměr odmítli, okamžitě přispěchal jihomoravský vojvedoucí Hašek, že Amazonu nabídne jiné hnědé pole.

Amazon sice tvrdí, že vytvoří 1500 – 2000 pracovních míst, ale zprávy z podobných poboček Amazonu ve velké Británii, Španělsku, Německu ukazují, že kmenových zaměstnanců je z toho počtu jen cca 1/10 a zbytek jsou jen námezdné síly na dobu neurčitou. Za nevalných mzdových podmínek. Pravda, a tam vidím jediný nepatrný klad, s pracovní morálkou obvyklou v Americe.

Zde se samozřejmě už soudruh Dufek naježil, že tedy to ne, a zaměstnanci mají plné právo pracovat málo a dostávat stále vyšší plat, ale to je už tak starý komunistický folklór, že je mi líto času se jím zabývat.

Protože články nad 500 slov se nikomu moc nechce číst, nechám si to rozuzlení do druhé části. Zde to shrnu tak, že naše státní reprezentace je 25 let přesvědčena, že vše vyřeší zahraniční investice. Já mám neodbytný pocit, že zahraniční investice předsouvané před ekonomicky lepší podporu domácího kapitálu, domácích soukromých investic, podpory skutečné vědy a výzkumu, nikoliv toho, co politická reprezentace setrvale financuje skrze absurdní státní ČSAV, je jednou z mála možností, jak se zde zbavit masivní nezaměstnanosti, zbavit se závislostí a začít budovat sebevědomou Českou Republiku.

Na to rašínovské téma však naši politici neslyší, protože by šlo o „pot a slzy“. Oni si Vás raději koupí slibem, že všechno zařídí, že pro Vás pracují 36 hodin denně i na třech místech současně. A pak zkonstatují, že nešlo o reálný ekonomický rámec.

Ostatně, stejně to zaplatíte Vy a ne oni.