Problém zahraničních investic III

Svéráz domácí ekonomiky spočívá v tom, že jsme nic nepochopili. Pokud jsme něco převzali ze zahraničí, byly to jejich chyby a hloupě jsme je zopakovali. Byla-li snad někde nějaká dobrá zkušenost, která se v zahraničí osvědčila, odmávli jsme ji tak, že je to beztak jen nějaký kapitalistický blábol a hledali jsme jiné cesty. Kdo se nepoučí z vlastních chyb, je hlupák. Kdo se nepoučí z cizích chyb, je dvojitý hlupák. Anebo dvojitý Opossum.

Poměrně trefné konstatování poznané pravdy zní, že: „kdo něco umí, živí se tím, kdo se tím neuživí, pokouší se ten obor učit, kdo učit neumí, je tělocvikář, a kdo ani to nedovede, jde do politiky, neb tam na tom nezáleží.“ Mám pocit, že jsem dokonale (s využitím cizí myšlenky) popsal princip současného stavu našeho státu.

V minulém dílu jsem se otřel o tvrzené dogma, že naše ekonomika je tzv. otevřená. Není to otevřená ekonomika. Je to ekonomika závislá, navíc centrálně řízená. Je závislá na centrální moci, pohrdající jakýmkoliv tržním signálem, mocí konzervativní. Je neefektivní, z většiny socialistická, často tradičně komunistická.

Snad je zde namístě stanovit rovnici, že každý sociální ohled v ekonomice je nutně neefektivní, tedy neekonomický, a každé ekonomické rozhodnutí musí být bezpochyby sociálně indiferentní, pokud má fungovat. Socialistické směry se stále a bezhlavě domnívají, že jde skloubit efektivní ekonomiku a sociální spravedlnost. Jenže to jsou antagonismy.

Rozhněvalo zde jakéhosi autora z Říčan, že všechny děti ze školy neměly dost peněz na lyžařský zájezd. Soudím, že to není chyba společenského řádu, neb jejich rodiče slynou rozdílnou výkonností a z toho plynoucí sociální pozicí. Autora dokonce rozhněvalo, že bohatší rodiče z té místní komunity naprosto bez problémů zaplatili chudším dětem ten zájezd; složili se.

Chápu ten jev jako naprosto přirozený, rozumný a správný. Oběma stranám zajistil užitečné věci. Děti chudých rodičů na zájezd jely a bohatí rodiče získali sociální pocit, aniž by je nějaké systémové opatření tyranizovalo a donutilo je být povinně solidární. Svoboda rozhodování se i zde ukázala jako sociálně ohledná a navíc dobrovolná. Tatínek, který by nepřispěl, by v očích ostatních ztratil mravní kredit.

Ale vraťme se k tomu původnímu:

Kdybych dále hledal pro ten makroekonomický stav země anglický ekvivalent, zněl by „outsourcing“. Ekonomika poddanská, služebná, ponížená, či jakékoliv jiné, podobné příslovce.

Vezměme jen poměrně primitivní věc zásobování potravinami (snad lepší termín by měl znít „otravinami“, ale to není tématem tohoto článku): prakticky jsme dnes závislí na dovozech, dokonce ve všech segmentech. Je jasné, že pěstovat zde banány, je pošetilé. Také se ale můžeme zeptat, zda jíst banány je vůbec rozumné. Nebo batáty, nebo citrony, či snad ananasy.

Prvoplánové rozhodnutí, že blahobyt domácích obyvatel bude rozšířen tím, že sem instalujeme zahraniční kupce, naráží na to, že zahraniční kupci přece vůbec nechtějí české ekonomice pomáhat, neboť mají jiné, docela jiné motivy, své zisky a instalují (mj.) poměrně primitivní mechanismus dotovaných cen.

Důsledkem je samozřejmě to, a o tom jsem psal v minulých dílech, že si lidé neuvědomí, že jsou podváděni a manipulováni. Ano, to je pravda, rohlík je nabízen za nerealistickou cenu, třeba Kč 0,90. Ale ten cizí obchodník zná psychologii a ví, že sice ten rohlík koupíte za cenu netržní, dotovanou, ale bezmyšlenkovitě také koupíte i půl prasete a půl Austrálie k tomu za cenu zcela absurdně přemrštěnou.

Cizí obchodníci nemají pražádný motiv chránit zájmy domácího konzumenta. Jejich motiv (a není nijak vadný) je vydělat za jakýchkoliv okolností. Ani domácí obchodníci se nechovají jinak, jen jsou tam dva zásadní rozdíly:

1. Zisky těch mezinárodních řetězců vždy odplynou mimo naše území, tedy pro okamžitý osobní krátkodobý zisk podporujeme ekonomiku francouzskou, německou, americkou, nebo třeba argentinskou.
2. Zisky domácích obchodníků (a je vlastně jedno, jak jsou velké) se zpětně promítají do domácí ekonomiky. Tedy zvyšují obrátku peněz uvnitř malého ekonomického prostředí, tedy (neobratně řečeno) multiplikují domácí ekonomické efekty.

Stručně tady vyslovím: „Rohlík koupený dnes za málo haléřů v ‚Koupězemi‘ vyvede naše dnešní peníze do zahraničí, kde je kořistník nakonec využije proti našim dlouhodobým ekonomickým zájmům“. V důsledku to vždy draze zaplatíte sami, někdy později v budoucnu.

Ano, tak primitivně to funguje. V počátečním bodě se kdosi zatváří lidumilně a v druhém bodě sklízí ovoce. Mnoho švestiček, za vysoké ceny. Chytili jsme naivku do jeho vlastní sítě.

V důsledku zmíněného se tedy lidé nerozhodují ekonomicky, ale zkratovitě. Podřizují dlouhodobý efekt peněz okamžité ambulanci. Tedy sami, svým nešťastným rozhodováním, posílají místní ekonomiku do problémů a posilují cizí ekonomiky. Jenže, a to je podstatné, co je komu ze zdejších domorodců do cizích ekonomik? Pro malicherný a prchavý zisk nevidí dopady.

Ano, a to vnímám, pro chudého člověka je vždy lepší koupit rohlík za 90 haléřů, než za 4 koruny. Když je však člověk do pozice chudého dotlačen, anebo je opravdu neschopný, nemá už žádné právo volby, nemá už žádnou svobodu a ani alternativu. Dělá jen to, co je nejmenším zlem, tedy si koupí rohlík za tu dotovanou cenu. A přiloží další polínko do toho, že místní „snažil“ ostrouhá a cizí dobyvatel se zasměje a koupí si novou jachtu. I když je zde těch vysloveně chudých nepřiměřeně mnoho, chovají se tak začasté i takoví, kteří zrovna chudí nejsou a nemuseli by.

Je rozumné správně rozlišit příčiny a důsledky. Pokud Paretovo pravidlo říká, že 80 % důsledků má pouhých 20 % příčin, měli bychom se ptát, zda příčinou masivního vývozu domácího kapitálu je to, že je zde příliš mnoho chudých, anebo je zde příliš mnoho chudých protože kapitál hloupě vyvážíme.

Kloním se k tomu druhému.