Přehlídka komunistů

Před několika dny zemřel komunistický pohlavár Miroslav Štěpán. O mrtvých se prý má říkat jen dobré, ale co dobrého říci o soudruhu Štěpánovi?

Narozen v roce 1945 v Lounech, původním vzděláním zemědělský inženýr. Absolvovat mohl někdy v roce 1967. Že z „hnojárny“ nikdy mnoho „myslitelů“ nevyšlo je vcelku jasné. Už v roce 1974, v devětadvaceti letech, byl tajemníkem Socialistického Svazu Mládeže v Praze. Za těch sedm let evidentně dělal jen komunistickou, politickou kariéru a o tom, jak kráva vypadá, musel nutně mít pouze mlhavou představu. Snad jen ta jeho tehdejší vize krávy nebyla fialová, ale rudá…

Tajemníkem SSM byl až do roku 1977, kdy povýšil v komunistické hierarchii na předsedu Kominternou zřízeného Mezinárodního svazu studentstva. O devět let později (1986) povýšil na tajemníka Městského výboru KSČ v Praze a o dva roky později (1988) na tajemníka vedoucího. V dubnu 1988 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Též byl krátce v roce 1988 členem sekretariátu ÚV KSČ a od října 1988 do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ

Mezitím ještě, jaksi bokem, stačil být od roku 1976 členem komunistické České národní rady, v roce 1981 usedl do Sněmovny lidu a páchal komunistické zákony až do roku 1989, kdy byl ze zákonodárného sboru odstraněn jinými kooptacemi.

Nikdy nedělal nic, než komunistickou politiku. Za celou svou existenci společnosti nepřinesl vůbec nic užitečného, krom politické propagandy. (Napadá mě na okraj, čím se lišil od zcela zbytečného politruka Marečka Bendy, či politicky poněkud úspěšnějšího Jirky Pivonosiče.)

Pak, v prosinci 1989, byl vyloučen z KSČ, na sklonku prosince zatčen, odsouzen na čtyři léta vězení a uvězněn za zneužití moci veřejného činitele komunistického státu. Po dvou a půl letech propuštěn. Po propuštění se pokusil vytvořit politický subjekt Lidová unie národní a sociální záchrany, která se nesetkala s žádným pochopením a poté se pokusil o etablování levicově extremistické Strany Československých komunistů nepokrytě se hlásící k marxismu, leninismu a stalinismu. Neúspěšně kandidoval do PS PČR v r. 1996 a 1998 a pak se věnoval soukromému podnikání (sic!) a obchodování se státy bývalého Sovětského Svazu.

To je celá kariéra soudruha Štěpána. Zemřel stár 68 let.

Vlastně – jistým způsobem si ho maličko vážit mohu – celý svůj život byl zarytým komunistou. To jiní tu rudou legitimaci směnili hladce za jinou, když se přestala hodit, a jsou pro mne horšími sráči, než ten Štěpán.

Pozoruhodné však je, a proto to celé píšu – protože jinak by mi ten soudruh nestál ani za fajfku tabáku, ani vězeňského Tarase Bulby – je to, kdo byl na jeho pohřbu:

Nepochybně Milouš Jakeš. Dosud živý exemplární příklad fanatického komunisty in natura. Šašek, který se nikdy neuměl ani vyjádřit, vzdělání nulového, poskok komunistického Sovětského Svazu, konjunkturální politický slouha každého komunismu, souputník zločinců Leonida Iljiče Brežněva, Vasila Biľaka, Jozefa Lenárta, Alojze Indry, Drahomíra Koldera, Lubomíra Colotky, Oldřicha Švestky, Viliama Šaľgoviče, Gustáva Husáka, Lubomíra Štrougala, Antonína Kapka, a celé plejády těch, kteří se i podle tehdejších komunistických zákonů dopustili vlastizrady a které nikdo nikdy nepotrestal a ani potrestat nechtěl. A jejich slouhové, jako Jan Fojtík, ideolog KSČ a jemu podobní nositelé řádů vítězných únorů, řádů práce, když sami nikdy nepracovali, a podobných řádových nesmyslů.

Že nechyběl velvyslanec chávezoveské Venezuely, dnes velvyslanec komunisty Madura nepřekvapilo. Že nechyběl zástupce komunistické Severní Koreje, také nepřekvapilo. Ostatně soudruh Filip, poslanec PS PČR, už má naolejovanou hlavu, aby se Kim-kterémukoliv zavrtal do konečníku co možná nejhlouběji.

Nechyběli samozřejmě Milicionáři ověnčení stužkami za věrnou službu myšlence komunismu a nechyběli ani tuneláři typu soudruha Stehlíka, který přesně ukázal jak zničit kladenskou Poldi, bezpochyby Marta Semelová, jejíž zvrácenost a primitivnost teče z každého slova, která žel musíme slýchat a média je nadšeně reprodukují v rámci domnělé vyváženosti. Snad by pak také měla poskytnout prostor Josephu Goebbelsovi, či snad Kim Ir-Senovi, aby byla dokonale vyvážená.

Snad jen, že chyběla soudružka Jiřina Švorcová, to velmi vadilo na té jejich rudé kráse, ale možná se jen tou jejich rudou barvou už nečekaně zalkla.

No a nechyběl jakýsi zrůdný pseudopodnikatel Roman Janoušek, lobbista Martin Ulčák a široká plejáda stejných fanatiků komunismu. Čekal jsem tam ještě Michala Davida-Kludského, ten mi tam chyběl, ale on už si buduje novou kariéru a za přisluhovače režimu minulého už se jaksi nepokládá. Lidé už zapomněli. Jmenovat bych mohl dále.

Z jedné strany je dobře, že jsme je tam všechny viděli a víme, kdo jsou. Z druhé strany je ostudné, že tyto smutné tance nad pošlými souvěrníky zde musíme vídat a tolerovat.

Komunismus se téměř ničím neliší od agresivního, nacionálně socialistického konceptu nacistického Německa, ničím se neliší od agresivního internacionálního socialismu Sovětského. A nakonec se neliší od multikulturalistického socialismu Evropské Unie.

Koho překvapí, že ve všech těch zmíněných zprasečených fanatismech figuruje stejný termín: socialismus.

Všechno jsou to stejné zvrácenosti.