Ohlédnutí za Tomášem Baťou

Pod jedním z článků, který jsem nedávno zveřejnil, mě vyzval jeden z kolegů abych napsal něco o zakladateli firmy Baťa. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, protože taková osobnost, jako byl pan Tomáš Baťa, se rodí asi tak jednou za sto let. A protože na dnešek připadá 137 výročí jeho narození, přečtěte si něco o něm.

Pan Tomáš Baťa senior

Než však o něm něco napíšu, neubráním se konstatování, že pan Baťa by v soudobém státu nejenže neobstál, ale velmi prav­dě­po­dob­ně by jej dnešní stát zdrtil tolika předpisy a re­gu­la­ce­mi, kterým by neuměl čelit, že by ten svůj podnik nebyl scho­pen vůbec rozjet. Dnešní stát by z něj vytvořil takovou a­no­má­li­i, že by nejspíše skončil v kriminále. Dnešní stát totiž ne­to­le­ru­je individuality. Toleruje pouze ovce.

Pan Tomáš Baťa se narodil ve Zlíně 12. dubna 1876 a zem­řel 12. července 1932 v Otrokovicích. Svou geniální firmu za­lo­žil společně se sestrou Annou a bratrem Antonínem. Ge­ni­ál­ní byla v tom, že použila naprosto neotřelé postupy řízení, ale i formy marketingu a technologií a i přístupy k pracujícím, kte­ré se v dnešním státě nevidí. Jestliže dnes použijeme výraz „top-management“, vězte, že je to to, co na území Čes­ko­slo­ven­ska jako prvý použil právě on. A je to, co se v dnešních fir­mách pouze trapně paroduje.

Pan Baťa se narodil v naprosto konvenčí rodině ševců. [Jo, vy už možná nevíte, co je to švec. Ne, nechci Vás podceňovat, ale možná znáte ševce jen z té idealistické, mnohokrát o­hra­né pohádky O princezně se zlatou hvězdou (už nevím kde). Anebo to byla jiná? Mně už se nějak pletou. Švec prostě o­bou­vá lidi, aby nemuseli bosi po štěrku, páč to moc píchá.]

Nejstarší zmínku o jménu Baťa jsem našel v genealogiích někde v roce 1670, snad to byl jistý Lu­káš Baťa. Mnou popisovaný Tomáš zřejmě osiřel někde ve věku deseti let. Jeho otec se v brzku zno­vu oženil a odešel do města Hradiště Uherského. Jeho syn v důsledku toho přešel z českých škol do německých.

Ještě jako předpubescent se začal zajímat o řemeslo otce. Už ve čtrnácti letech odešel z do­mo­va, aby nezatěžoval svou existencí rodinu. Jeho otec byl tím faktem dosti dotčen. Mladý To­máš získal práci u německé firmy Fäber, která mj. vyráběla ševcovské stroje. Záhy si uvědomil, že stro­je nekradou dělníkům práci, nýbrž ji ulehčují. Z firmy Fäber byl poměrně brzy vyhozen, pro­to­že se chovala zkostnatěle a obávala se progresivních změn.

Pokusil se vrátit do otcovy dílny, ale i zde narazil na nepochopení nutnosti inovací a pokroku. Zno­vu z rodiny odchází, tentokrát do Vídně, i se svou sestrou, která dříve než rodiče pochopila mo­der­ní dobu. S otcem se rozešel ve zlém a do Vídně jel bez jediné koruny, zato nabit nápady. Ve Víd­ni ovšem Tomáš znovu narazil: nebylo mu uděleno povolení C&K mocnářství podrážet li­dem boty, či snad dokonce vyrábět nové. [Všímáte si neměnnosti?] Když mu Vídeň znemožnila u­plat­nit svou vizi, vrátil se na Moravu, do U. Hradiště.

Po návratu do lůna rodiny si vydobyli tři sourozenci na otci podíl na dosavadním majetku. Z to­ho­to podílu na majtku a z dědictví po zesnulé matce [nepřešlo ani na manžela, ani na stát!] spo­leč­ně založili obuvnickou firmu. A znovu narazili: Tomáš byl ještě mladistvý; padnikat nesměl. Sou­ro­zen­ci byli sice plnoletí, ale Hradiště nestrpělo takovouto výstřednost. Výrobu obuvi jim prostě a jed­no­du­še zakázalo. [Co se změnilo?] Paradoxní je to, že co jim městys Hradiště odmítl pos­kyt­nout, městys Zlín bez nějakých skrupulí povolil. [A psal-li jsem dříve o destruktivním vlivu státní byrokracie, pla­ti­lo to už za C&K mocnářství.]

První produkcí této firmy byly valašské láptě. Primitivní obuv. (Obě boty stejné pro obě nohy). Ná­jem dělníků už však byl nekonvenční: bylo jich kolem deseti a pracovní smlouva zněla: pra­cov­ní doba je neměnná a mzda za ni také. To bylo velmi neobvyklé.

Řízení firmy se ujimá Tomáš a komentuje to těmito slovy:

„Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se to­ho­to dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či ne­pá­nů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře ma­te­ri­á­lu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z o­tro­ko­vic­ké­ho nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jed­ním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v no­ci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, do­vézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej po­ře­zal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vy­pla­til dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“

Do léta 1896 Tomáš Baťa všechny své dluhy splatil. O rok později zkrachovala firma Koditch, u které měla řada obuvnických firem deponovány směnky (včetně Bati i jeho otce.) Otcovu firmu to zrui­no­va­lo. Tomáš zareagoval inovativně a začal místo z drahých usní šít boty z plátna. Zapojil i re­kla­mu a jeho laciné „Baťovky“ šly na dračku. Kupuje v Německu šicí stroje s ručním pohonem a staví v r. 1897 první výrobní halu a zaměstnává 40 dělníků a 20 šiček. Brzy skupuje další po­zem­ky kolem Zlína a rozšiřuje firemní infrastrukturu. Bratr Antonín ochoří TBC a Tomáš se ses­trou firmu přebírá. Není zcela bez důležitosti, že právě Anna „seděla“ tvrdě na penězích a ne­ú­čel­né plýtvání zdroji vykázala daleko za vrata nové společnosti T&A Baťa.

T. Baťa si všímá nevšedního obchodního úspěchu H. Forda v USA, předává řízení podniku ú­čet­ní­mu Štěpánkovi a jede „na zkušenou“ do Ameriky. Tráví zde rok a získává pozoruhodné poz­nat­ky nejen v problematice organisace práce, metodách odměňování, ale hlavně v otázce „zis­ko­vé­ho managementu“. Objednal si v USA ještě lepší stroje a ve své firmě začal významně trestat po­ku­ta­mi a srážkami z mezd špatné pracovní výkony. Stávku (odborově organisovaných) dělníků pro­ti této novotě vyřešil jednoduše tak, že všechny revoltující dělníky, kteří jej chtěli vydírat svý­mi požadavky, bez sentimentu a pardonu ihned vyhodil a přijal nové, i nekvalifikované pra­cov­ní­ky. [Námitku všech socialistů, že je to jejich přirozené právo, v zárodku dusím: dělníci mají právo řádně pracovat a do­stá­vat za to mzdu. Tím jejich práva končí, protože za chod firmy, která je živí, nenesou odpovědnost. A nesmí mít právo ur­čo­vat výši své mzdy, protože vidí jen svůj úzký osobí zájem, nemají možnost ekonomické kalkulace.]

1908 umírá A. Baťa a Anna se vdává. V roce 1910 zaměstnává již 350 dělníků a vyrábí denně 3 000 párů bot. Do továrny se hrnou desítky a stovky nových zaměstnanců a Baťa chápe, že mají zá­klad­ní potřebu někde se svými rodinami bydlet. Starý Zlín tento příliv není schopen ab­sor­bo­vat a Baťa začíná stavět pro dělníky cihlové, neomítané „Baťovy domky“. Projekty těchto domků kon­zul­tu­je s věhlasnými světovými architekty (L'Corbusier). Vrací se zpět k výrobě celokožené o­bu­vi (1912). Nadále tvdě lpí na racionalitě výroby a finančně trestá lemplovitý přístup k práci. Tres­tal nejen nízké výkony, ale i nekvalitu výroby. Téhož roku se Baťa žení (Marie Menčíková).

Mimořádnou příležitost získal Baťa po vzniku I. WW; jeho úkolem se stalo „obout“ C&K ar­má­du do „bagančat“. Úkol bravurně zvládl a ještě zachránil řadu dělníků před odvelením na frontu. V jeho firmě pracovali i ruští zajatci, ale bez jakékoliv persekuce. Denně vyrábí již 6 000 párů bot a počet zaměstnanců je desetinásobný! Kupuje řadu firem dodávajících materiál pro výrobu, pro­to­že nebyly schopny dodávat v takových objemech, které žádal. Vlastní příprava surovin (ale i po­tra­vin pro dělníky) byla efektivnější, než nákupy. Prodejny se rošiřují po celém státě: v Praze, v Li­ber­ci, ve Vídni, v Plzni a dalších městech.

Po opadnutí válečného boomu jeho společnost trpí sníženou koupěschopností a poválečnou chu­do­bou. Omezení růstu kapitálu vyřešil Baťa založením osobních účtů dělnictva, úročených ne­bý­va­le vysokým úročením: 10 %. Zaměstnaci si samozřejmě mohli vklady vybírat podle uvážení, ale úročení bylo tak zajímavé, že to dělali jen zřídkavě. Baťovi se tak podařilo kumulovat in­ve­sti­ční kapitál.

V roce 1919 však přesto narůstalo sociání pnutí a došlo k dalším stávkám. Baťa tentokrát re­be­li­i proti firmě nepotlačil, ale strpěl vytvoření odborové organisací, do kterých si dělníci volili své zás­tup­ce. Chyba tohoto kroku se projevila jen o rok později, kdy si dělníci stanovili pro­střed­nic­tvím odborů takové požadavky, které by znamenaly úplné umrtvení firmy. Napětí kul­mi­no­va­lo nejen vznikem Komunistické strany, ale i poblouzněním mas Marxovým Kapitálem a vizí, že děl­ník má právo na veškerou nadhodnotu. Sklady byly plné a dekapitalizovaná společnost ku­po­vat nechtěla a nemohla. Investovaný kapitál podnikatele se umrtvil.

Baťa zareagoval dramatickým snížením cen obuvi, ale také snížením mezd o 40 %. Pokles mezd kompenzoval dělníkům částečně poklesem cen v jeho zásobovací síti. A samozřejmě li­kvi­da­cí odborů. Velmi chytře tak po­ra­zil psy­cho­lo­gi­i krize a aniž by dělníci závažněji trpěli, pozvedl pr­ode­je obuvi na předválečnou úroveň. Zároveň zapůsobila poválečná deflace [což není nic za­vr­že­ní­hod­né­ho, jak se dnes rádo straší] a Baťa in­ka­so­val zisky z této deflace. Síť prodejen Baťa se stala sym­bo­lem odvážného podnikání a ú­spě­chu nejen T. Bati, ale v důsledku toho i jeho zaměstnanců. V r. 1923 měly jeho prodejny již 112 po­bo­ček.

V témže roce Baťa s heslem: „Chci bojovat proti všeobecné bídě, chci pracovat pro všechny.“ kan­di­du­je na starostu Zlína a drtivě vyhrává. Zároveň však jeho firma čelí přilivu lehkoživků, kteří by rádi bez práce měli ty výdělky, jako dnes už skalní a loajální zaměstnanci firmy Baťa. Jsou nej­pr­ve „předpíráni“ v pomocných pracech – výstavbě železnic apod. jen za stravu a ubytování. Jen ti úspěšní měli šanci postoupit do primárního byznysu firmy. Firma expadovala do nových o­bo­rů, stavebnictví, elektrikářství, chemie a dalších.

Těm, kteří po vzdělání toužili nabídl Baťa tzv. „Školy práce“. [Vnímáte dobře fakt, že chytrým lidem je dá­no vzdělání ze soukromých zdrojů a hloupým nemakačenkům není přístupné???] Interní vzdělávací instituty, kte­ré mu generovaly technicky vzdělanou inteligenci. [Nikoliv jako dnes praktikované Ouřady práce, které ne­za­měst­na­nost spíše podporují, čerpají nikoliv soukromé, nýbrž veřejné peníze, a jejichž efektivita se limitně blíží nule.] Baťa razil neúprosné heslo: „Neříkej mi, že to nejde. Umím pochopit, že to neumíš, ale pak tu pro te­be není místo. Já pořebuji lidi, kteří pochopí, že zaměstnávám lidi, kteří mají mozek a umí jej po­u­ží­vat. Ku prospěchu nás všech.“

Brzy vy­my­slel Baťa formu vnitřního účetnictví. Stanovil, že i malá ekonomická jednotka jeho pod­ni­ku má finanční odpovědnost za výkaz zisků a ztrát. Nikoliv bureokraticky, nýbrž e­ko­no­mic­ky. Tím skončili dosavadní kontroloři, významu nabyl autoregulativní nástroj. Tato dílna je e­ko­no­mic­ky schopná, jiná nikoliv. Systém mezd byl tím klíčovým, co pomohlo vzniku celého Baťova im­pé­ri­a, které dalo práci tisícům lidí a vyzvedlo je z chudoby, nikoliv gangsterské vyděračské me­to­dy odborových spolků.

• pevná mzda — brali technicko-hospodářští a administrativní pracovníci
• kolektivní úkolová mzda — pro dělníky v dílnách
• individuální úkolová mzda — dostávali dělníci na některých speciálních postech
• mzda účasti na zisku — pobírali ji někteří vedoucí pracovních úseků

Málo známým je fakt, že každý zaměstananec Baťova závodu předkládal na konci roku svou pra­cov­ní knížku [v dnešních reáliích nemyslitelnou], kde vyznačil, jaké mzdy by v příštím období chtěl do­sáh­nout. A Baťa se cítil vázán povinností umožnit mu tohoto cíle dosáhnout.

V letech 1926-1928 už Baťa ovládal přes polovinu veškerého vývozu republiky. Zavedl pá­so­vou výrobu, kterou okoukal u Henryho Forda, produktivita práce vzrostla o 75 %. Čistý obrat fir­my se blížil dvěma miliardám předválečných korun. V roce 1931 se rodinná firma mění na ak­ci­o­vou společnost se základním kapitálem 135 mio. korun. Po celém světě vznikají další továrny (v Německu, Holandsku, Polsku, Anglii a mnoha jiných.) Kromě továren vznikají i obytné čtvrti, ško­ly, ale i kulturní centra — např. největší biograf v Evropě, filmové ateliéry, Dům umění, nej­vyš­ší betonová stavba v Evropě (Baťův mrakodrap, administrativní centrum Baťovy firmy, po­zdě­ji Svitu Gottwaldov, dnes Krajský úřad).

Z poměrně neznámých důvodů prodává T. Baťa již v r. 1931 svému nevlastnímu bratrovi Janu An­to­ní­no­vi 100 % akcií firmy, ale firmu nadále fakticky řídí. 12. července 1932 odlétá Tomáš Ba­ťa osobním letadlem Junkers F-13 do švýcarského Möhlin na slavnostní otevření nové továrny (po­zem­ky získal jen za symbolickou cenu 1 SF/m²). Odlétal z Otrokovic za špatného počasí (let byl odložen), ale nakonec kolem šesté ráno vzlétl na naléhání T. B., že slíbil, že v 10 bude v Zürich. Letadlo se zřítilo z výšky kolem 30 m poblíž továrny na Bahňáku. Zahynul pilot, i Tomáš Ba­ťa. Jedna verze hovoří o snaze pilota vyhnout se elektrickému vedení u továrny, podle druhé verze bloudil v mlze kolem Napajedel a pokoušel se nouzově přistát.

Tomáš Baťa čeli smrti již dříve: r. 1911 měl autonehodu u Malenovic, operován ve Vídni (zná­má jizva na čele), v r. 1917 těžký zánět žil, který zřejmě pocházel z doby, kdy s nůší na zádech cho­dil po kopcích s materiálem a výrobky ve svých počátcích.

Po tragické smrti Tomáše přebírá na základě poslední vůle Jan Antonín Baťa řízení celé firmy a po­kra­ču­je v rozvoji firmy zcela v duchu svého zesnulého bratra až do začátku války. Před válkou e­mi­gru­je a domů se již nikdy nevrací. Za „odměnu“ mu byla celá česká část firmy znárodněna a on v nepřítomnosti odsouzen na 15 let těžkého žaláře.

Na závěr mého příspěvku už jen ocituji několik stěženích myšlenek pana Baťi, které lépe než před­cho­zí odstavce charakterisují jeho osobnost a také to, co zde posledních třiadvacet (65) let zou­fa­le chybí:

• „Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Obchod je služba lidu. Čím důkladněji po­cho­pí obchodník tuto pravdu, tím více bude rozšiřovat okruh lidí, kteří budou stát o obchodní spojení.“
• „… zručnost dělnictva [v USA] byla ale ohromná. Docilovali tam u některých strojů desetkráte větších výkonů nežli naši dělníci. Proto jsem v továrně pracoval jako dělník, věda, že jest marné vykládati lidem, když jim to člověk nemůže ukázat. Chtěl jsem také na svém těle pocítiti obtíže takových vysokých výkonů.“
• „Mnozí lidé tvrdí, že nelze v naší zemi vybudovati veliké závody, protože nemáme moře a nemáme tolik uhlí a petroleje jako Amerika. Já tvrdím, že velký blahobyt amerického lidu vybudován jest především na moudrosti a pilnosti tamnějšího obyvatelstva… Chci dokázati, že i v naší zemi lze takové závody vybudovati.“
• „Účastí na zisku chceme povznésti dělnictvo jak hmotně, tak i mravně… Přejeme si učiniti ze všech našich dělníků kapitálové účastníky našeho závodu… Přejeme si, aby každý dělník u nás zaměstnaný, vychoval ze sebe mistra a aby jeho chování bylo dle toho, abychom jej každým okamžikem mohli mistrem jmenovati.“
• „Kalkulace, účty ztráty a zisku … u nás se nalézají v rukou dělníků a zřízenců. Dělníci společně s dílenskými mistry vypočítávají své podíly, účasti na zisku, ale i podíly, které připadají závodu, a tak dělníci jsou informováni dříve než ředitelna, s jakým výsledkem se pracovalo.“
• „…největší překážku překoná podnikatel, který pochopí, že jest povolán k tomu, aby zisky pocházející z pokroku výroby, spravedlivě rozděloval ihned mezi dělnictvo, zákaznictvo a závod … I nejcennější socialní zákonodárství jest často více ku škodě než ku prospěchu pracujícího lidu, protože podnikateli lze sice zákonem naříditi, aby konal dobro, ale nelze však nikoho donutiti, aby se stal nebo zůstal podnikatelem.“
• „Bankrotář, který vyšel z bankrotu chudý a s umdleným tělem, nezasluhuje opovržení. Ale mezi bohatým bankrotářem a zločincem nevidím žádného rozdílu.“
• „To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krise, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek následek… je třeba překonati krisi důvěry.“
• „Prodej, zač můžeš, avšak poctivě měř. Kup, zač můžeš, avšak poctivě plať.“
• „Dělník s úsporami jest svobodnější, samostatnější a nezávislejší, nežli zadlužený vel­ko­stat­kář nebo továrník.“
• „Moje je drahé – obecní je svaté. Povinností občana je vládnout — ne hubovat. Stejně jako chci, aby každý člověk v naší továrně si byl sám ředitelem, přál bych si, aby každý občan naší obce si byl sám starostou.“
• Jan Kobzáň: „Rád naslouchal druhým, počkal se svým slovem, póza bez pozérství... Baťa každého zdraví, každého vidí – i kdybys chtěl přejít diskrétně kolem. Jeho Vítám vás! znělo úplně lidově, sousedsky, ponašemu, valašsky a venkovsky.“

Komunisté a socialisté všech barev samozřejmě nikdy nesnesli existenci ekonomických zá­ko­ni­tos­tí a z Tomáše Bati udělali nejhoršího zloducha kapitalistické sebranky. A vydrželo jim to do dneš­ka. Hromada lidí do zblbnutí opakuje mantru, že T. B. byl kapitalistický vydřiduch, který zbo­ha­tl z mozolů proletariátu. Jen, poněkud účelově, zapomínají říci, že Tomáš Baťa zaměstnal stov­ky (1895–50) a později tisíce (1931–29 500) lidí, dělníkú i inteligence, kteří by jinak zůstali na dlaž­bě státu a své malé průraznosti. Zapomínají dodat, že z jeho firmy, kterou mu později u­krad­li, a z jeho podniku a zakázek žil komunistický režim ještě desítky let.

[Photos: Archiv Zlín — Klečůvka]

Informace v odstavcích jsou poměrně snadno doložitelná historická fakta. Pokud se někde do­pou­štím osobního názoru, pak je v hranatých závorkách a písmem zmenšeným.

Omlouvám se za rozsah článku, ale tak velikou osobnost prostě nelze pojmout na jeden formát A4.