Jak jsem potkával jídlo (V)

Člověk přestává být mladým přesně v tom okamžiku, kdy se mu minulost začne zdát hezčí, než budoucnost. Tak nějak to tu zde někdo napsal. V tom konstatování je kus hluboké moudrosti.

Takže jsem asi začal být beznadějně zastaralý. Navíc ekonomicky nestabilní.

Ale k tomu potkávání jídla: v paměti mi neodmyslitelně zůstala chuť guláše paní tchýně. Řada lidí má výraz „tchýně“ spojen s výrazy „tchoř“, či ještě horšími. Já měl v tomto ohledu štěstí. (A kdybys to náhodou četla, Raďko, srdečně Tě zdravím.)

Jedním z geniálních počinů její kuchyně byl guláš. Velmi tmavý a značně ostrý. Dávala tam vyvařit feferonku. (A kdoví, jestli jednu!) Na talíři pak byla taková tmavozlatá omáčka s domácím knedlíkem – žádné to kupované ubožátko. A k tomu jsme si dávali nakládaný květák. Nevím jaký chemismus tam funguje, ale když květák naložíte jako okurky, zrůžoví. A teď si berete kousek knedlíku namočeného v té báječné omáčce, kousek rozsýpacího masa a pak Vás začne pálit tlamka a vezmete ten útěšný kousek květáku a vše se to rozplyne v blahoslavené směsi chutí. Je to lepší, než orgasmus.

Za zmínku také stojí její vánočky. Užívala receptu podle Sandtnerové: „vezmi homoli cukru, vraž tam půl kopy vajec a i tolik másla čistého…“ Trochu to ironizuji, ale to těsto bylo tak mastné a sladké, že kynulo tři dny. A když se zadělávalo, dávaly se do něj mandličky. Jak to bylo mastné, vyskakovaly mandličky z mísy ven. Náš jezevčík to pilně sledoval a odchytával je přímo ze vzduchu.

Až to těsto konečně vykynulo, udělal se dole pletenec ze čtyř pramenů, na něj druhý ze tří a navrch ještě další copan ze dvou. Pak se to celé spíchlo špejlemi a posypalo dalšími mandlemi, sekanými. A upeklo. Krucaj, to byla dobrota! Kdo ještě neměl dost, mazal si pak plátky máslem a marmeládou.

A už jsem o tom jednou psal, tak jen v kostce: ryba se směla jíst už 24. prosince po půlnoci. Připravovali jsme takový domácí salátek: porce ze střední části kapra se uvařily s kořenovou zeleninkou a kořením ve vodě. Až ochladly, pečlivě se vykostily a rozebraly na malá sousta. Ta se dala na dna širokých talířů a mis. Na to přišla ta zeleninka, jemně pokrájená. Na to vrstvička jemně krájené cibulky, nebo šalotky. Nic se nemíchalo, jen se to uplácalo. A navrch vrstvička domácí majonézy. Pěkně od kraji ke kraji. A dalo uležet dolů do sklepa. A třiadvacátého v podvečer se zadělalo těsto na housky, nechalo vykynout a houstičky sypané kmínem a solí se upekly. A jak odbila půlnoc, jedli jsme ty teplé houstičky se salátkem z kapra. Lidi, to byla dobrota…

A teď si uvědomuji, že mi z toho seznamu vzpomínek vypadla celá skupina jídel a to byly tzv. „blbouny“. Vůbec nevím, proč se to tak jmenovalo. Šlo o obyčejné ovocné knedlíky.

V podstatě je možno je rozlišit na tři druhy: kynuté, bramborové a tvarohové. Například takový knedlík švestkový musel být zroben z bramborového těsta. Tedy přesněji: vypeckovaná švestka se potáhla tou nejmenší možnou vrstvou bramborového těsta a dala vařit. Dalo to děsnou práci, pořád se to trhalo. Ale táta nedal jinak. Prý jich kdysi dávno snědl 56. No nevím. Co jsem viděl, po 15 funěl jak mrož a už moc chuti neměl. Samozřejmě se sypaly čerstvě mletým mákem s cukrem a mastily se sádlem.

Ty pravé blbouny byly z těsta kynutého. Myslím, že nejraději jsem měl jahodové. Ale dělaly se všelijaké, se strouhanými jablky i s povidly. To se do té zahradní jahody vtlačila ¼ kostky cukru, aby to nebylo kyselé, pak se ta jahoda zabalila do kousku kynutého těsta a uhňácala. Knedlíky se uvařily a musely se propíchnout, aby se nesrazily.

Sypaly se strouhaným tvrdým tvarohem, mastily máslem a sladily moučkovým cukrem. O mnoho let později jsem přišel na to, že daleko lepší je použit navrch měkký tvaroh a cukr klidně krystalový.

A když byla chuť, sypaly se ty blbouny i skořicí s cukrem, nebo pracharandou (rozdrcené kousky sušeného ovoce, nejčastěji hrušek, nebo kdoulí), nebo strouhaným perníkem.

Tvarohové těsto zasluhuje samostatnou zmínku. Hodí se zejména na jemné druhy ovoce, meruňky apod. Ale sluší i borůvkám. Postup je jednoduchý: vezmeme tučný tvaroh a rozmícháme jej s mlékem na řídkou kaši, přidáme vejce, špetku soli a něco cukru, znovu třeme a až je látka hladká, přisypáváme polohrubou mouku, dokud nevznikne pěkné těsto.

Pak si z něj vytvoříme na vále čtverečky, které naplníme libovolným ovocem, zabalíme a dáme vařit. Hotové jsou, když vyplavou na povrch. Trvá to tak 10 minut.

Vlastně, vyvolalo mi to jednu vzpomínku. Tehdy jsem kroužil kolem své nastávající a byl pozván, ať přijedu na návštěvu na Lenoru. Vyšvihnul jsem se. Světlounce zelená košile a bílé kalhoty, skoro se mi i chtělo vzít si šlajfku. Jaké bylo mé zděšení, když jsem v cíli nakonec narazil na paní v teplákách a pána s pirátským šátkem kolem krku a v pruhovaném tričku.

No stalo se. Tak jsme se seznámili a přišla otázka, jestli nejsem hladov. No byl. Vinou různých výluk na trati jsem cestoval místo 2 hodin asi 5× více.

Obdržel jsem talíř borůvkových knedlíků. Co čert nechtěl, po píchnutí do prvního vytryskl proud fialové šťávy, která si našla cíl na těch běloskvoucích kaťatách. Pak jsem tři dny chodil s rukou na stehně a bylo mi nesmírně trapno. Ale nikdo jiný, kromě mě, to neřešil.

A pak si dejte ovocné knedlíky a ucházejte se o ženskou. (Stejně za to nestála.)