Ideologické odbory

Kdysi dávno měly odbory jakýsi smysl. Snad dokonce byly jakýmsi logickým vyvážením situace na trhu s prací. Dnes je tomu samozřejmě úplně jinak.

Z jedné strany stáli majitelé pracovních míst, kteří štrtnutím pera dokázali z masy pracovníků u­dě­lat nezaměstnané. A osobně to chápu jako zcela legitimní. Dělník, který nechce pracovat, nebo chce pracovat jen málo, je z hlediska podnikatele nevítaný element. A protože (téměř) vždy bu­de platit, že žadatelů o práci bude více, než práce samotné, podnikalelé získali nátlakový ná­stroj na dělníky a námezdní sílu.

Nekritizuji, že toto právo mají, protože je ekonomicky zdůvodnitelné. Na druhé straně, je-li vní­má­na nerovnovážnost toho stavu, dělníci se sjednotili do nějaké silnější skupiny, třeba for­mou odborů, aby se mohli nějakým nástrojem kolektivně postavit majitelům pracovních míst.

Ne, že bych s jejich existencí nějak významněji souhlasil, protože odbory se rychle naučily (po­dob­ně jako předtím podnikatelé) zneužívat této významné síly. Odbory vycítily možnost, že mo­hou podnikatele vydírat nástrojem odmítnutí práce.

Mám spíše pochopení pro historicky doložený fakt, že Tomáš Baťa z továrny vyhnal všechny re­vol­tu­jí­cí dělníky i s jejich odborovými předáky. Vyděračství odporuje mravnosti. A jestliže má dělník pro podnikatele hodnotu 100 korun, není možné, aby nějaká nátlaková skupina po­ža­do­va­la 200, nebo 500.

Podstatné je, že Tomáš Baťa si uvědomil, že tvrdě odírat dělníky se mu dlouhodobě nemůže vy­pla­tit. A to je klíčové poznání. Stanovil jako horní hranici takovou částku, která je pro něj ještě e­ko­no­mic­ky přijatelná. Nad ní by prostě prodělával, a to si žádný ekonomický subjekt nemůže do­vo­lit. Ale tuto hranici nestanovil jako mzdu, nýbrž jako snesitelnou hranici nákladů.

S vědomím, že mnoho dělníků nemá dostatečnou inteligenci, ani finanční gramotnost, tyto nad­pro­střed­ky spravoval sám. Mohl samozřejmě vyplatit tyto mzdy. Ale byl si vědom, že ti, kteří ne­jsou schopni ekonomického výpočtu a plánování, by tuto mzdu byli schopni propít v krčmách, naházet do forbesu, či jinak promarnit.

Baťa pochopil, že mzdové růsty jsou limitovány vzdělaností dělníků a jen velmi opatrně po­pouš­těl mzdové požadavky. Jako zkušební balónek inteligence dělníků použil např. spořicí účty. Vel­mi zajímavě úročené. Které působily podprahově na dělnictvo tak, že pochopilo rychle to, že ne­ní účelné získanou výplatu velmi rychle zkonzumovat a probendit, ale je výnosnější spotřebu odložit v čase. Což je ryzí pochopení funkce kapitálu.

Dělníci velmi rychle pochopili, že pěstovat vlastní kapitál je více efektivní, než si ihned do­přá­vat blahobytu peněz a neomezené konzumace. Ale chtěl jsem hovořit o odborech a ne o Baťovi.

Čas oponou trhnul a zrodilo se zde jediné „Revoluční odborové hnutí“, ROH, které prostě ztra­ti­lo veškerou logiku. Ve státě, kde Antonín Novotný, takto president republiky a První tajemník ÚV KSČ, stanovil, že bylo dosaženo reálného socialismu, tedy že bylo zcela zničeno soukromé vlast­nic­tví výrobních prostředků a významně omezena většina soukromého vlastnictví nadále str­pěl existenci ROH. Proti komu měly tyto odbory vystupovat? Proti státu, který už v tom o­kam­ži­ku byl jediným majitelem pracovních míst? Z odborů se stala ryzí šaškárna. Pamětníci vědí: jedno procento ze mzdy na známku ROH, na Vánoce kolekce čokoládových figurek, na MDŽ o­ží­rač­ka na pracovišti, extrémně laciná dovolená v nějaké ROH rekreační ozdravovně s příslušnou i­de­o­lo­gic­kou masáží. Všichni známe „Anděla na horách“, či podobné masážní filmy.

Reálně byla ideologicky zničena cena práce, zničen byl i tahoun jakéhokoliv pokroku, tedy sna­ha o získání vyššího zisku (anebo mzdy). Vše bylo znivelizováno. (Tedy až na komunistické pa­pa­lá­še, kteří si uvědomovali vynucenou a vylhanou posici předvoje dělnické třídy, jinak ovšem nad­člo­vě­ka, a příslušně tomu se chovali.) Výsměchem se stal komunistický pozdrav: „Buď práci čest“. Ostatně tuto korozi bylo možno vnímat v už jen formálním oslovení „Čest“.

Ale stále uhýbám z tématu. Po sametovém předání moci se odbory formálně emancipovaly. Prak­tic­ky ovšem nikoliv. Vznikly různé oborové odborové svazy, ale přetrvalo vnímání odborů z ča­sů ROH. Odboroví předáci (někteří byli v době ROH často donašeči StB) z pochopiteného dů­vo­du nadále zůstali představiteli novodobých odborů.

Dokonce dodnes existují odborové svazy státních zaměstnanců. To je takový nonsens, že se z něj žaludek obrací. Proti komu chtějí tyto odborové svazy vystupovat? Proti svému za­měst­na­va­te­li, státu? Tedy proti daňovým poplatníkům? Je zajímavé, že tyto odborové svazy státních za­měst­nan­ců nejlépe umí těžit ze zákonů a přisvojovat si nejvyšší vý­ho­dy. Takové odborové vý­ho­dy běžný dělník nemá.

Ale stále odbočuji. V USA, kde mají odbory svoji kolébku, došlo k tomu, že se jich zmocnily ma­fi­e. A začaly nepřiměřeně zasahovat do ekonomických aktivit dílčích podnikatelů. U nás dnes mů­že­me vnímat odbory podobně. Cílem jedna je zisk odborových centrál, nástrojem jsou ne pří­liš dobré posice odborářů. Jednodušší lidé žijí v předpokladu, že odbory se bijí za jejich výhody. Pravdě je to vzdálano asi jako černá a bílá.

Odbory se u nás staly politickou silou, což dokumentuje napříkald soudruh Štěch v Senátu. To je absolutně špatné řešení. Odbory nemají v politice co dělat. Jediná odůvodnitená pozice od­bo­rů musí být pouze ve vnitřním vyjednávání mezi podnikatelem a skupinou pracovníků. Když už to tak musí být, když podnikatel nedisponuje sociálnám citem a inteligencí.

Umím si představit návrat k původní roli odborů. Umím si velmi dobře představit odchod stá­tu z pracovně právních vztahů, kde beztak nemá co dělat. Umím si dobře představit jiný me­cha­nis­mus odborů, kdy odbory neshromažďují finanční prostředky pro blahobyt odborových bossů a jakýsi periodický folklórní mejdan ve formě protestu na náměstích.

Kdysi v minulosti odbory zprostředkovávaly práci pro své členy (a dokonce i nečleny) v o­kén­cích zprostředkovatelen práce. A dlužno říci, že mnohem efektivněji, než dnešní Úřady práce či růz­né pracovní agentury.

Kdysi dávno byly odborové centrály odpovědné za vyplácení podpor v nezaměstnanosti pro své členy. Člen odborové organisace měl do výše svého pojištění nárok na podporu v ne­za­měst­na­no­sti do výše svého pojištění. Ten princip je mi srozumitelný. Nevím, proč přetrvává názor, že o nezaměstnané má pečovat stát. Stejně to dělá blbě a nesmírně draze.

Koho chtějí ti rádoby odboráři na náměstích vydírat? Stát? Ale vždyť stát není (zaplaťbůh) je­di­ným zaměstanvatelem. Ne, to jsou jen politické tanečky odborových bossů, kteří zavětřili moc. A nestydí se zneužívat masy svých členů pro své soukromé zájmy.

Nechť stát odejde z fingované péče o pracující i nepracující. Stát má mít jedinou universální visi a tou má být nepřekážení tvorbě pracovních míst. Třiadvacet let ale vidíme opačný trend: di­ri­gis­mus, regulaci, dotace a stále sílící tendence o nastolení socialismu, jehož cílem je vždy cen­trál­ně plánovaná ekonomika, vlastnictví výrobních prostředků a nároky na řízení společnosti. Ne, že to nejde. Výsledkem ale vždy bude neefektivní ekonomika a plošná distribuce sice rov­no­měr­né, ale přesto bídy. Bídy všech.

Pokud povolíme odborům stát se hybnou silou politiky, stanovujeme jen vyšší podíl so­ci­a­lis­mu v našich soukromých věcech. Dovolíme tím jen vyšší míru zásahů státu do svobodného jednání jedinců a stanovujeme, že o našich životech smí rozhodovat třetí osoby, které dokonce ani nebyly voleny, ale jen se prakticky proti všeobecné vůli jmenovaly. To už má s demokracíí jen vzdáleně podobné plochy.

Úplně zvrhlý je názor socialistů, že mohou požadovat pro dělníky libovolně vysokou výši mezd a to co majitel pracovního místa odmítne vyplatit mu prostě stát sebere formou daní. Nejenže je to odpudivé, nemravné a kontraproduktivní. Je to pitomé. Stejně jako většina receptů so­ci­a­lis­tů. Jenže jsou tak lákavé! Získat moc a vládnout. A moci nakládat s cizími penězi.

Pokud se většina národa neprobere z té falešné naděje, že socialismus je ideologií zítřka, ný­brž že to byla slepá větev vývoje, jsme všichni odsouzeni k větší a větší nezaměstnanosti, ke ztrátě konkurenceschopnosti a potácení se mezi bídou a bídou.

To vše jsou jen synonyma pro slovo socialismus.