Falacie

Jedná se vlastně o různé formy manipulačních technik uplatňovaných (mj.) i v internetových diskusích. Již před mnoha lety některé z nich krásně popsal a názvy opatřil Karel Čapek v knize Marsyas v r. 1931.

Falacie se dají rozdělit zhruba do dvou skupin. Jednou z nich by patrně byla skupina falešné argumentace, tedy snaha nějakým klamavým, ale psychologicky účinným způsobem oponenta zesměšnit, ponížit, položit na lopatky, veřejně dehonestovat.

Do druhé skupiny bychom mohli zařadit psychologické manipulační techniky. Užívané vědomě, nebo podvědomě. Patrně mnoho mužů už zaslechlo od svých partnerek výrok: „Každej normální chlap přece ví, že…“ (…třeba prkénko na záchodě, tuba zubní pasty, nebo jiná marginálie). Případně donucovací mechanismus: „Kdybys mě měl doopravdy rád, tak…“ (…doplňte si dle vlastní zkušenosti.)

Jistou bravurou v tomto ohledu vynikala má – no, nebudu jmenovat –, která velmi efektivně manipulovala svým poněkud despotickým, cholerickým manželem: „Ty, Milane, jak jsi minulou neděli říkal, že bychom…“ Pochopitelně Milan nic takového neříkal. Ani minulou, ani žádnou jinou neděli. Ale kdo by se zřekl autorství? Ona mužská ješitnost je potvora, že pánové! Takže se nakonec příští neděli jelo do Kolovče, nebo do Klenčí pod Čerchovem.

Vizme ale, jak 12 základních falacií definuje Karel Čapek:

1. Despicere. Spočívá v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřazený svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je: omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo.

2. Termini. Principem je užívání jistých specielně polemických obratů. Napíšete-li dejme tomu, že po vašem zdání pan X nemá v něčem pravdu, odpoví pan X, že jste se na něho „zákeřně vrhl“. Jste-li toho náhledu, že něco pohříchu není v pořádku, napíše váš odpůrce, že nad tím „lkáte“ nebo „roníte slzy“. Podobně se říká „láteří“ místo protestuje, „klevetí“ místo poznamenává, „spílá“ místo kritizuje a tak dále.

3. Caput Canis aneb používání takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální.

4. Non habet je variací na figuru třetí. Jste-li třeba učený myslitel, je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti.

5. Negare. Spočívá v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše. Tvrdil-li jste neústupně po deset let, že věříte v čertovu babičku, je možno jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář to o vás beztoho neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima.

6. Imago. Místo odpůrce, jaký skutečně je, se světu podvrhne jakýsi nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Například polemizuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi tezích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho.

7. Pugna je figura příbuzná figuře předešlé. Odpůrci nebo věci, kterou zastává, se dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy. To se dělá hlavně v tzv. boji zásad. Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného -ismu, a pak se tento -ismus vítězoslavně potírá.

8. Ulixes. Podstatou je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor. Tím se polemika výhodně oživí, slabé pozice se zamaskují a nebere to žádny konec. Tomu se také říká unavovat odpůrce.

9. Testimonia. Tato figura značí dovolávání se nějaké autority, třeba „již Pantagruel pravil“. Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí.

10. Quousque. Tato figura je podobna předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě „to je dávno odbyto“ nebo „už dávno překonané stanovisko“ nebo „každé dítě ví“ a tak dále.

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen.

12. Iubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a spočívá v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo „byl usvědčen“.

Tolik tedy 12 figur Karla Čapka.

Doba, zdá se, se příliš nezměnila!