Evropská Unie na závažném rozcestí

Byli jsme částí Rakousko-Uherska, byli jsme ČR, poté ČSR, pak ČSSR, pak ČSFR, dnes jsme znovu ČR v rámci EU. Ale nějak jsme zapomněli být Českou republikou. Výkonnost ekonomiky a blahobytu obyvatel se podle okolností měnila.

Dodnes někteří opakují mantru, že jsme se nikdy neměli tak dobře, jako se máme teď. A já budu velmi nepříjemný otázkou, proč si sice můžeme koupit poměrně velké množství zboží, ale zároveň jsme třeba v poměru k sousednímu Německu, nebo dokonce k neidustriálnímu Rakousku, tak nějak obludně chudým státem. Nejen pokud jde o kupní sílu obyvatel, výdělky, ale i o měřitelný blahobyt v hrubých číslech. Ta otázka zní: „Proč se nemáme lépe?“ Jsme snad lenivější, než Němci? Nebo snad hloupější? Vždyť Václav Klaus se někdy v devadesátých letech honosil predikcí, že do několika let Německo dostihneme přinejmenším ve mzdách, kupní síle.

Čas oponou trhnul, uteklo bezmála čtvrt století a lépe se o mnoho nemáme, spíše naopak. Je třeba se podívat, kde je vina.

V minulých týdnech se ČNB pokusila intervenovat tak, že snížila reálnou hodnotu vlastnictví a majetku obyvatel nějakou devizovou intervencí. Lidé si nedostatečně uvědomují, že se jedná o bezomluvný intervencionalismus té banky. Jinak to ale směle můžeme označit za ustálenou snahu centrální banky řídit ekonomiku pomocí komunistického centrálního plánování.

Náš problém spočívá v tom, že jsme se strašlivě zblbli. Stát, v těch devadesátých letech, měl ambici ekonomiku nadále řídit a protože zde byl nedostatek domácího kapitálu, neodolal možnosti tzv. „investičních pobídek“, tedy z veřejných peněz pozvat zahraniční investory, často za lákadlo tzv. „daňových prázdnin“.

Tomu samozřejmě cizí podnikatel odolat nemohl. Stavěly se zde montovny, jejichž komparativní výhodou byla jen láce domácí práce a daňový odpustek. Domácí podnikatel takovouto privilej neměl, spíše naopak. Tím byl stavěn centrálními plánovači do nevýhodné pozice, dokonce lze konstatovat, že šlo o to vlastně jistým způsobem domácí podnikatele diskriminovat. Stále se meldovalo, že zde ten cizí investor vytvořil sto, dvěstě pracovních míst. Už se nemluvilo o tom, že celkové náklady na to pracovní místo stály v nákladech a makroekonomickém měřítku násobky zisků.

Přesně vidíme, že stát si na podnikatele jen hraje za cizí peníze a nevyhnutelné ztráty pak rozprostře mezi obyvatelstvo tak, že vlastně o nic nešlo a nikdo není vinen, v těch kolektivistických měřítcích (pražský tunel Blanka to jednoznačně dokumentuje, to je tak obludný tunel, až to strašně bolí). Stát/obec nemá právo pseudopodnikat z cizích peněz.

Dnes samozřejmě montovny v širokém měřítku krachují, lépe řečeno v okamžiku, kdy jim stát už neposkytuje chráněné podmínky podnikání, balí si svá fidlátka a odcházejí někam do jiných států, které se jim zblble pokouší takové podmínky tvořit. Tady samozřejmě zůstává zničená zemědělská půda a opuštělé haly na zhnědlé louce. A nadále malá a chudá množina domácích podnikatelů. Domácí podnikání se scvrklo na subdodávky těmto cizím společnostem. Jejich meritorním cílem je vyzobávat případný domácí kapitál a vyvážet jej do mateřských zemí svých firem. Zde maximálně upustí nejmenší možný mzdový náklad.

Podobně se situace má s tzv. „dotacemi“. V českém překladu bychom měli jakoukoliv dotaci chápat tak, že se všem seberou nějaké peníze a pak se nějakým klíčem centrálně rozdělí (jen některým). Evropská unie dotacemi přímo hýří a zdejší jejich konzumenti mají přímo orgasmus z toho, že budou něco mít zadarmo. Není to zadarmo, je to vždy na úkor někoho jiného a v soukromé prospěchy jiných. Ani mravně takové kroky nelze opodstatnit, natož hovořit o jejich blahodárnosti.

Proč se divit, když vrchním šéfem Evropské komise je úchylné portugalské socialisto Emanuelo Barrosso. A abych nesmlčel domácí nadevropské hovadiny, například agentura EuroInvest.

Pořád hovoříme o jediném. O centrálních plánovačích, kteří nesnesou normální soutěž dílčích subjektů, ale vždy potřebují „opravovat“ počty těch, kteří něco poskytují a počty těch, kteří by něco koupit chtěli (kdyby jim na to stát prostředky nesebral).

Jen na okraj zmíním problém školství, kde to není jiné. Místo aby si firmy platily vzdělané lidi, místo aby školy samy podnikaly a prodávaly vzdělané lidi (a nakonec i renomé vynikajících školských zařízení), konzumují veřejné peníze a produkují bezvýznamné, otitulované jedince s nicotnými schopnostmi. Tím vlastně úroveň vzdělání devalvují na bezvýznamnost. Důvodem není zase nic jiného, než dotace. Tentokrát do pseudovzdělání. I na vrátného je třeba mít dnes maturitu. Ale jakou (a ta státní to jistě není), to už se neříká.

Všechny dotace jsou jen nástrojem socialistů a centrálních plánovačů. Podle jejich zákona: sebrat všem prostředky a pak je poskytnout vybraným jedincům. Že to je ideální podhoubí pro státní korupci, o tom není pochyb. Nadstandardně placení státní úředníci (ČR,nebo EU, to je jedno), rozhodují o miriádách cizích peněz s cílem poku*vit jakékoliv vztahy normálně ekonomicky jednajících jedinců a ještě je prodávat za spravedlnost.

Neurvale to řeknu tak: „Socialisté a plánovači všech zemí, jděte do pr*ele“.

Velikou otázkou je, jak těm centrálním plánovačům tu moc urvat. Rusnok, Fischer, Zeman, Singer, Klaus, Nečas, jsou všichni stejní. Je zcela jedno, jaké tričko na sobě momentálně mají, to je totiž bezvýznamné. Jsou to všichni socialističtí plánovači.