Demokracie – vláda lidu?

Tak strašně nepravdivě se ten termín používá! Řada lidí ani neumí pochopit rozdíl mezi demokracií, tedy metodou distribuce moci, a svobodou. Dokonce někteří se domnívají, že demokracie je rovna anarchii. Ale na druhou stanu, demokracie ve smyslu svobodných voleb také neřeší nic.

Ve formální demokracii má „každý“ možnost volit a být zvolen. Neviděl bych na tomto principu v zásadě moc špatného, pokud by demokracie vylučovala někoho pro jeho původ, pohlaví, vzdělání, či náboženství. OK.

K dotažení myšlenky do konce ale chybí jedna zásadní věc: Ten „každý“ NESMÍ být sám zločinec, či zločinecké názory podporující osobou. Ten „každý“ musí být slušná, moudrá osoba s pevným charakterem, nečerpající veřejné prostředky.

A je to bez problému. Jenže všeobecná demokracie se vlastně tomu principu posmívá. Nehledá lidi moudré, nehledá lidi silné a mravné (a to nejen na straně voličů, ale dokonce ani ne na straně volených).

Pokud vůbec přistoupíme na princip demokracie, (a celá řada antických filosofů před tím mechanismem varovala), musíme stanovit nějaké předpoklady.

Podívejme se na sled příčin a důsledků. Nepochybně je nejvyšším předpokladem svoboda jednotlivce (poukázal bych na to, že v původní zakládací listině Spojených států amerických žádná řeč o demokracii nebyla. Celá zakládající listina hovořila jen o svobodách člověka, jako jedince, a to byl geniální princip vzniku USA.) Ponechme bez kritického názoru současný stav USA, protože pro naši úvahu není vlastně podstatný.

Naopak, věnujme pozornost tomu, co vznik USA provázelo, či iniciovalo. V první řadě to tehdy byla svoboda. Nechť má každý právo se projevit (politicky, či ekonomicky) a pak o něm budeme nějak uvažovat.

Je v zemi České takové právo? Má zde právo se někdo svobodně politicky, či ekonomicky projevit? Stát ničí zcela vědomě každou přirozenou ekonomickou i politickou aktivitu, za podnikatele se vydávají ti, kteří umí nejlépe vysávat dotace Evropského socialistického projektu. A politické subjekty jsou stejným výrobkem.

Jsou financovány státním rozpočtem, dokonce jsou zde „strany“, které mají jen devět členů. Ta nejmasovější jich má pouhých 22 tisíc. (Pro snadný pohled, 0,22 % občanů.) Je to nějaká reprezentativní síla? Tak funguje náš systém! Strany jsou masivně dotovány z rozpočtu, ačkoliv mají zcela marginální počet členů. Jiné strany jsou na tom ještě hůře. A jiné nedostanou od státu nic. Tedy politické strany (tohoto pojetí) jsou první deformitou našeho systému.

Tedy, je v České republice politická svoboda? Není. A je svoboda občanská? V několika ohledech ano, ale v tom podstatném je obraz podstatně horší.

Státní aparát je zcela stejný, jako byl za bolševika.  Při sebemenší občanské akci jste zcela zbytečně perlustrováni, nic neprovedete, ale budete hodiny na vyšetřovně, někdo vás okrade a budete dopředu označeni za podvodníky, zastřelíte agresora a půjdete bručet za vraždu. Neohlásíte státu pobyt a jste zločinec, ačkoliv to zákon neukládá.

Celá ta dlouhá věc směřuje k jedinému: sled těch věcí musí být takový, že musí být v prvním levelu zaručena občanská svoboda. I svoboda říkat, co se establishmentu moc nehodí, třeba, že Cikáni zneužívají sociální systém, nebo že Islám ničí naše tradiční prostředí.

Máme to? Nikoliv. I svoboda slova je omezena nějakou hloupou korektností, či jak se tomu dnes moderně říká.

A k té svobodě dále: můžete si vybrat pro svoje dítě takovou školu (anebo žádnou), která naučí vaše dítě tomu, co pokládáte za správné? Ale ani náhodou! MUSÍTE své dítě poslat do školy, která mu vymydlí mozek tak, aby pitomě opakovalo to, co mu soudružky učitelky vmasírovaly.

Pokusíte se v dobré víře studovat ekonomii? Na katedře stojí jeden keynesiánský dogmatik vedle druhého, a když se zeptáte na jiné možnosti, dozvíte se, že to jsou pavědecké nesmysly. Kde je akademické zkoumání, kde je svoboda?

Silně zde bouří postoj k presidentovi. Kdokoliv jej zkritizuje, je označen za minimálně válečného štváče, nebo milce Karla. Kde je ta svoboda kritizovat mnou placenou funkci? Není, patrně.

Jak pak můžeme hovořit o demokracii, když nemáme svobodu? Nebo jen tu jedinou „správnou“?

Jakýs kolega vyhledal přede mnou několik výtečných citací: John Locke kdysi napsal, že „free people need to agree on some ground rules in order to live together in harmony“ (svobodní lidé se potřebují dohodnout na nějakých základních pravidlech, tak aby spolu mohli žít v harmonii).

John Rawls specifikoval „přirozené snahy a povinnosti“ jako:

• podporu spravedlivých institucí (support just institutions)
• vzájemný respekt (mutual respect)
• vzájemnou pomoc (mutual aid)
• neubližování (do not harm)
• udělat svou část (do your fair share)
• dodržovat slíbené (keep your promises)

Podobný nález je: „there is no democracy without freedom and there is no freedom without justice“ (není demokracie bez svobody a není svobody bez spravedlnosti).

 Celá ta argumentace směřuje k tomu, že nejprve je třeba mít absolutní občanskou svobodu (nemáme), potom potřebujeme mít absolutní právo na právo (nemáme) a až pak můžeme něco slintat o demokracii. A i tak mám pochybnost, zda má být tak velkorysá.

Svoboda znamená svobodu projevu, svobodu vyznání, svobodu shromažďování a právo na soukromí. Lidé by měli být schopni žít si, jak chtějí, za předpokladu že tím nebudou ohrožovat svobody a práva jiných. Tomuhle říkám svobody. Jakmile se je stát pokusí zmenšovat, zmenšuje svobodu a nemá právo se pokládat za přijatelnou formu zřízení.

Také je ráda opakována fráze „právní stát“. To nespočívá v tom, že je vytvořena naprosto nesrozumitelná hromada právních předpisů! Právní stát znamená, že existuje poměrně málo naprosto jasných pravidel, které akceptuje drtivá většina občanů. Jakmile je stanovena nepochopitelná masa nějakých vynucených předpisů, nelze se divit, že je lidé neberou za vlastní a víceméně je nedodržují.

Často se říká: Politické svobody, samy o sobě, jsou bezcenné, pokud nemáme prostředky, jak jich užít. Tedy – pokud nemáte peníze, střechu nad hlavou, potravu a příležitost svou situaci nějak vylepšit – k čemu je vám pak svoboda? Proto svoboda musí být nejen politická, ale i ekonomická.

Jinými slovy, stát musí akceptovat dosažené majetkové poměry, a pokud se začne domnívat, že má právo je opravovat, umenší v podstatě svobodu jednotlivce, jako takovou. Vlastně nemá žádné právo tu věc měnit.

A tady se začínají vynořovat první nepříjemné aspekty. Stát už předem říká, že některá majetková práva není ochoten přiznat. Pak ovšem předem říká, že nechce být právním státem, pouze politickým následníkem komunismu.

Dnešní stát rezignoval na princip zločinu a trestu. Dokonce se odvážil říci, že některé zločiny jsou marginální a nepodstatné a snad i omluvitelné. Pak dnešní stát říká, že setrvává v neprávním, zločineckém systému minulém.

Už jenom existence Komunistické strany je toho důkazem. V nacistickém Německu tehdy existovala jediná socialistická strana. Po válce bylo naprosto nepředstavitelné, že by nějaký vyznavač NSDAP v Bundestagu usedl, natož aby tvrdil, že to bylo úplně v pohodě. Němci byli schopni se se svojí minulostí vyrovnat. Netvrdím, že dokonale.

Tady ne. Nic jsme se nevyrovnali se zvráceností komunismu. Cvalín zde píše a obhajuje komunismus, předsedou Ústavního soudu je komunista, presidentem republiky je komunista, předsedou Senátu je komunista; nechci popsat ještě 100 řádků dalšími. Netřeba zdůrazňovat, že minulý komunista je něco podobného, jako minulý černoch.

Zkrátím to: svoboda není možná bez spravedlnosti a demokracie není možná bez obou předchozích předpokladů.

Nemáme zde ani svobodu, ani spravedlnost, ani demokracii – žijeme stále v tyranii. Jen je nám to prodáváno jako svoboda a demokracie a právo.

Karel Kryl to viděl dříve a říkal tomu demokratura.