Co jsme kupovávali (6)

Původně jsem myslel, že pětidílný nostalgický cyklus už ukončím. Ale zdá se, že se Vám zalíbil. Tak tady máme další dílek směsky obrázků starých a starších výrobků. Převážně nejsou fotografovány tenkrát, ale za autenticitu těch výrobků ručím.

Račte se podívat

Sněženky - detail

U nás už kve­tou sně­žen­ky! Sot­va ten sníh ma­lič­ko u­stou­pil, už je tak­hle krás­ně! I sed­mi­krás­ky, chu­dob­ky už jsem vi­děl. A­stro­no­mic­ké ja­ro je totiž už ta­dy.

Obrázek 1Žárovka

„Tak, milé děti, sedněte si a tiše poslouchejte. Na obrázku vi­dí­te tzv. žárovky. To už je dávno a dávno, co si s nimi li­dé svítili nejen doma, ale i v práci. Ale ti lidé, milé děti, by­li tak hloupí, že si těmi žárovkami spíše vytápěli svá lid­ská obydlí, protože žárovky na světlo přeměňovaly jen ma­lič­ko energie. A protože to ti lidé nechtěli pochopit, za­kro­či­la moudře naše Evropská unie a žárovky jim zakázala. Od té doby už se svítilo jen samými úspornými zářivkami. Jsou ale plné nebezpečné rtuti, musí se draze likvidovat a jsou proto o hodně dražší. A tu opět přispěchala na pomoc Evropská unie a začala je­jich výrobu dotovat… No, co je Pepíčku, nevyrušuj ostatní, čemu zase nerozumíš? Aha. Ty nevíš, co to byla Evropská unie! Tak, milé děti, tak se kdysi dávno jmenoval náš dnešní SESR, Svaz Evropských So­ci­a­lis­tic­kých Republik…“ JJJ

Tak konec ironie. Na snímku jsou obyčejné žárovky z výroby n. p. Tesla. Stávaly pár korun, a do­kud se vyráběly z kvalitního wolframu, vydržely svítit i 5 000 hodin. Nezřídka i deset let. Prav­da, efektivitou zrovna nevynikaly, ale svítily ihned, leckdy ani to teplo nebylo na závadu, spí­še naopak. Dnes, nedlouho po zákazu EU, už se zase vyrábějí, protože světlo ze zářivek se pro některé účely vůbec nehodí. Ovšem tyto nové žárovky — jmenují se už samozřejmě jinak — stojí desetinásobek toho co dříve, dokud se vyráběly hromadně.

Obrázek 2Celaskon

Na obrázku 2 vidíme už novější druh Celaskonu, v šu­mi­vém provedení, tedy obyčejnou kyselinu askorbovou De Luxe. Pokud vím, vyráběly se Celaskony co jsem živ. Tenkrát v malé nahnědlé skleněné trubičce a daly se docela dobře i cucat (po­kud jste byli otrlí). Uznávám, když bylo v zimě málo vi­ta­mí­nu C, byly docela užitečné. Tyto šumivé se používaly do­ce­la často jako „vyprošťováky“ po nadměrné konzumaci e­ty­lo­vých roztoků. Dnes jsou podobné multi-preparáty až nes­my­sl­ně adorovány, právě na úkor obyčejného ovoce a zeleniny, což tělu příliš neprospívá. Tělo se pak odnaučí zpracovávat při­ro­ze­né formy vitamínů. A také se málo ví, že přemíru vitamínu C tělo nezpracuje, ale vy­lou­čí jej v nezměněné formě.

Obrázek 3Granko

Na třetím snímku je také výrobek z pozdnějších osm­de­sá­tek. Granulovaný banánový nápoj Granko. Pokud mě paměť ne­kla­me, vyrábělo se nejprve Granko kakaové. Použít se dalo ne­jen ve formě nápoje, ale sypaly se jím i dorty jako ozdobou. Po­prav­dě mě tyto výrobky už příliš nezasáhly. Doma se pilo spí­še mléko, někdy, spíše málokdy, obyčejné kakao. Ale co jsme užívali až přímo nadměrně byla Vitakáva. Vyrábí se mys­lím dodnes. Nějaká kávovinová náhražka, vhodná i pro dě­ti. Chutnala nám, ale nebyla ještě ve formě granulí, nýbrž práš­ku, takže se poměrně špatně rozpouštěla. Ale měla ještě jednu výhodu: pokud se vyráběl nějaký dortový krém, přísada Vitakávy mu dala chuť docela dobrého karamelového krému.

Obrázek 4Vlasta má Céééčka

Céčka už byla v některém z minulých dílů, tak jen pro­to­že jsem našel lepší fot­ku, dá­vám je ještě jednou. V detailu je vidět i cena Kčs 7,50. To za­se není úplně nejlevnější. I když, v osmdesátých letech už inflace užrala hezký kus hod­no­ty peněz. (V roce 1980 měli oba rodiče dohromady mě­síč­ně Kčs 6 125,- hrubého, maminka jen 76 % toho, co táta.) Trochu od věci: dnes se rádo žaluje na to, že primárně ge­ne­ru­jí inflaci komerční banky a Národní banka tuto hodnotu nad-peněz eliminuje. Věc se má trochu jinak: i za těch komunistů Národní banka emitovala více peněz, než byl výkon e­ko­no­mi­ky. Tím snižovala jejich cenu, tedy i kupní sílu, tak jak to diktuje doktrína Keynesiánského e­ko­no­mic­ké­ho modelu.

Obrázek 5Čaj Zlatá směs

O čaji Asia, který byl v podobné krabičce, už jsem psal. Ale nut­no dodat, že oba ty čaje byly docela dobré a nepříliš drahé. Když ho porovnávám s dnešními sáčkovými čaji, skoro se to ne­dá srovnat. Ale to je obecně známá věc, že sypané čaje z čajovny jsou nejméně o dvě třídy lepší, než pytlíkáče. Ale ty pytlíkáče byly už tenkrát; v počátcích Pigi-čaj a Club-čaj. Štval mě s čajem táta. Sáček v horké vodě sotva omočil, vytáhl ven a nechal odložený na misce. Druhý den tentýž spařil znovu, tře­tí den zase, dokud jsme mu jej nevyhodili. Ještě na jeden čaj si vzpomínám. Dovezl mi ho kamarád z Ruska. Ve zcela od­por­né, nazelenalé krabičce. Tak vynikající čaj jsem už ni­kdy ne­pil, ani nekoupil. Byl silný, až se sklovina ze zubů lou­pa­la.

Obrázek 6Baterka MY DAY

Na obrázku 6 je obyčejná, plechová baterka. Míval jsem ji, když jsem jezdil na dětské tábory. Byla zcela nezničitelná, jednoduchá a praktická. Podle názvu — dodnes ji máme — jsme ji museli masově vyvážet. Kužel světla se dal ovlivnit, zaostřit, pootáčením té zelené hlavice. Žárovka se posouvala proti ohnisku odrazné paraboly. Taková prkotina.

Obrázek 7Pseudočokoláda

Obrázek 8Sojová pochoutka

Takovýchto náhražek čo­ko­lá­dy, jako jsou na obrázcích 7 a 8, bývaly docela spou­sty. Když to porovnáme s dneš­ní­mi 80% čokoládami, byl to asi docela sajrajt. Ale chut­na­ly nám. Možná i kvůli té ceně. Orieta Kčs 3,80, so­jo­vý Šam­pi­ón Kčs 3,-. A ještě jednu jsem měl rád. Obal byl žlutý, ta čokoláda uvnitř sa­mo­zřej­mě kakao ani neviděla, a místo o­říš­ků byly upražené so­jo­vé bo­by. A když už jsme u toho, nelze ne­vzpo­me­nout ještě Sojový suk, jak mi jej někdo z Vás minule připomněl. Příšerně pře­sla­ze­ný, na­bu­ze­ný kokosovou trestí. Občas jej ještě v ob­cho­dě vídám, ale moje zuby už na něj nemají moc velkou chuť.

Obrázek 9Vložky

A na obrázku devět zcela nesmrtelné téma, dámské hygienické vložky. Ne tedy, že bych s nimi měl nějakou zvlášt­ní zkušenost, v životě jsem je nějak — bůhví proč — ne­po­tře­bo­val, ale byly na tom, z hlediska zásobování, podobně, jako toaleťák. Čas od času prostě nebyly a basta. Vážené dámy, po­raď­te si jak umíte. Rozměr? Středně veliký obušek. Ale všimněte si, že už byly samolepící.
Nevím která z hereček či zpěvaček vyprávěla, že: „…mi tenkrát kolegyně přivezla ze Západního Německa samolepící vlož­ky. Já, husa hloupá, jsem to nějak nepochopila správně a za­lo­ži­la ji obráceně. Než představení skončilo, byla jsem dokonale skalpovaná jako od čis­to­krev­ných Apačů.“ Jauvajs! Když si to porovnáte, ty dnešní různé ultra-extra-hyper-super slim s kři­dél­ky i bez nich a co já vím co všech­no, asi je škoda o tom vů­bec hovořit.

Obrázek 10Dia-projektor DIAX

A na posledním obrázku sa­mo­zřej­mě nejde o žádný pro­jek­tor pro diabetiky, ani o diagnostickou pomůcku k určení typu Diabetes melitus. [Pardon, to byl vtip.] O promítačkách už byla jednou řeč, ale tohle je trochu jiná váhová kategorie. Celoplastový, nebojím se říci bakelitový, diaprojektor. Pro­to­že šlo především o hračku pro děti, uvnitř byla obyčejná 25 W žá­rov­ka Mignon. Když se ten bakelit provozem rozpálil, do­ce­la slušně páchl močovinou. Objektivem byla docela obyčejná čočka s malou clo­nou z černého papíru. Měla myslím všechny optické vady, které existují… Promítat se tím projektorem daly jak di­a­po­zi­ti­vy v rá­meč­cích, tak 32mm fil­mo­vé pásy. Kazety s nimi jsou vi­dět na snímku vlevo dole. Samozřejmě nešlo o pohyblivý film, nýbrž o sled jednotlivých o­ké­nek ne­roz­stří­ha­né­ho dia-pásu. Celá pohádka, které se v těch ku­la­tých krabičkách prodávaly, mě­la tak 50-60 snímků. Vždy se posunulo jedno okénko a z při­lo­že­né knížečky se četl pří­sluš­ný komentář. Kdo měl trochu divadelního nadání, četl je i změněnými hlasy.

Tak to je pro dnešek vše. Tentokrát mi všechny snímky vyšly docela veselé, snad no­stal­gic­ké, ale to doufám nevadí.

Nebyly to krásné časy, ale příjemně se na ně vzpomíná. Kdyby mně je ale někdo chtěl vra­cet, nechtěl bych je.