Co jsme kupovávali (5)

Obrázky ke vzpomínání, aneb co nás našimi životy provázelo. Či snad: Oldies, but goldies? Ne, raději česky. A občas s poznámkou politicky mírně nekorektní.

Dudlík

Na fotografii je sice vidět nápis Šidítko, ale mě se to slovo hru­bě nelíbí. Odjakživa to byl dudlík, anžto se dudlal. Ale ne­mu­sí­me slovíčkařit. Zajímavé je, že ty dudlíky vyráběl národní pod­nik Barum, který je více znám jako výrobce pneumatik. Ale asi pryž jako guma. Pak ale nevím, proč ty ochranné… se vyráběly někde úplně jinde, tuším v nějakém Hrádku, myslím nad Nisou. Ale co. K dudlíku už moc nového nevymyslím. Býval jsem na­brou­še­ný, když měly dud­lík v puse ještě tříleté či ještě starší dě­ti. U malých mi moc ne­va­dil. Pořád lepší, než dát miminu napít odvaru z makovic, což se před sotva stoletím běžně dě­lá­va­lo.

Jelení lůj?

Tak prej Pomáda na rty. Ale jo, asi se to prodávalo. My doma spí­še mívali jen Jelení lůj. Ale jestli někdy jelena viděl, o tom sil­ně pochybuji. Spíše ne. Stejně jako dnes prodávané psí sádlo k obkladům proti kašli podle lékárníků nic psího neobsahuje. (Zato v lasagních máme koňské maso nepochybně. J) Ale co. Lidé jsou v jídle moc vybíraví. Přitom konina je výborná, psí ma­so taky. Ani vraní polévka není k zahození. Dokonce jsem prý jedl i velrybinu, i když si to nepamatuji. Ale byla tenkrát běžně k dostání spousta druhů masa, které dnes není k dostání.

Písmenková tiskárnička

Písmenková tiskárnička byla úplným snem. Obsahovala všechna písmena a znaky k sazbě, o­všem nikoliv z liteřiny, ale z pryže. Počítače samozřejmě tehdy ne­jen­že nebyly, ale byly by považovány komunistickým re­ži­mem za zbraň téměř atomovou, těžký diverzní nástroj. Ostatně za nástroj k rozvracení republiky byly pokládány i psací stroje a StB je s gustem zabavovala. Později, v roce 1988, kdo měl PC IBM s OS DOS (tenkrát za 70 tisíc!!!), vlastnil nebezpečný ná­stroj, který byl nemilosrdně zabavován (a nikdy již nevrácen, stej­ně jako ty Consuly).
Vzpomínám si, že jsem kdysi hluboko v roce 1973 napsal a nakreslil jakousi příručku uzlování pro děti na tábor. Bylo neobyčejné martyrium ji nechat 50× namnožit. Nakonec jsem vše musel pře­psat a překreslit na pauzáky a načerno mi to nakopírovali u nás na letišti v projekci na takové ty čpavkové papíry, dílenské modráky. A bál jsem se, jestli to někdo nepráskne. Tiskárnička byla pri­ma, byť leták byste s ní nenatiskli. Na to tam bylo málo písmenek.

Obrázkové tiskárničky

Kromě písmenkové tiskárničky byly v prodeji pryžové tis­kár­nič­ky všelijakých obrázků, figurek, autíček a mašinek. Doma jsem měl razítka všech sedmi trpaslíků podle kreslené pohádky Walt Disney, včetně postýlky, židličky a Sněhurky. A ve škole jsme měli razítka světových zemí, dosti veliká, řešená jako ko­léb­ka. Vydupal jsem si, společně s Oťulou, spolužákem, že je­di­ně my dva jsme bez větších škod schopni tato razítka aplikovat do školních sešitů zeměpisu našich spolužáků.

Polštářky

Polštářky k razítkování z dalšího obrázku jsme nalézali všude v rozličných velikostech, ale se stejným designem. Od kanceláří, přes úřady, až k ordinacím lékařů. Kdoví, kdo to dnes vyrábí. Při stupni naší byrokratizace to musí být nesmírný šolích a kšeft. Už ten­krát na nich byl anglický popis: INGPAD MONOPOL. Asi jsme tím zásobovali celý svět. „Podporou byrokratizace k roz­vrá­ce­ní amerického imperialismu.“ J

Gumovací pryže

Taky gumovací pryže si pa­ma­tu­ji. V nejroztodivnějších tva­rech a barvách, ale i tvr­dos­tech a zrnitosti. Na všechno byla guma, později retušovací pa­pír­ky. No, dnes máme na mašinách DELETE a BACKSPACE a je vy­ma­lo­vá­no. Na snímku guma Blue Star a TOISON D´OR, Bohemia works, Czechoslovakia.

Barvy OVO

A teď dva pohledy na u­dr­žo­vá­ní křesťanských tradic. Komunisty náboženství nes­mír­ně iritovalo. K popírání víry si zavedli vědecký atheismus. Přesto se jim ví­ru, ani tradice vyvrátit nepodařilo. Na obrázku je léta po­u­ží­va­ný vý­ro­bek na barvení velikonočních vajíček OVO. Víte, že slovo „ovo“ je převzato z Esperanta? A znamená — kupodivu — vejce. Na snímku je poměrně špatně čitelný název výrobce, zřejmě De­to­che­ma. Cenu jsem nenašel.

Vánoční ozdoby

Podobně to dopadlo s Vá­no­ce­mi. Vzpomínám si na příšerně ideologické vystoupení, tu­ším Antonína Zápotockého, z padesátých let: „…a dnes nám už Ježíšek do­spěl, vyrostl, vysvlékl se z hadrů a k nám přijíždí ze So­vět­ské­ho Svazu oblečený v krásných kožešinách jako Děd Ma­roz…“ Za doslovnost neručím, za význam ano. Na snímku vi­dí­me nádherné skleněné ozdoby na vánoční stromky. Naše sklář­ství je vyváželo do celého světa. Dnes české sklářství prak­tic­ky neexistuje. Pokud si nepamatujete, stávaly ty ozdobičky řádově koruny. Vytáhl jsem si ze skříně starou krabičku s o­zdo­ba­mi, tak z roku 1960, výrobce: ÚSVD Praha — KSVD Hradec Králové, Vánoční ozdoby — Dvůr Králové nad Labem, výrobek č. 54456/5, MOC (maloobchodní cena) Kčs 1,50.

Vojenská příručka

K tomuto smímku nemám mnoho co dodat. Z fotografie čtu: „Příručka pro důstojníka v záloze“. Níže, menším písmem: „Jen pro potřebu vojáků v záloze, příslušníků Lidových milicí a Svazu pro spolupráci s armádou!“ (tedy SVAZARM). Ještě níže: „Majitel musí učinit ta­ko­vá opatření, aby se výtisk nedostal do nepovolaných ru­kou.“ Aha, takže vyzradit, že svobodník má na nárameníku je­den proužek, desátník dva a četař tři je vyzrazení vojenského tajemství, čin zralý na vojenský soud a salvu za úsvitu. LM Ani se mi o tom nechce nic psát.

Fronta na maso (www.ftipky.cz)

Trochu mě štve, že se dnes velmi rá­do o­pa­ku­je (a třeba dokládá touto fotkou), že za komunistů maso prakticky ne­ex­i­sto­va­lo. Je to lhaní, jen na obrácenou stranu. Jednak: tento snímek (opět po konzultaci s maminkou, pamětnicí) je zhruba z ob­do­bí kolem roku 1950, tedy dosti těsně po válce. Opět to dokládá zachycený druh ob­le­če­ní, ale i třeba styl kočárku. Ale o to vlastně nejde.

Neříkám, že se fronty na maso nestály. Jednak v pondělí měli všichni řezníci zav­ře­no, takže v úterý ráno se čekalo, co do­vez­li. Samozřejmě, a to nepopírám, ne­by­ly regály plné masa od rána do večera, ja­ko dnes. Situace byla trochu jiná. A nechtěl bych, aby to vypadalo, že jednostranně chválím ko­mu­ni­stic­ké zásobování. Takže:

Hovězí maso, třeba přední, bylo o dosti levnější, než vepřové. Hovězí lidem řezníci spíše vnu­co­va­li: „Jo, paninko, navážím vám kotletku, ale musíte si vzít tenhle kousek na polívku.“ Podřadné maso bylo k dispozici poměrně hojně, dražší a kvalitnější spíše nikoliv. S masem se hod­ně šme­li­lo, podobně jako se zeleninou. Přesto nikdo neříká, že za komunistů nebyla zelenina. Ono by to neznělo tak úderně, že! Takže lepší maso bylo vždy spíše jen pro někoho a za nějakou pro­ti­služ­bič­ku. Třeba očko u automechanika, či instalatéra. Samozřejmě provedenou jako me­louch, nikoliv přes komunální podnik. Tedy šedá ekonomika jako vyšitá, svým způsobem do­kon­ce tržní.

Ale zpět k masu: dnes poměrně draze kupujeme např. klokaní, či pštrosí maso, případně telecí líčka, po kterých, než je v televizi zmínil Zdeněk Pohlreich, ani pes neštěkl, případně výběrové druhy masa: svíčkovou, vepřovou panenku, hovězí zadní, kýtu, kotletu. Lacinější plecko a bůček je už na pultech méně. Stejně jako téměř nekoupíte oháňku, slezinu, mozeček, či pupek.

A za těch komunistů se telecí sehnat dalo (i ty výše zmíněné druhy), byť ne denně. Ale běžně bylo na pultech třeba skopové maso, které téměř nikdo nekupoval. Dnes je téměř koupit nelze. Podobně byla k dostání zvěřina, zajíci, bažanti, kančí, srnčí, jelení i dančí. I tetřívek a křepelka. Tato masa nebyla v každém řeznictví, ale byly prodejny Ryby • Zvěřina a tam to koupit šlo. A také ryby o hodně lepší, než kapr. Tyto prodejny dnes skoro nejsou.

Když se kritizuje, má se kritizovat objektivně, takže i v této otázce bychom měli zachovat pro­por­ce. [A mám-li říci pravdu, o autenticitě toho snímku lehce pochybuji.]

Tak tentokrát v lehčím duchu, snad až na ty poslední dva snímečky.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli mladí. Dnes jsou mladí jiní.
Ale jak známo: to, co jste teď vy, byli jsme i my. To, co jsme teď my, budete i vy.