Co jsme kupovávali (4)

Posledně jsem předložil první dvacítku foteček s datem narození kolem roku 1960, u některých i dříve. Dnes tady máte další porci. Myslím, že mezi všechnu tu politiku přijdou vhod.

Šuměnky

Jo, šumáky, to byla věda. Kromě těchto v sáčku pamatuji ješ­tě daleko starší: dvě krychličky tak 18×18×10 mm, jedna čer­ve­ná, druhá bílá. Ta bílá byla tvořena kyselinou citronovou, ta čer­ve­ná obsahovala cukr a nějakou pěnivou chemikálii a bar­vi­vo. Jako děcka jsme ty kostičky lízala – vyžralo to pomalu do jazyka díru. Normálně se však odpumpovala voda ze studny aby byla studená, napumpovala se do hospodského půllitru, vhodily se obě kostičky a nechaly se rozpustit. Většinou jim to trvalo moc dloho, tak jsme si na ně udělali dřevěné „tlukátko“, kterým se ty kostičky bušily tak dlouho, až povolily. Později už ty kostičky byly smíchané dohromady na červenobílé a ještě později už byly Šuměnky sypké a v sáčku tak, jak je vidět na snímku. Cena? 20 haléřů. Někteří z Vás už možná nevíte, co to byly haléře.

Céčka

To není tak stará věc — céčka. Úplně stupidní barevné vý­lis­ky z umělé hmoty. Vznikla z toho úplná sbírací mánie. Všichni sbí­ra­li céčka, celý národ sbíral céčka — ve světě nevím, tam asi ne. Nevím proč tyhle maniakální sklony mají právě a jen Češi.

Dělaly se z toho pak ponejvíce takové jakoby korálkové zá­vě­sy do dveří, když to děti přestalo bavit, a už se to jednou kou­pi­lo. Nakonec to celé skončilo někde na dače a pak na smetišti.

Káva, čaj, kakao

Na tu plechovku kávy si nevzpomínám, ale designově od­po­ví­dá ještě nedávno vyráběné kávě Standard v sáčku. Naši asi tak ve­li­ké kafe nekupovali. Zato plechovou krabičku na sypaný čaj si vy­ba­vu­ji výtečně. Ta směs se jmenovala ASIA a ty krabičky jsem po­u­ží­val na elektronické součástky ještě léta. Což mi připomíná, že kafe si naši sladili umělým sladidlem Spolarin, který byl také v praktických plastových krabičkách. Na součástky jsem jich měl od něj desítky. A čtu-li, že krabička obsahovala 2 000 ta­ble­tek, těch vypitejch kafí muselo bejt!!! N
Krabičku na kakao jsem vídal jen v obchodě. Doma jsme ji asi nikdy neměli. Všechny ty plechové krabičky od všeho možného byly děsně fajn. Dnes se nic ta­ko­vé­ho do nich nebalí a kde mají chudáci chlapi skladovat své šroubečky a jiné nezbytnosti? Mož­ná, protože nemají šroubečky kam dávat, jsou raději leví jako šavle a doma už moc nekutí.

Meoskop

Meoskop, toho jména pátý. Jinak ta věc sloužila k pro­hlí­že­ní stereoskopických fotografií, což byl svého času veliký hit. Fotoaparáty k jejich pořizování měly dva objektivy, několik cen­ti­met­rů od sebe. Po záběru vznik­ly dva samostatné sním­ky – používal se jen nepatrný formát negativu. Do toho Meoskopu se vkládal kartónový ko­touč s vlepenými páry fotek, na jednom kotoučku bylo tak 16 dvojic. Sledováním přes okulár každé oko vidělo jeden z těch snímků, čímž vznikal plastický, jak se dnes říká, 3D vjem. Kotouček se pootáčel páčkou na boku přístroje na další dvojici snímků. Fotíte dnes stereoskopicky? Asi ne. Ten nápad časem zapadl.

Patentky Koh-i-noor

Legenda, která dobyla svět — patentní šatní spínátko, neboli zli­do­vě­lě: patentka. Vyráběla je továrna Koh-i-noor ro­di­ny Hard­muthů v Praze. Samozřejmě, než jim ji komunisti u­krad­li. K pa­tent­kům se ještě váže unikátní obraz, nejsem si jist, ale mám po­cit, že od Fr. Kupky, na kterém byla vymalována slečna s patentkou místo oka. Obraz se stal předlohou reklamního pa­ne­lu, který znal celý svět. Na platíčku s patentkami je vidět jako červené logo uprostřed. Fabrika byla potomkům Hardmuthů v res­ti­tu­ci vrácena, ale o tu olejomalbu se s nimi stát hrdlil. Ona totiž mezitím dosáhla mnohamiliónové ceny.

Vedle patentek je ještě vidět „špulka“ nití — bývaly dřevěné, a táta jich jako krejčí měl plná šu­pla­ta. Když se dutým středem protáhla gumička a vtipně se upevnila, dalo se z toho udělat ta­ko­vé samoběžné autíčko. Vyhrál jsem si s tím jako kluk dosyta.

Sifonová láhev

A vpravo je vidět ještě dámský krejčovský náprstek. Pokud se ptáte jak to vím, tak dámské mají plné dýnko, za­tím­co pánské nikoliv. Možná už ani nevíte k čemu náprstek je. Pokud šijete od rána do večera, nikoliv na stroji, ale v ruce, večer byste měli prst od jehly proděravělý až na kost.

Jo, tak tohle už je veliká pa­rá­da. Láhev na výrobu domácí sodovky, neboli sifón! Co stála ta skleněná, drátem opletená la­hev už nevím, ale ta krabička vedle je sada 10 kovových bom­bi­ček se stlačeným kys­lič­ní­kem uhličitým CO₂. Náplně se vyměňovaly v obchodě a 10 bombiček vyšlo na Kčs 5,-. Litr sodovky pak na 20 hal. Kromě těchto skleněných lahví byly ještě plechové, ale ty se mi už tak nelíbily. Plynem se doma ne­cha­la udělat i šlehačka, láhev byla podobná, jen menší, hnacím ply­nem byl kysličník dusnatý NO. Šlehačka jeho vinou sice tro­chu štípala na jazyku, ale byla to paráda. Bombičky na výrobu si­fó­nu se prý snad prodávají dodnes, ale údajně stojí majlant.

Klejky, Kleje

Krabička cigaret Clea [Kčs 7,-]. Po značce Sparta [Kčs 8,-] (nej­lé­pe ve tvrdé krabičce [Kčs 10,-], výhradně pod pultem) a Start bez filtru [Kčs 4,-] asi nejprodávanější značka. K mání vyráběné v Ho­do­ní­ně — ty ještě šly, a v Bulharsku — ty nešly. Na snímku krabička ze slovenské provenience, ty stály také za starou belu. Co zna­me­ná ta královská velikost, to opravdu nevím. Na horním okraji přelep: čstp — Československý tabákový priemysel, monopolný štát­ny podnik.

1 tuzexový bon

Na obrázku se ztrácí text, že nejde o bon, nýbrž o „odběrní poukaz na nákup EX­PORT­NÍ­HO zboží do hodnoty jedné koruny Československé“ a je v ČSSR NEPRODEJNÝ. TUZEX, Podnik zahraničního obchodu, Praha. V levém horním kva­dran­tu je patrná časová plat­nost: 1978/IV. Ve skutečnosti samozřejmě nešlo o zboží ex­port­ní, ale přesně naopak, hlavně o dovozové. Hodnota bonu samozřejmě vůbec neodpovídala, byl kurzově těžce nadhodnocen jen kvůli směnitelnosti za cizí měny. Samozřejmě, vzdor zákazu, na území ČSSR se s ním obchodovalo velmi čile. Cena na černém trhu byla od 5 do 10 Kčs podle množství v oběhu a četnosti policejních razií. Na druhou stranu: holandský cigaretový tabák Drum vyšel na 2 bony, obyčené džínsy asi na 50 bonů. Plat byl v té době 1 900 až 2 200 Kčs, podle profese.

Nech žije súdruh Gustáv Husák

Soudruh JUDr. Gustáv Hu­sák v popředí, za ním vlevo (v úkrytu za tím pě­ta­dva­ce­ti­le­tým pi­o­ný­rem) mezinárodní zlo­či­nec Leonid Iljič Brežněv (Леонид Ильич Брежнев), úplně vle­vo Dr. Lubomír Štrou­gal, o­stat­ní pionýři — děti za­slou­ži­lých členů strany a za­měst­nan­ci Státní bezpečnosti v pře­stro­je­ní. Zcela nahoře (málo patrní): dva bezvýznamní němečtí filosofové Karl Marx a Friedrich Engels. Bradka vpravo nahoře: Vladimír Iljič, co se tak za příjmení zřejmě styděl, takže místo Uljanov si říkal Lenin. Zcela vpra­vo: rychlopalný karafiát. Místo děje: Letenská pláň, Praha, 1. května 1977, plus-mínus třista let (podle ra­di­o­kar­bo­no­vé metody C₁₄). J

Pramen

Pramen, národní podnik, Jindřiská ulice, Praha. Za zády mi maminka napovídá, že jde asi tak o rok 1949-1950. Spotřební družstvo ze­mě­děl­ců a prvovýrobců už je znárodněno. I podle oblečení odhad data odpovídá. V poválečném ob­do­bí byl potravin kritický nedostatek a byly pou­ze na příděl. Lístkový systém (nejen na po­tra­vi­ny) platil až do měnové reformy v roce 1953. Přídělový systém platil i pro oblečení a řadu věcí denní spotřeby včetně mýdla. Pro ty, kteří ne­pa­ma­tu­jí: přídělové lístky se vydávaly na Národních vý­bo­rech, obyčejně je vyzvedával pro celý dům do­mov­ník (podle seznamu nájemníků) a měly každý měsíc jinou barvu. Ty z minulého měsíce už neplatily. Pro pořádek je třeba dodat, že zboží se muselo normálně zaplatit, lístky sloužily pouze k tomu, abyste si jej nemohli koupit libovolné množství. Kromě toho existovalo ještě něco jako farmářeké trhy, ale ceny na nich byly o 100 % vyšší. Jen tak pro představu: lístky na maso byly à 5 g, to je jeden tenoučký plátek salámu, dítě mělo nárok na ¼ mléka denně, dospělý jen na polovic, vejce 2 ks na hlavu a týden, lístky byly i na oděvy a obuv.

Tak to byl takový zase trochu smutnější koneček dnešního vzpomínání. Příště se pokusím vybrat obrázky o trochu veselejší.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli velmi mladí. (A někteří i zdraví a hezcí.)