Amina

V posledních třech dnech probíhá amnestie presidenta republiky, ve vězeňském žargonu označovaná jako „amina“. Vyvolává samozřejmě, jako vždy, diskuse. Zkusme se na ni podívat poněkud z odstupu.

President republiky vyhlásil ve svém novoročním projevu poměrně širokou amnestii k dvacátému výročí vzniku samostatné České republiky. Už samo toto datum budí poněkud rozpaky. V kalendáři je vyznačeno jako státní svátek „Den obnovy samostatného českého státu“. Který samostatný český stát je míněn jako „obnovený“ je poněkud ve hvězdách.

Osobně nemám pocit, že datum 1. 1. 1993 je třeba nějak zvlášť oslavovat, natož amnestií. K rozbití společné republiky Čechů a Slováků došlo v podstatě proti vůli většiny Čechů i Slováků, spíše pod tlakem některých nacionalisticky orientovaných skupin. Navíc pouze jednáním národních vlád a jejich premiérů, bez stvrzení tak závažného kroku všelidovým hlasováním.

Dnes je toto vnímání již samozřejmě jiné, oba státy jsou samostatné a o společnému státu se Slováky už spíše nikdo neuvažuje ani na jedné straně společné hranice. Vztahy mezi oběma národnostmi či národy však nebyly nikdy na tak dobré úrovni, jako jsou dnes. Kladem budiž, že jsme byli schopni rozdělení státu zrealizovat klidnou a mírovou cestou. O rozdělení státu ale až jindy.

K vyhlašovaní amnestií lze mít dost rozdílné postoje. President Klaus k nim měl od počátku své politické kariéry dosti odmítavý postoj. Prezidentské amnestie odmítal jako relikt feudalismu, jako nesystémové zasahování do moci soudní. Velmi energicky také kritizoval první dosti rozsáhlou amnestii Havlovu z roku 1990. (Zde je třeba ještě uvést na pravou míru zakořeněný omyl, že tito amnestovaní se obratem do věznic navrátili. Během roku 1990 se do věznic vrátilo pouhých 9 % am­ne­sto­va­ných!)

U této otázky je dobré se zastavit. Ano, institut amnestie nepochybně narušuje právní řád státu (aniž bych si dělal iluze o právnosti současného státu). Hned v několika rovinách:

1. Soudci, policie a státní zástupci museli vyvinout úsilí a veřejné prostředky k prokázání nějakého trestného činu a odsouzení pachatele. Amnestie vede k frustraci orgánů činných v trestním řízení, protože jejich úsilí je škrtem pera anulováno.
2. Amnestie zakládá další nespravedlnost v tom, že amnestovaní odchází z věznice s čistým rejstříkem, zatímco ti, kteří si vyměřený trest odpykali řádně, odcházejí z věznice se záznamem v rejstříku trestů. (Hendikep záznamu v rejstříku je velmi silný.)
3. Amnestie ani nehledí na výši zbytkového trestu; někomu je pardonován třeba jeden den, zatímco druhému 99 % celého trestu.
4. U amnestie dosud neodsouzených, kde dochází k zastavení trestního stíhání, je situace ještě pochybnější.
5. Bez rozčarování nezůstanou ani ti, jimž uvěznění pachatele mělo přinést nějakou satisfakci.
6. A již zmíněný nelogický a anachronický zásah moci výkonné do moci soudní.

Samozřejmě, všichni odsouzení se na amnestii vždy těší a doufají, že jim bude trest mocnářem odpuštěn. To je ale jiná otázka.

Druhý bod, který bychom si měli uvědomit – tentokrát hovoří mírně ve prospěch amnestie – je zoufalá přeplněnost českých věznic. Mnohde až za hranicí hygienických podmínek a předpisů. V České republice je vězněno v přepočtu na počet obyvatel dvoj až trojnásobek vězňů oproti srovnatelným zemím. Měli bychom se tázat, proč tomu tak je.

České věznice jsou přeplněny převážně odsouzenými za marginální trestné činy s nízkou společenskou ne­bez­peč­no­stí. Proč? Odsouzení těchto obžalovaných je totiž poměrně jednoduché. Procesní čistota se nebere příliš vážně, důkazní břemeno nebývá vedeno řádně, žalovaní zpravidla nemají právní povědomí a na kvalitní právní zastoupení vesměs finančně nedosáhnou. Přítomnost obhájce ex offo je pro žalovaného i soud zcela formální, ne výjimečně stojí právník na straně státního zástupce, místo aby žalovaného účinně hájil.

Zde bychom si mohli ještě položit otázku, jestli je vůbec možné nacházet spravedlnost v situaci, kdy jak žalobce (státní zástupce), tak soudce, jsou zaměstnanci stejného subjektu, státu (zákony jsou též státní). A je-li státem placen i obhájce ex offo, pak mi pozice souzeného bez právního vzdělání připadá dosti osamocená a tristní.

Fakt, že věznice jsou přeplněné, ale není kvalifikovaným argumentem pro existenci amnestie. Její momentální použití tedy připomíná spíše z nouze ctnost.

Ale podívejme se ještě na jeden dopad amnestie: propuštění 8 400 vězňů prakticky v jednom okamžiku (rozprostření jen na 3-4 dny) je koncepčně zcela chybné. Berme jen v úvahu, že se nárazově, během několika dní, zvýší nezaměstnanost o 0,15 % obtížně zaměstnatelných. Nouzové ubytovací kapacity také nemohou dostačovat.

Kumulace propuštěných na nádražích a v restauracích (zejména propuštěných v noci) jen podněcuje vznik potenciálně krizových situací nejen mezi propuštěnými (vyřizování účtů), ale vytváří prostředí i pro ne­plá­no­va­nou, spontánní kri­mi­na­li­tu.

Kapitolou samou pro sebe je i zcela nefunkční systém resocializace pro­pou­ště­ných. Domněnku, že situaci řeší sociální kurátorky vyvracím ihned v zárodku. Jejich institut ještě žádnému z propuštěných žádným způsobem k zapojení do společnosti nepomohl. Zeptejte se kteréhokoliv z dříve propuštěných.

Systém ekonomické pomoci propuštěným je stejně tak nepoužitelný. Vezměme v úvahu, že propuštěný z vězení odchází jen s nepatrnou hotovostí. Pokud se ji vůbec vězeňské správě podařilo před propuštěním vypočítat a vyplatit. Zpravidla to účtárně (i při běžném propouštění) trvá měsíc, až do dalšího výplatního termínu. Nehledě k tomu, že propouštěný vězeň je na rozloučenou obdařen nemalým dluhem vůči vězeňské službě, potažmo státu, za ubytování, stravu, ostrahu a pobyt. Jen jistý počet vězněných má to štěstí, že věznice dojednala pro vězně práci a mohou si vůbec něco vydělávat. (Možnost práce vůbec neplatí pro čekající na soud ve vazbě, často mnohaměsíční, kterým, budou-li odsouzeni, dluh jen narůstá.)

Vyplacení částky existenčního minima také nemá žádný stabilizační efekt. Nevím, jestli si umíte představit existenci za 2 200,- Kč měsíčně (rok 2012). Ačkoliv se má částka zvýšit o 10-12 %, mnoho parády s tím jistě neuděláte. Samozřejmě, má-li propuštěný rodinu, snad se o něj nějak postará. Ale nemá-li, či se jej rodina kvůli uvěznění zřekla (a velmi často), nemá nic jiného, než oblečení, co měl na sobě v okamžiku zadržení a černou budoucnost. Jakoby jej stát – nepřímo – nutil k tomu, aby si prostředky k obživě sehnal kriminální činností, protože mu nic jiného nezbývá. (př.: azylový dům Naděje v Praze 80,- Kč za noc = 2 400,- Kč měsíčně.)

Nechce mi to z úst, ale celá role státu spočívá v tom, že odsouzením hříšníka do vězení vyvolá jen násobné veřejné náklady, přičemž oběť deliktu (je-li) krom satisfakce nezískává nic, viník je vytržen ze společnosti a návrat je mu všemožně ztrpčen, nebo přímo znemožněn. Nechci orodovat za skutečné a těžké zločince a recidivisty; hovořím jen o mechanismu. A pokud chcete namítnout, že řádný a zákonů dbalý občan se do vězení nikdy nedostane, budu předem oponovat. Mýlíte se! Všichni zde žijeme jednou nohou ve vězení. Pokud jste se do něj dosud nedostali, je to jen tím, že se Vás tam ještě nikdo nepokusil dostat!

V souvislosti s resocializací trestaných (a celá penologie je tématem na samostatný článek) bych se pokusil připomenout třeba institut „domovských obcí“ užívaný za první republiky. Není sice samospasitelný, ale asi by sloužil lépe, než „vypuštění“ množství lidí z vězení přímo do džungle běžného života. Kdo byl za mřížemi třeba jen několik měsíců (a psychologové rovněž) mi jistě potvrdí, jak je návrat těžký. Zejména pro ty, kteří se tam již nikdy vrátit nechtějí.

Člověk může z vězení vyjít, ale vězení z člověka vyjde jen velmi těžko.

Vrátím se ale ke Klausově amnestii. Je velmi překvapivé, jak president Klaus není názorově konsistentní. Celou svou éru milostmi šetřil jako šafránem, amnestie pranýřoval a na sklonku své éry iniciuje takto rozsáhlou (cca 8 400 osob) a ještě avizuje, že všem dnům není konec a hodlá udílet ještě milosti individuální. Nebylo by promyšlenější a účelnější třeba zkrátit vybrané tresty o x měsíců s propouštěním rozloženým v čase?

Nevěřím, že to dělá z altruismu vůči budoucímu presidentu, aby svou kariéru nemusel amnestiemi zatěžovat – ostatně, nejsou povinností, ale jedním z mála práv presidenta. Nevěřím, že šlo o požadavek ze strany Ministerstva spravedlnosti – ministr byl pouze požádán o konzultaci.

Je velmi překvapivé, že z amnestie nebyli explicitně vyňati ti, kteří pykají (nebo jsou stíháni) za rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost s vysokou společenskou ne­bez­peč­no­stí (za mnohé jmenujme jen osoby kolem H-systému, Čepro, soudce Berku, Union-bank, Pitra ap.). Je jasné, že poškozeným z tohoto tunelu bylo definitivně vzkázáno, že se náhrady škody již nikdy nedočkají.

Nechce se mi věřit, že president byl schopen amnestovat osoby, jejichž (zlo)činnost spadá právě do jeho éry, osoby, se kterými se ještě před pár lety nechával fotografovat. Chtěl snad president ukázat absurdnost celého institutu amnestie? Nevěřím tomu. To mohl udělat jinak. Učinil tak jen ze své megalomanie? Nevím, ale opravdu nevím.

Marně hledám, co Vás, pane presidente, k tomuto nesrozumitelnému kroku vedlo.