A je po ftákách…

Tuto jazykovou „perličku“ vypisuje čeká lokalizace prohlížeče Google Chrome pokud přijde o data. Já si ji pro nýčko vypůjčím do článku o právě proběhlých volbách presidenta republiky.

Jak už jsem psal někdy dříve, volby presidenta se v podstatě zvrhly v jakýsi plebiscit nikoliv přímo o osobách kandidátů, ale spíše o řekněme sociologických skupinách příznivců. Možná souboj o protektora nějaké skupiny. Jak to poměrně dobře popsal komentátor Ivan Hoffmann, plebiscit mezi „pracujícími rukama“ a řekněme „kavárenskými intelektuály“, či snad „bílými límečky“. Oba tábory se proti sobě velmi ostře vyhranily a ještě více prohloubily už tak vyhrocenou polarizaci společnosti.

Přitom však nešlo o typické pravo-levé paradigma. Pokud jsem sledoval názory obou finálních kandidátů na dílčí otázky, Miloš Zeman k řadě z nich zaujímá stanovisko velmi mírně pravicové, zatímco Karel Schwarzenberg k řadě z nich velmi umírněně konzervativní až mírně levicové. To jsou paradoxy, že, pane Vaněk.

Osobně jsem správně predikoval, že z druhého kola vyjde vítězně Zeman (2 717 405 hl., 54,8 %). K mé nelibosti. (Přestože mi jej volební kalkulačka ukázala jako kandidáta s vysokým průsečíkem shody názorů. Ovšem ze Schwarzenberga (2 241 171 hl., 45,19 %) bych měl nejspíše radost stejně malou – i když z jiných důvodů.) Velmi jsem však prohádal v odhadu účasti ve druhém kole – nečekal jsem více, než 40 – 45 %. Ve skutečnosti se druhého kola zúčastnilo 59,11 % oprávněných voličů.

Poměrně dobře se dá vypozorovat, že první kolo (i přes nesmírnou snahu prosadit se penězi) znělo jednoznačně jako referendum proti duelu Zeman/Fischer, druhé – právě pro tu vysokou účast – už jako vypjatý souboj podle výše zmíněného klíče. Pravdou je, a to jsem také nepředpokládal, že Zemanovi se zřejmě podaří „přesvědčit“ Fischerovy a Dienstbierovy příznivce. Čekal jsem, že zůstanou doma.

Ačkoliv se Zeman ihned po volbách snažil poněkud zmenšit rozpolcenost společnosti výrokem, že: „skončil zápas Sparta-Slávie a teď je čas hrát za národní tým,“ nemyslím si, že utržené rány se budou hojit tak snadno a rychle.

Svůj kalíšek kerosinu si ještě do ohně přilil dosluhující V. Klaus zlomyslnou poznámkou z jihoamerického Chile že „až teď zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“. Jednak to není pravda a jednak si tento nonsens mohl odpustit jako takový.

Ne nadarmo jsem v této předtuše psal o tom, že by bylo lepší, kdyby na presidenta kandidoval nějaký nepolitický, široce respektovaný slovutný profesor, nejlépe filosof. Takovýto president by se stal snáze presidentem všech občanů a tento velmi nebezpečný a obtížně překonatelný příkop napříč společností by nebyl tak hluboký.

Co vlastně Zemanovi volby vyhrálo?

Možná jediná nešťastná větička Karla Schwarzenberga o Benešových dekretech a vyhnání Sudetských Němců. Následovaná obratnou protikampaní se směsicí účelových tvrzení, polopravd, dokonce přímých lží. Voliči se zalekli otevření sudetské otázky. Irelevance té otázky je dosti dobře zdokumentována např. kolegyní Kostlánovou.

Takže volbu presidenta paradoxně nejméně prohrála KSČM. Protože se nemuseli nikterak výrazně profilovat. Dlouhodobě lze očekávat oslabení ČSSD vinou SPOZ a Zemanových „nevyřízených“ účtů, TOP09 nakonec stejně „utopí“ Kalousek a ODS se jeví klinicky mrtvá. Zeman je ke KSČM tolerantní, Schwarzenberg zásadově (a ze zkušenosti) intolerantní. Abychom se nedivili, že Zeman na Hradě může ve výsledku znamenat, že se KSČM stane po příštích volbách nejsilnější parlamentní stranou.

A už je to tady

M. Šlouf se nečekaně hned po volbách přiznal, že pracoval na volební kampani M. Zemana, ačkoliv M. Zeman to tvrdošíjně popíral: „…znám všechny své spolupracovníky – vím s kým se po celou dobu kampaně radím a pan Šlouf to jistě nebyl…“. Zeman deklaroval, že se od Šloufa „odstřihl“, aby mu „nekazil“ v kampani jméno. Ukazuje se, že to byl jen Šloufův trik.

Ačkoliv se na počátku kampaně Zeman jednoznačně na přímou otázku vyjádřil, že by nechtěl měnit kompetence presidenta, ke konci kampaně už hovořil o „daleko silnějším mandátu“ z přímé volby. A jen den po volbách už vyzval zcela politicky Nečasovu vládu k demisi. (Jsem si vědom, že ta vláda je skutečně tak ostudná a že by si kolektivně zasluhovali nakopat zadek. Ovšem uvědomme si, jaká asi bude vláda příští.) Následovat může úřednický kabinet a předčasné volby. Se všemi důsledky.

Můžeme tedy očekávat, že Zeman nebude presidentem nadstranickým (už avizoval, že chce být presidentem „dolních deseti miliónů Čechů“ a že se zúčastní v březnu sjezdu ČSSD v Ostravě). Bude významně tlačit na změnu volebního systému směrem k presidentskému (to mi osobně nevadí), bude prosazovat mohutné státní investice (kde na ně chce vzít? – evidentně dalšími dluhy, to už v kampani potvrdil) a řadu dalších věcí. A to už vůbec nemluvím o vyjádřené „radosti“ Brusele nad volbou Zemana.

Zdá se, že nás čeká velmi rozpustilé a na změny bohaté jaro.

Měl bych správně napsat, že přijímám vítězství Miloše Zemana a respektuji jej jako budoucího presidenta, protože vyšel z demokratických voleb. Ale když nahlížím jen kousek před špičku svého nosu, nejde mi to.

Obávám se, že občané si ze dvou zel zvolili to horší. Jak rád bych se mýlil.