Slabší pohlaví - muž

Na téhle planetě je nás míň než žen. Jsme náchylnější k nemocem. Umíráme mladší. Většinou se méně angažujeme ve výchově svých potomků, zato více v politice. Máme větší sklony k násilí, alkoholismu, sebevraždám. Raději dáváme peníze z rozpočtů, které většinou kontrolujeme, na výstavbu fotbalových hřišť než na to, aby rodiny měly prostor, kde by mohly trávit volný čas společně a učit se jedna generace od druhé. Máme problémy vyjadřovat své city – chlap přece nikdy nebrečí. (V hlavním textu je tento odstavec obsažen také. Tentokrát s poznámkami pod čarou. Omlouvám se tedy za jeho opakování, ale protože jsem se nechtěl vzdát poznámek, nešlo to udělat jinak.) 

Na téhle planetě je nás míň než žen.[1] Jsme náchylnější k nemocem.[2] Umíráme mladší. Většinou se méně angažujeme ve výchově svých potomků, zato více v politice. Máme větší sklony k násilí, alkoholismu, sebevraždám.[3] Raději dáváme peníze z rozpočtů, které většinou kontrolujeme, na výstavbu fotbalových hřišť než na to, aby rodiny měly prostor, kde by mohly trávit volný čas společně a učit se jedna generace od druhé.[4] Máme problémy vyjadřovat své city - chlap přece nikdy nebrečí.

Po celý život[5] hrajeme nějakou roli - buď drsňáka nebo citlivého hocha, ale většinou nejsme ani jedním z těchto dvou protikladů. Jenže naše partnerky si žádají, abychom byli citliví, povídali si a poslouchali na slovo. Na druhou stranu, ale musíme být drsňáci o které by bylo možné opřít se a které by mohly respektovat. Často by rády suplovaly naše matky, ale jindy by zase rády byly našimi dcerami a schovali se za tatínkovu „sukni". Pokud zvolíme strategii citlivého hocha, dřív nebo později si najdou drsňáka, který je bude chránit. Pokud strategii drsňáka, tak se dřív nebo později neudržíme a uštědříme naší milované nějakou ránu. Ta se pak poběží schovat do obětí nějakého citlivého hocha, který ji bude chápat.

Oč jednodušší je pro ženy zalíbit se „bezelstné" mužské duši? Teplá večeře, pravidelný sex, poplácání po zádech a věty typu: „ty jsi ale kabrňák", „jsi úžasný", „takhle krásně jako ty by to nikdo jiný nezvládl".  A hlavně nevyrušovat, když je fotbal nebo hokej! No řekněte, pánové, potřebujete ke štěstí od své partnerky ještě něco navíc? Když tohle žena zvládne, může bez problému mít výborný a krásný vztah s 90% mužské populace bez ohledu na jejich věk, národnost, vyznání či barvu pleti.

Opravdu jsme silnější pohlaví? Opravdu jsme to my, kdo jsou schopni chránit druhé? Nepotřebujeme někdy pomoc spíš my sami? Jenže je tu vůbec někdo, kdo by byl schopen a ochoten mužům pomáhat? Řekněte, pánové, jak řešíte své psychické či jiné problémy? Víte na koho se obrátit?

Většina mužů své problémy dusí v sobě. Přece nemůžu někomu přiznat, že mi k dokonalosti něco chybí... Ti otevřenější z nás se o ně podělí, ale ve většině případů se ženami, protože před kamarády přece není možné odhalit, že mám něco jako city. Odpovědí jsou nám potom ženské návody na řešení problémů. Určitě neříkám, že jsou špatné. Jenže ženy většinou mají potřebu o člověka pečovat, proto jejich návody mají často za cíl muže uklidnit a ubezpečit, že on je v pořádku, že chyba je někde jinde. Aspoň já mám takovou zkušenost. Tohle je výborné, pokud jste v prvotních fázích nějaké krize a propadáte panice, co bude dál. V této fázi je to jistě to pravé, co potřebujete slyšet. V další fázi je ale, dle mého názoru, lepší pokud se Vám podaří problém probrat s mužem, který je ochoten a schopen vás vyslechnout. Takového muže najít, je pravda o hodně složitější, než najít ženu, která by vás byla ochotna vyslechnout. Zatímco u žen je to prakticky každá a prakticky každá vám dá nějaké podněty, které vám mohou pomoci situaci řešit, najít podobného muže je o dost větší problém, ale když se vám to povede, máte už na půl vyhráno. Takový muž vám totiž pomůže odhalit  to, že problém není ani tak v okolí, ale ve vás samotných. Je to sice bolestivé, ale většinou pravdivé zjištění. Když je člověk ochoten na toto přistoupit a zahájit cestu k nápravě ne tím, že se bude snažit měnit okolí, ale sám sebe, má už vyhráno na tři čtvrtě.

Zatímco ženy udělaly v posledním století velký krok kupředu a dokážou už vše, co dokážou muži a jakmile vymyslíme umělé spermie, tak už nás opravdu nebudou k ničemu potřebovat, muži v současnosti moc neví, kam dál. Ženy mají to úžasné štěstí, že většinou mají kolem sebe od dětství plno žen, které jim rády poskytnou veškeré potřebné informace a schopnosti, aby v dospělosti dokázaly být ženou. U mužů je situace o dost složitější. Otcové v rodinách často selhávají, učitele-muže bychom na základní škole mohli hledat s lupou a pokud není chlapec zrovna dobrý sportovec, tak se po celé své mládí nemusí potkat ani s jedním starším mužem, který by byl schopen předat mu poselství, co to znamená být mužem. Proto také je naše pozice ve vztazích poněkud složitější. Ženy po nás chtějí, abychom hráli více rolí současně a my jsme přitom pořád malí kluci, kteří si ani pořádně nevědí rady sami se sebou.

Jedinou možností, jak se z této zapeklité situace dostat, je utužování přátelství mezi muži, odhodlání mužů nestydět se za své slzy, ale ani za to, že jsme muži a předávat své mužství dalším generacím. Sám jsem na začátku cesty. Tak mi držte palce, abych to zvládl.

[1] Pouze v Číně, kde dlouhá léta razili politiku jednoho dítěte je většina mužů. Bohužel je to způsobeno tím, že když se na venkově narodila rodičům holčička byla často zabita, protože chlapec mohl v zemědělství být pro své rodiče prospěšnější. Naštěstí už Čína pomalu od této zvrhlé praxe ustupuje. Již dříve bylo na venkově rodičům umožněno mít 2 děti v případě, že prvorozená byla dcera.

[2] Zde musím vzpomenout mého oblíbeného středoškolského pana profesora RNDr. Jana Jelínka, který mě učil můj velmi neoblíbený předmět - biologii. Když přišla řeč na rozdíl mezi mužem a ženou a jejich náchylnosti k chorobám, pan profesor to shrnul takto: „Muž je jako složitý počítač, žena jako páka. S pákou můžete mlátit jak chcete a nic se jí nestane. V počítači se vám pokazí jedna malinká součástka a můžete ho celý vyhodit."

[3] Tím myslím ty opravdu dokončené. V těch manifestačních, které mají jenom upozornit na problém vedou ženy.

[4] Zde mám na mysli konkrétní příklad z Prostějova, kde v rámci strukturálních fondů EU uspěl projekt na zvelebení fotbalového hřiště místo inovativního projektu, který měl umožnit obyvatelům města a okolí trávit volný čas společně a učit se jedna generace od druhé. Oba projekty měly přibližně stejný rozpočet. Jeden má pozitivní efekt pouze na mladé muže, druhý mohl mít efekt pro širokou veřejnost.

[5] Šťastnější z nás jenom část svého života.