Není školka jako školka. Jazykový humor ve vzpomínkách z dětství

V jazykové autobiografii významného vietnamisty a koreanisty Iva Vasiljeva (1935–2016), neobyčejného člověka, který se během svého života dokázal naučit 14 jazyků, mě velmi pobavila následující pasáž, v níž autor popisuje své

vzpomínky na jazykové jevy spojené s raným dětstvím:

„Otčenáš jsem se zřejmě naučil později. První dětská modlitbička obsahovala slova: „Tobě ke  cti, nám ku zdaru.“ Dlouho jsem si myslel, že říkáme „nám kus daru“.  Také jsme zpívali evangelickou píseň Tichá svatá noc, ja-la lid ve svůj klid…“ Dlouho mi bylo záhadou, co dělá lid, když „jálá“. (I. Vasiljev, Život s více jazyky, 2011.)

A v tu chvíli jsem se upřímně rozesmála. Dětská znalost okolního světa a jejich ještě pramalé zkušenosti v kontextu s učením se prvním básním, písním, modlitbám skýtá všelijaké nástrahy. Koho z nás to nepotkalo? Hned jsem si vzpomněla na otce své kolegyně z práce, jak mi kdysi vyprávěla, že když byl malý a chodíval na náboženství, myslel si, že jedna z modliteb se jmenuje Kecky Panny Marie. Pan farář totiž modlitbu uváděl slovy: „A teď se pojďme pomodlit ke cti Panny Marie.“ Ano, i tehdy jsem uronila slzičku. Je nádherné, jak nás homofonie v dětských letech zcela přemáhá. Jaké je pak to zjištění, když časem prozřete a uvědomíte si, že jste byli úplně vedle?! Máte o zábavnou historku na celý život postaráno.

Ještě se mi vybavuje jedna podobně legrační vzpomínka. Kdysi nám na fakultě kamarádka vyprávěla, jak si jako malá myslela, že v pohádkové hudební komedii Ať žijí duchové!, v níž děti v jedné z písní hajnému slibují, že za každý strom dají sto malých do školky, měl autor písně na mysli skutečně další děti. Jenže není školka jako školka. To by se rodiče z okolí pěkně činili. Jojo, ta záludná homonyma.

Jedné mé známé také zamotala hlavu píseň Tomáše Kluse Nina, která svého času denně zněla v rádiích. Některé její pasáže zřejmě nebyly úplně jednoduché na pochopení. Ve chvíli, kdy zněla slova z rádia: „… jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz…,“ prohlásila: „Některý písničky sice nedávají smysl, ale jsou fakt pěkný, jako třeba tahle.“ Zeptala jsem se jí, co konkrétně jí nedává smysl. Ano, měla za to, že padají minarety.

A pak jsou tu slova, jejichž část se tváří jako předložka, ale samozřejmě není. Ta jsou tedy pěkně záludná. Dítěti se proto snadno stane, že později zjistí, že na ulici nestojí mafórek, nýbrž semafórek.

Věřím, že si tím projde snad každé dítě, ač si na to dnes třeba nemůžeme vzpomenout. Ti, co si to pamatují, mají svou zaručenou historku vždycky po ruce.