Takový ten den, kdy radši nejste

Dcerka bude slavit první narozeniny, velká událost. Jako správně natěšená maminka chci mít vše dokonale připravené, včetně dárků. A tak jsem začala vybírat s předstihem. 

Jasná volba – houpací včelička, protože je to přece ta naše oblíbená Mája.

Můj hon na včelu začal. První e-shop – klik, klik. „Ta je ňuňuu, to bude mucinka koukat.“ O půl dne později. „Dobrý den, omlouváme se, ale zboží už nemáme skladem.“ Nevadí, nemáte vy, má jiný. Včel tam bylo milion. Klik, klik, objednávám. „Dobrý den, velice se omlouváme, měli jsme chybně uvedené, že máme tento produkt skladem, a u dodavatele již bohužel také není.“ Hmm, hladina adrenalinu stoupá. Tentokrát si říkám, buď pečlivá a hledej obezřetně. Milion včeliček se zredukovalo asi na tři. Řekni, kde ty všechny včelky jsou? Začala jsem si zpívat ze zoufalství…

Volím další e-shop, na druhém zaklikávám, ať mi dají vědět, až včelku naskladní, a netrpělivě čekám a chválím se, že jsem začala se sháněním dřív než týden před oslavou. Telefonát, že produkt bohužel není, už mě nijak neohromil, tuhle hru jsem hrála za těch pár dní tolikrát. Probírám poslední možný e-shop a přemýšlím, jestli to má ještě vůbec smysl. Ne, nemělo.

Moje beznaděj vyvrcholila. Sedím večer s manželem a smutně oznamuji, že mi uletěly včely. Takže to vidím na osla. Po dlouhém výběru a rozhodnutí, že růžový osel je úplně nemožný, takže malá bude muset mít cosi mezi klučičím a holčičím oslíkem, objednávám oslíka, jednou tak drahého, ne tak rozkošného, ale prostě dostupného. Klik, klik a je to. Dva dny se na mail nepodívám, osel mě nějak nenutí.

Následující den se ozývá e-shop, kde jsem zaklikla, že chci být informována, až bude produkt na skladě. Cože????? Včelka je k mání? No to nene! Ťukám jak zblázněná všemi e-maily a samozřejmě, osel už byl vyřízen. Volám na e-shop a dělám osla ze sebe. „Dobrý den, stala se mi taková věc, já už toho osla nechci, potkaly se mi dvě podobné věci, je to ještě řešitelné, nebo už jste to odeslali?“ „Bohužel, již jsme to předali službě PPL. Ale pokud o to již nemáte zájem, jakmile vás společnost kontaktuje, zavolejte tam a řekněte, že zásilku nepřevezmete, ať ji pošlou zpět, že o tom víme.“ „Aha, aha, děkuji, provedu.“ Hlídám s našim psem e-mail. Dítko si mě žádá a mezitím e-mail zahlcen. X zpráv, probírám se rychle vším a tu PPL, v dalším mailu, že včelka byla taky odeslána. A narychlo píšu PPL: „Hlavně to neposílejte!!!“ Za chvíli mi přijde e-mail s poděkováním, že jsem jim dala vědět včas a že tedy zásilku nepošlou.

Jdu spát. Ráno vstávám v pět, neboť v tiskárně už běží stopky, kdy jim pošlu hotový časopis, tak abych to stihla, než se malá vzbudí. V osm se blížím ke konci s časopisem, když tu zvoní PPL. Zblbá letím ke dveřím, beru peněženku, platím kartou, píp, díky, nashle. Ježiš, kolik to stálo? Co to jako bylo? Za dveřmi se dívám – no to musí být oslík. Můj den se pomalu ale jistě zatemňuje. No nic, nadávám sobě, nadávám na PPL, proč mi to jako poslali, měla jsem za to, že to je zrušené. Smiřuji se s tím, že osel tu s námi bude v krabici do pondělí, než ho druhý osel odešle zpět a začne vyřizovat vrácení peněz.

Odpoledne letím s robátkem nakoupit a z cesty mi odskakují lidi. Mé tempo je jako vždy závratné. Jeden starší pán uskakuje s vozíkem a ohlíží se, co se za ním řítí. Pobaví mě to a započnu konverzaci: „Mé tempo je vražedné, co?“ Pán se usměje a odvětí: „Vy jste jak armáda.“ Začnu se smát, pozdravím a v duchu si říkám, že to fakt jsem. Cestou zpět začnu přemýšlet, kdy se jako ozve PPL se včelou. Když vlezu do chodby, kde leží zabalený osel, polije mě pot. Teď mi to došlo. Beru mobil, hledám číslo objednávky a bingo! Já jsem u PPL zrušila včelu, ne osla! Vše došlo, jak mělo. Osel k oslovi. Do háje! Co teď? U včelařů si řeknou, že jsem se pomátla. Volám na PPL, říkám o své demenci a dozvídám se, že vše je nezvratné, včela je na cestě zpět do úlu. Chvíli sedím a hledím na mobil, zda tam volat a říct někomu, že jsem tak trochu mimoň. Sbírám odvahu, volám. Za celou dobu neslyším na druhé straně ani dech, ani hm ani nic. Jakmile skončím, paní se začne strašně roztomile smát. „To nevadí, nic si z toho nedělejte, já vám v pondělí pošlu včelku znovu, ať to máte k narozeninám včas a nečekáme, až se vrátí balík od PPL.“ „Paní, Vy jste anděl,“ říkám jí. Loučíme se s úsměvem. Jen ten osel na chodbě se moc nesměje. Nedá se nic dělat, bude tam do pondělí, musí to vydržet. Stačí, že se mi teď ukazuje všude, kam se podívám, neúprosné cookies se rozhodly, že mě budou týrat!

Náhle padne rána. Pokládám mobil, ježiš, kde je dítě? A malý bílý andílek leží celý v mouce. Slečna nám začala kolem všeho stát a capkat, takže ty dvě ošatky na chleba vysypané moukou vážně nebyly na topení v bezpečí. Musím se smát, sbírám moučnou princeznu, beru lopatku a říkám si: „Jestli tenhle den skončí tak, že budeme všichni zdraví ležet v posteli, bude to zázrak.“ No… ještě je brzy, držte palce!