Útok na Světové obchodní centrum: šestnáct let poté.

Před šestnácti lety se západní civilizace, ukolébaná tezemi o konci dějin, probudila do nového globálního konfliktu. Jak si za tu dobu stojíme?

Technologicky vyspělá, moderní civilizace proti tmářskému primitivismu a barbarství islámu - takový střet by měl být v podstatě rozhodnutý okamžitě. Zbrojní i taktická převaha Západu, a zejména Spojených států, by měla zajistit, že jakýkoliv útok bude tvrdě potrestán a na dlouhá léta zažehnáno jakékoliv nebezpečí dalších útoků. Teoreticky. Technologická a materiální převaha však není všechno.

Šestnáct let poté Západ čelí soustavnému nepřátelství ze strany islámu. Zatímco v září 2001 byla strůjcem útoků organizace Al Kaida podporovaná afgánským Talibanem, dnes její roli převzal Islámský stát a bezpočet dalších islámských uskupení na blízkém Východě i v Africe.

Hlavní bojiště se přesunulo tam, kde jsme nejslabší, tedy do Evropy, která je nyní vystavena nesnesitelnému náporu muslimských migrantů, mezi nimiž se zcela nepochybně ukrývají i vycvičení bojovníci Islámského státu. Muslimským teroristům se už sice nepodařilo zosnovat tak složitý plán, který by vedl k útoku srovnatelnému se zničením WTC, taktika menších útoků však funguje v součtu stejně dobře. Vedle toho v Evropě roste počet území, které již nejsou pod kontrolou státu, ale představují samostatné šariatické enklávy, vhodné jako výchozí stanoviště a materiální zázemí dalších útoků. A v neposlední řadě si zde sami pěstujeme pátou kolonu v podobě multikulturalismus hlásajících intelektuálních autorit, které postupně ovlivňují náladu ve společnosti i praktickou politiku.

Taliban byl rozprášen, Usáma bin Ládin byl zabit, stejně tak Saddám Husajn či Muammar Kaddáfí. V Afgánistánu a v části Iráku vládnou tzv. demokratické tzv. prozápadní vlády. Přesto však nelze tvrdit, že Západ vítězí. Naopak. Prohráváme.

"Teroristé jsou zrádci své vlastní víry a pouze zneužívají islám. Nepřáteli Ameriky nejsou naši muslimští přátelé; nejsou jimi naši arabští přátelé. Naším nepřítelem je radikální síť teroristů a každá vláda, která ji podporuje." Tak se krátce po útoku na WTC vyjádřil tehdejší americký prezident George Bush. Tuto mantru, že nepřítelem je terorismus, zatímco islám jako takový je náboženstvím míru, zopakoval od té doby snad každý světový politik, a i dnes ji slýcháme po každém dalším teroristickém útoku v některém z evropských měst. Stala se jakýmsi symbolem dobrovolné bezmoci našich politiků, tedy těch, v jejichž popisu práce je ochrana občanů před násilím. Je v ní však vyjádřena podstata neúspěchu Západu účinně čelit islámskému nepřátelství.

Základním předpokladem pro úspěch ve válce je jednoznačná indentifikace nepřítele. Pokud k ní nedojde, můžeme si být jisti, že politické cíle války (a každá válka musí mít politické cíle) budou určeny mylně, a v závislosti na tom budou mylně určeny i vojenské cíle. Tím nepřítelem je islám. Nikoliv islámský fundamentalismus nebo dokonce terorismus. Islám a fundamentalismus jsou jedno a to samé; neexistuje nic jako politika umírněného islámu. Může existovat nedůsledný, vlažný islám - ten však nemá vůbec žádnou politickou relevanci. To, co se pokládá za umírněný islám, je ve skutečnosti radikální islám, který pouze zatím nebyl aktivován pro boj. Skutečná politická umírněnost islámu by totiž v první řadě musela znamenat nastoupení cesty sekularizace. Žádné sekulární hnutí se však v rámci islámu dosud neetablovalo, nedá se s ním tedy počítat natolik, aby mělo smysl vyčlenit tuto (dnes vlastně hypotetickou) větev islámu z vytyčených politických a vojenských cílů.

A terorismus? Ten je pouze nástrojem, nikoliv nepřátelskou ideologií, a nazvat střet Západu s islámem "válkou proti terorismu" je stejně směšné, jako kdyby Winston Churchill nazval 2. světovou válku válkou proti německým tankům. Stejně jako tehdy, i dnes je nepřítelem především politická ideologie. Tehdy byl nepřítel identifikován správně: německý nacionální socialismus. Dnes by správná identifikace nepřítele měla znít: politický islám podporovaný dvěma mocenskými hegemony, tedy Íránem a Saúdskou Arábií.

Místo toho se však Saúdská Arábie všeobecně pokládá za spojence Západu proti Islámskému státu, američtí prezidenti se pravidelně setkávají se členy saúdské královské rodiny, Saúdská Arábie je jmenována v rámci OSN do čela Rady pro lidská práva, Írán je uplácen diplomatickým appeasementem, zatímco takový Irák, tedy víceméně sekulární země, která ve srovnání s těmito dvěma hlavními agresory, neznamenala prakticky žádné nebezpečí, byl nemilosrdně převálcován, aniž by to Západu přineslo jakýkoliv reálný přínos.

Evropa, tedy alespoň její západní polovina, se pomalu stává muslimskou, za přispění Saúdské Arábie, která podporuje upevňování wahhábismu v Evropě. Kdy se země jako Francie či Německo dostanou za bod, kdy už problém nepůjde vyřešit v rámci normálních mechanismů státu a alternativa občanské války se stane nevyhnutelnou, těžko říci. Země jako je Česká republika si problémy ještě mohou ušetřit. Namísto boje s muslimskými teroristy však musíme svést jiný, neméně důležitý boj: s bruselskou politickou aristokracií, která se, ať už z ideologických pohnutek nebo třeba za saúdské peníze, snaží infikovat islámem i střední Evropu, tedy především státy sdružené ve Vysegrádské čtyřce. Výsledek tohoto boje závisí na tom, jak sebevědomé osobnosti si zvolíme do našich nejvyšších politických funkcí.

Tzv. válka proti terorismu trvá už šestnáct let a její konec je v nedohlednu, a zůstane v nedohlednu do té chvíle, než západní země, především Amerika, nepřehodnotí zásadní politické cíle této války. Muslimským agresorům se jasně ukazuje, že vůbec není potřeba útočit na Západ pomocí propracovaných, složitě utajených akcí, jako byl útok na WTC, ale bohatě stačí, když mu budou zasazovat jednu malou ránu za druhou, z nichž bude Západ neustále drobně krvácet. Čas se nám krátí.

Máme nejvyšší čas přehodnotit náš postoj vůči politickému islámu a s lítostí uznat, že posledních šestnáct let Západ pouze marnil čas a prostředky. Porovnáme-li Evropu před šestnácti lety a dnes, vidíme z hlediska síly a sebevědomí muslimů úplně jiný kontinent, na němž se pomalu přestáváme cítit jako doma. A bude-li Západ stejně nečinný jako doposud, jak bude Evropa vypadat za dalších šestnáct let?