Kam míří česká pravice?

Ve čtvrtek 12. března se v CEVRO Institutu konala Mladými konzervativci pořádaná konference nazvaná Budoucnost české pravice, na níž vystoupil Ivan Langer, politolog Petr Sokol, ekonom Lukáš Kovanda, a v druhé části potom trojice lídrů stran obecně řazených na pravici: Petr Fiala za ODS, Karel Schwarzenberg za Top09 a Petr Mach za Svobodné.

Nemám v úmyslu komentovat to, co na konferenci zaznělo, ale spíše to, co zaznít mělo. Zásadní otázka, kterou si nikdo z šesti panelistů nepoložil, by měla stát takto: co vlastně stojí za úspěchem české pravice v 90. letech? Jestliže byl vznik ODS a její pravicová politika něčím, co v jiných postkomunistických zemích nemá obdoby, čím je Česká republika natolik výjimečná? A lze tento úspěch zopakovat, nebo na něj alespoň navázat?

Po dvaceti letech je snadné zapomenout, jaké vlastně bylo politické kolbiště, do něhož ODS svým vznikem v dubnu 1991 vstoupila? Levice byla totálně zdiskreditovaná čtyřiceti lety komunistické diktatury - komunisté byli nakonec rádi, že neskončili mimo zákon a sociální demokracie měla plné ruce práce s očištěním svého jména od nánosu špíny, jež na ní ulpěla po desetiletích kolaborace s komunistickými totalitáři. V podobné pozici se nacházeli i lidovci.

ODS byla jedinou stranou, která měla myšlenkovou kapacitu na nějakou ucelenou politiku a zároveň měla dostatečně volné ruce a jako jediná z polistopadového, čerstvě se rodícího establishmentu nabízela nové vize. Osobnost Václava Klause byla dostatečně sebevědomou personifikací, jíž veřejnost bez větších problémů dala svou důvěru. Nikoliv proto, že by česká veřejnost byla pravicová, že by příliš důvěřovala trhu nebo že by pokládala kapitalismus za ideální společensko-ekonomický systém, ale proto, že ODS nabízela pozitivní změnu a nepřipustila žádné pochyby o tom, že to vyjde: že svobodný trh je tou nejlepší cestou k materiálnímu zajištění.

Co je však základem politiky a co ji dlouhodobě utváří? Není to okamžitá, specifická situace vzniklá prostředím nebo historickými činiteli, momentální potřeby, zklamání nebo neuspokojené nároky, ale hluboké morální a filozofické postoje, jejichž nositelem je každý jednotlivec. Jaká filozofie ve společnosti převládá, taková bude nakonec i praktická politika.

Základem kapitalismu je racionalita a egoismus; snaha formulovat své vlastní hodnoty a dlouhodobě je sledovat, snažit se je získávat, nikoliv je soustavně obětovávat. A je to i vědomí vlastní nezávislosti, schopnosti a hrdosti.  Definuje však toto českou společnost? Jsme společností racionálních egoistů a hrdých individualistů? Není tomu tak - byli bychom naprosto výjimečným ostrůvkem racionality ve světě, jemuž vládne soustavná iracionalita, prosazovaná antikapitalistickými intelektuálními autoritami. Stejně jako ve všech zemích Evropy, a stejně jako do značné míry v Americe, i zdejší společnost je definována kolektivismem a altruismem, tedy premisami, které jsou s pojmy jako je trh, kapitalismus, nebo svoboda v příkrém rozporu.

Kapitalismus rozhodně nebyl něčím, co by bylo pevně zakořeněno v srdci českého voliče. Jestliže ODS dostala možnost svoji pravicovou, liberalizační politiku prosazovat, byl to spíše důsledek znechucení občanů z komunistické cesty, která se jasně a nepochybně ukázala být nefunkční. ODS byla jediná, kdo nabídl cestu naprosto opačnou. Voliči jí dali šanci - ale vesměs jednali v rozporu se svými životními zásadami.

Socialismus staví svou existenci na altruistické etice - na morálním krédu, které vyzdvihuje obětování jako naprostý vrchol morálky. Cílem lidského snažení, podle altruistické etiky, je naplňování potřeb a nároků druhých. Individualismus je naproti tomu pokládán za zkažený, nenasytný, bezohledný. Musíte se obětovat - pro chudé, trpící, nemocné, postižené, nezaměstnané. Jestliže takovýto morální systém aplikujeme na politiku, získáme socialismus, s jeho heslem "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb." A právě taková etika ve společnosti převládá - převládala v době komunismu, po Listopadu, a převládá i dnes.

ODS nabídla vlastní cestu k fungujícímu státu, která však kolidovala s etikou lidí, a voliči si tuto cestu zvolili prostě proto, že jiná jim nabídnuta nebyla. Jakmile se levice dokázala konsolidovat, velice rychle dokázala uspokojit poptávku voličů po politice, která bude altruistickou etiku uplatňovat v politické praxi. Vznik standardní politický trh, na němž si občané neomylně vybrali tu cestu, která je jejich srdci i mysli bližší.

Jestliže pravicovými hodnotami jsou svoboda, trh nebo kapitalismus, potom jsou-li lidé spíše altruisté, nebudou si takové hodnoty přát, protože jsou založené na zcela opačné morálce. Vezmou-li je na milost, rozhodnou se tak pouze na altruistické bázi: svobodný trh je dobrým prostředkem pro zajištění všech lidí. Takto se rozhodnout jsou však schopni jen dočasně, dokud se na scéně neobjeví politická síla, nezdiskreditovaná minulou neschopností, schopna lépe naplňovat jejich morální stanovisko: obětování. Levici se to bude vždy dařit lépe než pravici. Ta má pouze dvě možnosti: smířit se s tím, že její principy nikdy nebudou v srdci altruistických voličů, nebo pravicové vody opustit a přesunout se doleva. Nebo čekat, až se levicová politika opět ukáže být absolutně nefunkční, neschopná zajistit to, co lidem slibuje, a potom opět nabídnout funkční, pravicové řešení.

ODS, protože nikdy neměla žádné skutečné ideology, si toto nikdy neuvědomila. Rozhodla se přizpůsobit srdcím altruistů a postupně se přesunula do nedefinovatelného šedivého středu.

Top09 naproti tomu vznikla jako pravicový apendix KDU-ČSL, ponechala si však onu příslovečnou lidoveckou pružnost názorů ztělesněnou dvěma jejími nejdůležitějšími členy: předsedou Karlem Schwarzenbergem, který vystřídal snad sedm různých politických stran, včetně ekofašistické Strany zelených, a skutečným vůdcem, Miroslavem Kalouskem, který svého času prosazoval spolupráci lidovců s komunisty.

Strana svobodných občanů pak vznikla v reakci na ideovou prázdnotu těchto dvou stran. Znamenala návrat ke kořenům, ale na daleko promyšlenější a vnitřně pevnější bázi. Otázkou je, zda to dnes může fungovat.

Politika totiž není tou skutečnou silou, která by byla schopna něco změnit - naopak, sama je ve skutečnosti důsledkem smýšlení lidí. Tím pravým bojištěm musí být filozofie a zejména její disciplína, etika. Pravicová politika není schopna vzdělávat voliče, ale snad dokáže udělat na cestě k socialistické nesvobodě alespoň jeden krok zpět - bohužel, levice je však zároveň schopna udělat dva kroky vpřed. I tím je však současná pravice, bez ohledu na to, kolik procent ve volbách získává, cenná, a dokáže alespoň koupit trochu času těm, kteří jsou schopni a ochotni kapitalismus hájit na intelektuální bázi.

Počítáme vůbec s alternativou, že 90. léta byla pro Českou republiku jakousi dějinnou anomálií, která se už nikdy nebude opakovat? Že stejně jako je celá Evropa antikapitalistická, zařadili se do tohoto proudu i čeští voliči? A že valnou část politiky ovládnou kolektivistické strany, ať už čistě levicové, jako je sociální demokracie, nebo znovu se etablující korporativistická, kryptofašistická hnutí, kam lze bez většího váhání zařadit Babišovo ANO? Pokud je tato možnost pravdivá, znamená to, že my, zastánci svobody jednotlivce, nemáme v krátkém horizontu žádnou velkou šanci a nezbývá nám než trpělivě čekat na novou totální diskreditaci socialismu a podobně převratné události, díky nimž jsme mohli zažít svobodou a trhem prodchnutá 90. léta.