Imigrace jako zbraň proti západní kultuře (4/5)

Snaha bránit své hodnoty je vysoce sobeckým aktem. Altruistická etika nám naopak nakazuje se svých hodnot vzdávat.

Jsme přece lidé! Musíme si pomáhat! Morálním principem altruismu však není pouze jednorázová pomoc někomu, kdo se v daný okamžit ocitl v nouzi a podle našeho uvážení naši pomoc potřebuje a zaslouží si ji, ale soustavné rozdávání všeho, co je pro vás důležité. Každý, kdo přijme altruismus jako svůj princip a chce pomocí něj morálně obhájit přijetí všech imigrantů, kteří požádají o vstup na území našeho státu, se tak ocitá v pasti, z níž není úniku. Souhlasí-li, že sám přijme pod svou střechu dva uprchlíky, altruistická etika říká, že je to málo - měl by přijmout minimálně čtyři. Zastydí se a přijme tedy čtyři - jenomže to je stále málo, měl by jich přijmout alespoň osm. A dokáže-li přijmout osm uprchlíků, měl by se pokusit přijmout jich alespoň šestnáct. A tak dále, až úplnému sebezničení. Kdykoliv by řekl "dost" a další pomoc odmítl, jedná v tu chvíli (konečně) sobecky - a sobectví je přece zlem.

Mnozí altruisté však takto skutečně uvažují. Volají po přijetí maximálního množství imigrantů z muslimských zemí, požadují, aby vláda připravila politiku pro jejich zabezpečení, a nazývají xenofoby a rasisty všechny ty, kteří varují, že kultura těchto imigrantů je naprosto neslučitelná se západní. Setkají-li se s hmatatelnými fakty o městech západní Evropy, kde již přistěhovalci muslimského vyznání dávno přestali být zvládnutelným problémem, uznají sice určitou míru nebezpečí, kterou by muslimská imigrace přinesla naší zemi i jim samotným, ale jsou ochotni takové nebezpečí podstoupit. Bude-li přijetí několika tisíc muslimů znamenat zvýšení pravděpodobnosti znásilnění, oloupení, či zavraždění, altruistická etika, která je samotné, jejich život a jejich majetek staví až do druhotné role za údajné nároky a potřeby imigrantů, jim velí podřídit se. Jsou dokonce občas ochotni uznat nepřehlédnutelný fakt naprosté kulturní nekompatibility Západu s islámem - a zároveň přiznávají, že jim jde o jediné: poškodit západní kulturu, kterou nenávidí tak hluboce, že jsou pro její zničení ochotni riskovat i zničení sebe sama. A nejen zničení sama sebe, ale zničení všech lidí okolo sebe. Pokud by sami osobně přijali odpovědnost za život muslimských uprchlíků, bylo by to samo o sobě tragické, ale jen vůči jim samotným - jenomže oni chtějí tuto odpovědnost vnutit všem ostatním.

Všichni ti povýšeně se tvářící, blazeovaní mladí lidé, kteří na sociálních sítích vystavují své fotografie s cedulí nesoucí nápis, že oni rozhodně patří mezi ty, kteří přijímají solidaritu s uprchlíky, s výrazem morální nadřazenosti v očích, pohrdající všemi a vším, co představuje západní kulturu, jsou ve skutečnosti první tragické oběti multikulturalismu - a k této své roli byli soustavně vychováváni.

V hloubi duše jim však musí být jasné, že měla-li by se západní kultura pokorně a poníženě sklonit před kulturou islámu, přijdou nejen o svou fair trade kávu ve své oblibené bio kavárně, ale o vše, v čem dosud spokojeně žili a co si zvykli pokládat za samozřejmé: o právo nesouhlasit, o právo žít si svůj vlastní život. Uvědomují si, že západ bude muslimy systematicky ničen. Přes to všechno přijímají toto riziko s pokorou ovcí jdoucích na porážku. Jestliže se slečna, ve věku kolem dvaceti let, očividně studentka nějakého humanitního oboru, vyjádří, že je výměnou za pomoc muslimským imigrantům ochotna podstoupit zvýšené riziko oloupení, znásilnění nebo zavraždění, je to ve světle principů altruistické etiky velice upřímné stanovisko - o to víc hrozivé. Samozřejmě, i ona, bude-li přepadena muslimskými přistěhovalci, se bude vší silou bránit, stejně jako by se bránil každý normální člověk. Svým stanoviskem však vyjadřuje morální ideál: sebeobětování, altruismus. A co horšího, vnucuje tento ideál všem kolem sebe.

Ačkoliv tito lidé mohou svými projevy a zejména svým na odiv vystavovaným vědomím mravní nadřazenosti vzbuzovat odpor, ve skutečnosti jsou to politovánihodné oběti. Těmi skutečnými zloduchy jsou ti, kteří je systematicky na jejich roli připravovali. Jsou to ubohé produkty svých intelektuálních autorit.

Autorit, jakou je třeba Tomáš Halík, podle něhož je přijímání imigrantů naší morální povinností.
Autorit, jakou je například filozof Martin Škabraha, podle něhož je právo šaría v určitém rozsahu akceptovatelné i pro západní společnost.
Autorit, jakou je kupříkladu socioložka Jiřina Šiklová, která se nás snaží uklidnit, že islám se od křesťanství příliš neliší, a neměli bychom se jej tedy obávat.
Nebo obskurních figurek, ale přesto pro své posluchače autorit, jakou je třeba performanční umělec Milan Kohout, který západní kulturu obviňuje z genocidy národů Afriky a přeje si, aby každá česká domácnost musela přijmout alespoň jednoho uprchlíka.

Toto jsou skutečné nestvůry, horší a nebezpečnější než divocí muslimové pořádající nájezdy na kamiony v Calais nebo se zuřivou nenávistí ničící italská přímořská městečka. A jsou i horší a nebezpečnější než jejich krysy v univerzitních posluchárnách, které poslušně čekají na zapískání svého krysaře za katedrou. Intelektuální autority multikulturalismu, altruismu a kolektivismu jsou těmi nejhoršími nepřáteli, jaké naše civilizace má. Jsou to nepřátelé přímo uvnitř našich hradeb, sebejistí a silní ve svých pozicích, protože vlastně nikdy nebyli konfrontováni s jakoukoliv racionální opozicí. A má-li naše kultura přežít jsou oni prvními nepřáteli, které musíme porazit - jejich vlastní zbraní.

Jak již bylo řečeno, jen málokdo dokáže i ve světle jasně viditelných projevů islámské kultury sledovat altruistickou etiku natolik principiálně, aby dobrovolně riskoval své vlastní zničení nebo zničení té hrstky lidí, na níž mu záleží. I když někdo pohrdá západní kulturou, a bude snad sledovat její soustavné ničení, není zpravidla tak principiální altruista, aby neměl vůbec žádné hodnoty - přinejnemením zničení sebe samého nebo zničení svých blízkých se bude chtít nakonec vyhnout. A většina dalších, třebaže automaticky zastává nějaké prvky altruistické etiky, aniž by snad o jejích principech uvažovala a dokázala dohlédnout jejich konců, nebude chtít obětovat své pohodlí, budoucnost svých dětí, svou bezpečnost. Na altruismu lze postavit jakoukoliv etatistickou politiku, obhájit jeho prostřednictvím jakékoliv zvýšení daní, zřízení dalších a dalších úřadů, konfiskace majetku, neustálý dohled - a lidé budou souhlasit, protože je přece správné obětovat se, a hlavně, bez ohledu na morální zdůvodnění etatistické politiky, nakonec je každá regulace a zvýšení moci státu stejně obhajováno nějakým praktickým prospěchem, třebaže je takový prospěch pouhou chimérou. Imigraci však žádným prospěchem obhájit nelze - je to pouze oběť.

Odpor vůči imigraci tak zdaleka není věcí neonacistů, fašistů nebo radikálů - ti tvoří jen malou, zanedbatelnou část těch, kteří s dnešní vlnou imigrace nesouhlasí. Protestů proti islámské imigraci v Itálii, Německu nebo třeba u nás se účastní běžní lidé, kteří pouze mají strach z toho, co je čeká, a snaha spojovat je s radikály a extremisty je jen průhlednou zastrašovací taktikou.

Stát má rázem obrovský problém. Každá jeho politika je postavena na etice sebeobětování, ale zároveň nelze lidem nabídnout pouze oběti - protože naprostá většina veřejnosti principiální altruisté nejsou; altruismus sice určuje jejich etiku, ale v praxi má určité meze. Politici tak na jednu stranu musejí uplatňovat praxi vytyčenou altruistickou etikou, na druhou stranu dobře vědí, že nemají v rukou žádný nástroj, jak takovou hroznou oběť lidem vnutit v přijatelné formě. Poprvé tak musejí jít v každém ohledu proti vůli těch, jejichž zájmy mají v popisu práce chránit. Jestliže by lidé začali být opravdu zoufalí, a od pokojných protestů by došlo na důraznější projevy odporu, nezbylo by politickým elitám než se vůči svým občanům dopouštět opravdu systematického násilí - vůči těm, kteří jsou nuceni je volit a platit. Co však naši politici opravdu udělají, nikdo neví - a nevědí to ani oni sami. Nakonec to však nezáleží ani tak na nich, jako spíše na široké veřejnosti.

(Dokončení. Předchozí díl si můžete přečíst zde. Celý článek ke stažení ve formátu PDF)