Czexit - ale co potom?

V těchto dnech uplynulo již 15 let od vstupu naší republiky do EU. Mnozí toto výročí budou oslavovat.Pro jiné je smutným milníkem, od něhož se odvíjí postupné,stále citelnější oklešťování naší svobody. Patřím  do té druhé skupiny.

Myšlenka vystoupení  České republiky z Evropské unie již dávno není vlastní jen úzké, politicky vyhraněné skupině lidí. Zatímco před vstupem i několik let po něm se dařilo vcelku obratně maskovat skutečnou povahu evropského integračního procesu, jeho fundamentální ideologická východiska, i nevyhnutelné praktické projevy, nejpozději po vynuceném podepsání Lisabonské smlouvy, která paradigma evropské integrace postavila do mnohem jasnějšího světla, začalo stále více lidí chápat, že okamžik našeho vstupu do EU nepatří rozhodně mezi ty nejsvětlejší a nejslavnější sny našich dějin.

Mnozí z těch, kteří tehdy před patnácti lety hlasovali pro vstup (mezi nimi jsem byl tehdy i já) poznali, že naletěli na propagandu, která nás měla dostat do EU za každou cenu. Poměrně vágně formulované a prezentované ekonomické aspekty evropského projektu, tedy zejména volný pohyb osob, služeb a kapitálu, fungovaly jako zářivými barvami vykreslený reklamní leták. Realita, která se skrývá za reklamními slogany, však mnohdy bývá jiná, méně barevná a méně jásavá.

Tak například pojem volného trhu měl spíše jen zamaskovat jiný, reálnější pojem, který je nedílnou součástí evropského projektu: společný či vnitřní trh, jehož náplní je sjednocení, glajchšaltace, unifikace, svázání výroby nekonečnou řadou nesmyslných a zhoubných regulací - které v součtu znamenají zaostávání Evropy za zbytkem průmyslově a technologicky rozvinutého nebo prudce se rozvíjejícího světa. Pojem volného pohybu osob pak maskoval past v podobě cesty k omezení integrity a imigrační politiky jednotlivých členských zemí, což se naplno projevilo před několika lety při migrační krizi. Zářivá myšlenka společné evropské měny, které jsme naštěstí zatím ušetřeni, jakási snaha o napodobení velikosti a významu amerického dolaru, se ukázala jako smrtelná past pro země, které do ní neopatrně spadly, a učinila z mnohých z nich jakýsi ekonomický protektorát Evropské centrální banky, bez reálné možnosti se z tohoto pořízeného postavení vymanit. Je nutné pokračovat dále?

Minimálně dvě události odkryly principy Evropské unie zcela dokonale tak, že její zastánci, a je jich samozřejmě stále víc než dost, musejí vynaložit obrovské úsilí, aby celou myšlenkovou konstrukci udrželi pohromadě a přesvědčili sami sebe i své okolí, že EU je největším dobrodiním, kterého se nám dostalo. První událostí je evropské "řešení" ekonomické krize, nesmyslná podpora nefungujících nebo špatně fungujících odvětví, kvantitativní uvolňování, snaha o sjednocení ekonomických pravidel na úrovni národních států. Druhou je již dříve zmíněná migrační krize, která, kromě prakticky politických aspektů v sobě nese velmi důležitý aspekt morální: představitelé Evropské unie zcela nepokrytě zastávají altruistickou, sebeobětující morálku a aplikují ji na celou Evropu. Občané členských států se musejí obětovat, musejí se sklonit před údajnými nároky migrantů na západní blahobyt a styl života. Mají morální povinnost pomáhat, a Evropská unie tuto povinnost jasně reflektuje.

Při té příležitosti si nelze nevzpomenout na političku Zuzanu Roithovou, která se v rámci propagandistické kampaně na podporu schválení Lisabonské smlouvy dušovala, že nová smlouva mimo jiné zabezpečí bezproblémové zvládnutí migračních toků směrem do Evropy. A stejně tak nesmíme zapomínat na odporný, bezskrupulózní tlak fanatických zastánců Lisabonské smlouvy (např. naši Zelení, tehdy Bursík a Jacquesová, nebo delegace z Bruselu vedená ekofašistou Cohn-Benditem), kteří se snažili popírat právo našeho tehdejšího prezidenta Václava Klause smlouvu zpochybňovat a jejímu podepsání vzdorovat.

Vynucené podepsání Lisabonské smlouvy lze tedy považovat za jakýsi bod v čase, od něhož se řady odpůrců EU rozšiřují a hlasy, které naše členství a jeho pozitivní dopady zpochybňují a staví je do reálného kontextu, zaznívají stále častěji i v mainstreamových médiích. Václav Klaus tehdy prohlásil: "Vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost [...] Česká republika přestane být suverénním státem. Tato změna, pro dnešek i pro budoucnost, legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat." Tyto věty jsou stále platnější. První konsolidovanou politickou silou, která začala téma našeho vystoupení prosazovat na politické scéně, byla Strana svobodných občanů s jejím předsedou Petrem Machem. I jemu náleží uznání za to, že zastánci našeho vystoupení získali zcela zásadní a v té době nezastupitelnou myšlenkovou munici, k níž nepochybně patří i Machova kniha "Jak vystoupit z EU".

Dnes je zpochybňování našeho členství v EU již v módě a tématem, s nímž se ve veřejné debatě počítá. Lze říci, že těch, kteří se nebojí poukazovat na více či méně zásadní vady Evropské unie, je většina - protože tyto vady již nelze tak snadno přehlížet. Zda se tito lidé omezují jen na volání po jakýchsi reformách (aniž by vlastně kdokoliv jasně formuloval kritéria takových nutných reforem) Unie nebo zda zcela otevřeně mluví o našem vystoupení, je podružné. Opojení Evropskou unií vyprchalo. Nejen zde v České republice.

Politiků, politických stran, hnutí a sdružení, která usilují o vystoupení své země z Evropské unie, je po celé Evropě víc než dost. Je to však dobře? Samotné vystoupení z Evropské unie totiž ve své podstatě není tak důležitým politickým stanoviskem. Ačkoliv odpor vůči Evropské unii roste, něco jiného, mnohem důležitějšího, stále skomírá: je to myšlenka svobody.

Seznámíme-li se totiž s názory a stanovisky těch nejhlasitějších euroskeptiků a jejich politických stran, ať už jde o Marine Le Penovou nebo třeba o Tomia Okamuru, nelze dojít k jinému závěru: těmto lidem vlastně vůbec nejde o svobodu, vůbec jim nevadí regulace, státní zásahy do ekonomiky, nevadí jim vysoké daně, nevadí jim svazování lidí bezpočtem pravidel, zákazů a příkazů. Jde jim zejména o to, aby na jednotlivce uvaloval tato pravidla, zákazy a příkazy národní stát a jeho vláda. Chceme regulace, toužíme po nich - ale musejí být naše.

Jestliže by se vystoupení z EU mělo odehrát za účelem nastolení podobného socialismu, až na to, že narozdíl od bruselského supranacionálního socialismu půjde o socialismus národní, nemá vůbec žádný racionální smysl o takové vystoupení usilovat.  Už proto, že samotná vůle vstoupit do Evropské unie byla před patnácti lety na straně veřejnosti v zásadě pozitivní a racionální. Lidé sice byli obalamuceni propagandou, která sice falešně ale v zásadě pozitivně líčila Evropskou unii jako prostředí trhu, kde každý poctivý a produktivní občan může nabídnout to nejlepší, a je mu otevřena celá Evropa. Tato propaganda působila pozitivně, její náplní byly pozitivní hodnoty, a přesně tyto hodnoty vlastně byly důvodem, proč velká část lidí v referendu hlasovala pro vstup. Do Evropské unie jsme zkrátka nevstupovali kvůli tomu, abychom sklízeli nahnilé ovoce bruselského socialismu - protože o tom, že EU je supranacionální socialistický projekt, tady prakticky nikdo nemluvil. Stejně jako jsme tehdy vstupovali do EU proto, že jsme chtěli volný trh, stejný důvod musí být nyní pro její opuštění. Nikoliv touha po jiné formě socialismu.

Jediný racionální a morální důvod pro jakýkoliv separatismus je dosažení větší svobody, osvobození od diktatury, od totalitářství, od útlaku. Národní socialismus, etnická kritéria, kmenová příslušnost - to všechno jsou důvody iracionální, nemorální a neobhajitelné. To by měli mít na paměti ti, kteří si přejí czexit za každou cenu, bez ohledu na následky. Czexit, pokud k němu někdy dojde, je totiž jen prvním krokem. A ač czexit vypadá nyní jako cíl nedosažitelný a neprosaditelný, ve srovnání s tím, co musí nutně přijít po něm, je to ještě cíl velmi snadný.

Dalším nutným krokem, bez něhož by vystoupení z EU mělo jen velmi nepodstatný smysl, musí být osvobození trhu, zrušení desítek a stovek ničivých a absurdních regulací, snížení daní, zrušení množství úřadů a propuštění zbytečných úředníků - zkrátka, vrátit se alespoň k takové svobodě trhu, jakou jsme zde měli v 90. letech, tedy v době, kdy podnikání nebylo sprosté slovo. Nedělejme si však iluze o tom, co si mnozí z těch, kteří odmítají Evropskou unii, myslí o 90. letech, o trhu, o podnikání a o kapitalismu. Jeden z našich českých politiků, který je nyní obecně pokládán za jakýsi etalon našeho domácího euroskepticismu, například prohlásil, že komunismus je nejdemokratičtější systém, jaký svět poznal. Já sám jsem se před dvěma lety účastnil debaty k tématu výročí Sametové revoluce organizovanou SPD ve městečku Štětí, na níž byl kromě dalších pozván komunistický ideolog Skála, a bylo velmi poučné vidět, jak pozitivně publikum složené z voličů, příznivců a členů SPD Skálovy postoje přijímalo - narozdíl od od postojů obhajující trh a kapitalismus. Nelze samozřejmě házet všechny stoupence té či oné euroskeptické politické strany do jednoho pytle - mnozí nepochybně volí takovou stranu proto, že jednoduše nevidí jinou možnost, a hlubším ideologickým postojům takové strany dávají menší váhu než postojům vůči Evropské unii. Je to vlastně pochopitelné a omluvitelné - i když zoufale krátkozraké.

Pokud by nás z Evropské unie vyvedla strana, která je v zásadě socialistická, kolektivistická, je pro silný stát regulující trh i životy jednotlivců, nenabízí se nám tím nakonec výhodnější pozice, než bojovat s Bruselem? Národně socialisticky orientovanou vládu můžeme svrhnout hned v příštích volbách, zatímco pro osvobození se od bruselské supranacionálně socialistické byrokracie se možná okno otevře jen pro velmi omezenou dobu, a možná bychom takové okno měli co nejaktivněji využití. Takový argument pokládám za platný. Přesto bych měl v tuto chvíli morální problém hlasovat pro czexit, pokud by jeho parametry nastavovala vláda a politici, jimž v žádném případě nejde o svobodu. Představte si, že by se Českou republiku pokusila z EU vyvést komunistická strana. Hlasovali byste pro takový czexit?

Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry je myšlenka czexitu v blízkém časovém horizontu reálná. Prezident Václav Klaus v několika nejnovějších rozhovorech prohlásil, že czexit v žádném případě není na pořadu dne; jeho prosazení je nepravděpodobné, a téměř nemožné je podle něj i jeho hladké a pro nás bezbolestné provedení, vezmeme-li v úvahu překážky, které Brusel klade do cesty Velké Británii v jeho cestě k brexitu. Možná má pravdu. Je otázka, zda i  brexit nebyl nakonec britskými občany schválen předčasně, s příliš těsným výsledkem, který nakonec umožnil zastáncům EU referendum celkem úspěšně zpochybňovat a požadovat jeho opakování. Možná, že kdyby Britové několik let počkali, projevily by se další a další neblahé důsledky evropské integrace a výsledek referenda by skončil o něco výrazněji ve prospěch obhájců brexitu. Pokud mluvíme o czexitu, je pro něj skutečně příhodná doba, i s přihlédnutím k tomu, že první nejbližší možnost EU opustit nastane někdy v roce 2024?

Tak či onak, důsledky bruselské politiky na sobě budeme pociťovat stále patrněji. Regulace se na sebe vždy nevyhnutelně nabalují a jejich tvůrci, politici a úředníci chovající šílenou nenávist vůči svobodě, trhu a kapitalismu, nebudou mít nikdy dost. A lze předpokládat, že počty těch, kteří by si přáli z EU odejít, dále porostou. Do chvíle, než bude czexit reálně prosaditelným politickým tématem, máme my, kteří si přejeme především svobodu, mnohem důležitější úkol: prosazovat myšlenky trhu a kapitalismu, skutečného odstraňování bariér obchodu, skutečný volný pohyb kapitálu a zboží, oproti jakési národní formě socialismu, která praktické důsledky evropské integrace vlastně neřeší, pouze by nahradila jejich příčiny jinými.

Čeká Evropskou unii v dohledné době ekonomická krize? Přijdou další vlny krize migrační a s ní i  další tlak na zrušení suverénních azylových politik jednotlivých členských států? Dojde k postupnému odzbrojení občanů ve prospěch muslimských teroristů? A jaký to bude mít dopad na smýšlení široké veřejnosti? Nastat může cokoliv. My musíme držet linii: chceme svobodu!