Babišův Vítězný únor

Co má společného komunistický Vítězný únor a první letošní termín pro podání povinného kontrolního hlášení DPH? Kromě motivu, ideologie a morálky i stejné datum, jako varovné memento toho, co přichází.

Uvědomíme-li si, že v čele ministerstva financí stojí kádrová rezerva KSČ, zasloužilý centrální plánovač, jehož kariéra se započala v prostředí státních podniků normalizačního československa, je shodné datum vlastně jen posledním dílkem doplňujícím celou mozaiku.

Stejně jako po roce 1948 má i dnešní vláda pod vedením Andreje Babiše (sic!) v úmyslu cílevědomě likvidovat podnikatele, nezávislé a produktivní jednotlivce. Jde stejnou cestou jako tehdy: třebaže ne podle pokynů báťušky Stalina, uplatňuje v podstatě metodu třídního boje, kdy systematicky likviduje celou jednu skupinu obyvatel, jíž soustavně znepříjemňuje život a háže jí klacky pod nohy. Dnešní stát samozřejmě nemůže, alespoň zatím, plošně znárodňovat, zatýkat nebo dokonce popravovat za údajné sabotáže na národním hospodářství, proto používá salámovou metodu, postupné utahování šroubů, zpřísňování pravidel, zákazů a příkazů, zvyšuje objem povinností, které musejí pod pohrůžkou likvidačních pokut splňovat. Povinnost podávat kontrolní hlášení DPH je dalším nástrojem, jenž tento stát přiblíží ke kýženému cíli, jímž je likvidace drobných a středních podnikatelů, kteří se příliš vymykají státním plánovacím tabulkám, a jejich nucené začlenění do výroby v pozici zaměstnanců.

Podle ministra Babiše jsou malé podniky na nic. Jeho ideálem je ekonomika, jejíž páteří nejsou tisíce a tisíce malých lokálně fungujících firmiček a živností, ale fašistický či korporativistický model, v němž funguje několik vybraných velkých společností, které čile kolaborují se státní mocí a poslušně, výměnou za bezpočet výhod, dotací a subvencí, plní centrální plán.

Někdo by snad mohl poznamenat, že Babišova politika se týká pouze malého počtu českých občanů, a povinnost podávat kontrolní hlášení DPH dopadá na ještě menší skupinu. Ale mozaika státního útlaku, jíž je povinné hlášení DPH nebo elektronická evidence tržeb pouze jedním dílkem, je ve skutečnosti mnohem větší. Silnou ruku státu, nebo spíše jeho dupající botu, na sobě totiž každý den pociťujeme my všichni.

Co už dneska vlastně smíme dělat, aniž by na nás přitom nedohlížel stát? Je toho čím dál méně. Bez státního dozoru nesmíme zaměstnávat, vyrábět, pěstovat, kácet stromy na vlastním pozemku, rozhodovat o vzdělání svých dětí, pronajímat dům nebo byt, tankovat pohonné hmoty do nádrže svého automobilu, nakupovat výpočetní techniku, spořit si na penzi, cestovat, zvolit si oblečení, jdeme-li za šera mimo obec, rozhodovat o tom, zda ve svém vlastním domě povolíme či zakážeme kouřit, atd.

A s každým dalším příkazem nebo regulací z nás stát činí potenciální viníky. Všemožných pravidel je již tolik, že si jen málokdy můžeme být jisti, zda se náhodou nedopouštíme nějakého přestupku. Pro stát není pohodlnější způsob, jak ovládat své občany, než prostřednictvím jejich vědomí vlastní viny, které nevyhnutelně vede k pocitu strachu a nakonec i k nenávisti vůči druhým, kdy si mnohdy podvědomě oddechneme, že se cílem další regulace, zákaz nebo represe stane náš soused - hlavně že to nejsme my sami. Stát z nás činí shrbené zbabělce, ustrašené konformisty, a kvůli cílevědomě pěstovanému strachu nakonec i závistivé udavače, ne nepodobné charakterově pokrouceným ubožákům, díky nimž v této zemi přežil komunistický režim tak dlouho.

Cílem státu tedy je svázat nikoliv pouze podnikatele, ale nás všechny. Podnikatelé, jako ti nejvíc nezávislí a samostatní jedinci, jsou jen první na řadě.

Státní plánovači totiž dobře vědí, stejně jako to věděly jejich protějšky z 50. let minulého století, že z vrstvy podnikatelů postupně vzniká přirozená elita národa, a to nejen podnikatelská, ale i intelektuální. Tuto elitu, která se rodila v prostředí první republiky, vážně zdecimovala nacistická okupace a komunisté jí už jen zasadili poslední smrtící ránu. Jestliže se po pádu komunismu znovu taková elita rodí, za značně obtížných podmínek, protože vlády, zvláště ty socialistické, prostřednictvím investičních pobídek a daňových prázdnin cíleně upřednostňovaly zahraniční nadnárodní společnosti s cílem vytvořit z České republiky levnou montovnu, dnes se kolem tohoto přirozeného prostředí stahuje opět smrtící smyčka.

Pokud se tato smyčka utáhne kolem malých a středních podnikatelů docela, a nemysleme si, že právě to není Babišovým konečným cílem, bude to znamenat vážnou ztrátu pro celý český národ. A tento národ utrpěl již příliš mnoho takových ztrát, než aby si mohl právě dnes dovolit další.