Přímá demokracie by dohnala Česko do katastrofy

Nejuniverzálnějším receptem nejprůměrnějšího českého nespokojence se současným stavem, vládou, režimem, ústavou, zákony atd. je přímá demokracie. Pojďme se jí podívat na zoubek.

Dejme tomu, že v Česku je rok 2010, volby do Sněmovny byly jen formalitou a je jedno, kdo v celém Parlamentu sedí, protože podle nové Ústavy má jen minimální pravomoci, politické strany jen píší návrhy zákonů, které se poté vytisknou na lístečky a občané si vybírají mezi variantami zákonů, které na lístečku naleznou.

Kámen úrazu #1: Kolik procent Čechů vládne dostatečnou erudicí, aby vědělo, jaký je stávající stav ohledně situace, o níž referendum probíhá, jaký zákon a proč se mění a co vlastně, včetně všech plusů a mínusů která předloha, psaná v právničině, znamená?

Kámen úrazu #2: Jak by se řešily otázky různých výdajů, které hradí ze svých kapes nejvíc pochopitelně ekonomicky produktivní obyvatelé, ale mohou o nich rozhodovat všichni? Dokázali by se zamyslet nad osudem peněženek těch, kteří vydělávají na chod celé země?

Exemplárním případem je důchodová reforma. Tři čtvrtiny obyvatel s ní nesouhlasí, přestože určité povědomí o tom, v čem reforma spočívá, má jen třetina! Česká populace žije v nebezpečném informačním vakuu, kdy česká média mnohem víc než o reformě samotné v rovině faktů servírují informace o stanoviscích opozice, která by byla pochopitelně nesouhlasná, i kdyby se do Sněmovny snesl fascikl zákonů o reformě s podpisem svatého Václava.

Dokázali by Češi udělat kvalifikované rozhodnutí v zemi, kde, jak nám ukázal jeden z posledních dílů populárního Pekla na talíři, se uživí na trhu vedle sebe poctivý kus masa a vedle něj jiný kus masa, napumpovaný vodou a chemikáliemi, oboje za stejnou cenu? Kdo tedy čte obsah lístků, které háže do urny, když tady dostatečné množství nakupujících není schopno ani přečíst dvě etikety?

Ovšem opravdovou šmakuládu v tomto ohledu nabízejí některé facebookové příspěvky, ze kterých plyne, že ač pisatel nemá sebemenší tušení o chodu státních institucí, milerád se k nim vyjádří. Například tak stačí, aby poslanci šli do své kanceláře, kde se složitá agenda vyřizuje pochopitelně snáze, nebo na jednání výboru, pročež nemohou být přítomni v jednacím sále (kde jsou ještě k tomu značně nekomfortní sedačky), a už si můžeme počíst o tom, jak by tam půlka Facebooku při pohledu na přímý přenos hrdě vletěla se samopalem a mačetami a udělala pořádek. Nehledě na to, že mnoho poslanců pracuje celý den doslova od rána do večera včetně víkendů.

A teď pohled na opačnou stranu, kterou si každý příznivec přímé demokracie rád bere za příklad: Švýcarsko, země fungující dlouhodobě a úspěšně na principu lidového hlasování a referend.

Švýcarsko je země s perfektním vzděláním, kde občan má přehled o svých právech i povinnostech a jeho svoboda je nedotknutelná. Respekt ke stanovisku druhého je neměnný a neoddiskutovatelný. Tak se může například stát, že se obyvatelé rozhodnou pro čistotu daného města a přilehlého jezera, vyjde v platnost sbírka zákonů a nařízení, která má toto zajistit (např. razantní omezení vjezdu aut do centra), a obyvatelé to bez výjimky respektují a nevymýšlejí kličky, jak se tomu vyhnout. (Rozdíl v Česku je zřejmý, jak osvětlil senátor Kubera – při prohibici si prostě místo Fernetu objednáte kafe, ale výsledek na stole je identický proalkoholním způsobem.) Naopak, nikdy se pak nestane, že by někdo na břehu jezera pálil listí a popel házel do vody.

Jednou z nedokonalostí Švýcarska je pak například dálniční systém, který je koncepčně propracovaný, ale na konkrétních místech pokulhává. Obyvatelé totiž rozhodují i o tom, zda chtějí mít dálnici za plotem, protože díky horám a nedostatku prostoru najdete ve Švýcarsku oproti České republice nepoměrně více domů, kde obyvatelé mají dálnici pět metrů od okna. Mnohdy pro obecné blaho dálnici odsouhlasí, ale čas od času se stane, že konkrétní vesnice dálnici ve svém katastru zamítne, a tak musí veškerá doprava dál pokračovat po lokálních komunikacích, než se vrátí na dálnici. Vidět je to např. na dálnicích 4 či 8. Nikdo si ale nestěžuje, protože funguje respekt k rozhodnutí druhého.

To je v ostrém kontrastu k českému vlezdoprdelismu, kdy mnohé nejčastěji zajímají cizí povinnosti a naše práva, málokdy naopak. Absolutně si nedokážu představit, jak by občané rozhodovali o zásadních věcech.

Posledním fenoménem, který bych rád zmínil, jsou plenky naší demokracie, které nedovolují zapustit hlubší kořeny politické kultury. Často se stane, že se určitá skupina obyvatel spojí s ostatními na vlně proti někomu, ale jakmile by na ně měla padnout odpovědnost, dávají od ní ruce pryč. Důsledkem toho je, že se vlastně už nikdo nevyzná ve všech protivládních iniciativách, ale tak nějak ruku v ruce v těchto dnech kráčí odboráři, komunisté, socialisté, nespokojení pravičáci, příznivci přímé demokracie (ať už to v českých podmínách má znamenat cokoliv), pseudorevolucionáři jako Ponert nebo Popelka a myriády dalších odrůd bojovníků proti současné vládě, zatímco bývalí voliči vlády nad ní buď zlomili hůl, nebo se věčně hádají, kdo z koaličních poslanců to packá víc. Nehledě na to, že naše politické elity (a už teď vím, že mě za to v diskuzi popravíte, jen prosím respektujte můj názor), které jsou percentuálně odpovídajícím výběrem populace nejen stranicky, ale i charakterově. Ne nadarmo máme poměrný systém.

Jak by to vypadalo s přímou demokracií v zemi, která se vždy umí rozhodnout o tom, co nechce, ale málokdy tuší, co vlastně chce? Co by se stalo s přímou demokracií, pokud si neumíme zamést před vlastním prahem?