Švýcarské volby do federálního parlamentu 2015

Švýcarsko, jeden z nejbohatších států světa, neunijní ostrůvek uprostřed Evropské Unie, ač se v něm přes jeho „velikost“ ironicky hovoří oficiálně čtyřmi jazyky, země, která nezažila po víc než 160 let válku na vlastní kůži, světově nejznámější výspa té nejpřímější existující demokracie, se chystá po čtyřech letech na federální volby. Jelikož se Švýcarskem rád ohání každý politik bez ohledu na stranickou příslušnost, pozici, funkci nebo cokoliv jiného, pojďme se mu podívat na zoubek trochu blíže.

Švýcarsko, podobně jako Česko a mnoho dalších evropských zemí, je zastupitelská demokracie s dvoukomorovým parlamentem a vládou. Tím veškerá podobnost končí. Země je mediálně známá díky svým referendům. Stát samotný odpovídá prakticky jen za zahraniční politiku, mezinárodní infrastrukturu, armádu apod., zatímco základním stavebním kamenem jsou obce a kantony (obdoby našich krajů), které si dokonce mohou určovat vlastní daně z příjmu nebo třeba volební systém vlastních zástupců ve federálním parlamentu. Švýcaři samotní o sobě obvykle říkají, že pocházejí z daného kantonu, mluví se v něm takovým jazykem a mají švýcarský pas - neříkají prostě “jsem Švýcar”.

Jde o výsledek staletého vývoje plného náboženských válek mezi katolíky a protestanty, snah o vyvažování mezi jednotlivými oblastmi s různými jazyky i kulturními zvyklostmi a od devatenáctého století též snahy se do vojenských konfliktů nevměšovat, neboť nepřinášejí obyvatelstvu nic dobrého.

Vláda, zvaná Spolková rada, je celosvětovým unikátem. Sestává se ze sedmi členů (někdy se připočítává i generální sekretář, rovněž volený politicky, nicméně bez výkonné funkce), kteří jsou dle zvyku z celého spektra politických stran, přičemž složení, nazývané “magická formule”,  reflektuje volby jen velmi pozvolna a s velkým zpožděním. Momentálně jde zleva doprava o dva socialisty, jednoho křesťanského demokrata, dva liberály, jednoho konzervativce a jednoho národovce. Smyslem celobarevného složení je vytvořit takové zákony, aby byly průchozí pro celou společnost, dlouhodobě koncepční a nehrozilo jejich shození jen tak hned po příštích volbách.

Švýcarsko nemá prezidenta. Lépe řečeno jeden z členů Spolkové rady je volen na rok jako reprezentant Švýcarska navenek, ale nemá vůbec žádná další práva, a kvůli vyvažování politických sil pochází každý rok z jiné vládní strany.

Když se nad Švýcarskem v roce 1940 začala stahovat Hitlerova mračna, pronesl generál Guisan na louce Rütli (švýcarské varianty hory Říp) projev, v němž oznámil, že Švýcarsko nikdy nekapituluje. Pokud osídlené nížiny obsadí nepřítel, vojáci povedou z hor guerillovou válku, až jim dojdou kulky, nasadí bajonety a budou bojovat až do úplného konce - a až federální prezident podepíše kapitulaci, má být považována za propagandu nepřítele, protože nikdo ve Švýcarsku nemá takovou pravomoc, aby rozhodoval za ostatní.

Švýcarský federální parlament, od nějž se odvíjí vláda a do nějž se právě tento víkend konají volby, je stejný a přece docela jiný, než bývají obvykle parlamenty v Evropě. Sestává se z dvousetčlenné Národní rady, v níž jsou zastoupeny jednotlivé kantony poměrně podle počtu obyvatel (největší Zürich s 1,4 miliony obyvatel měl po posledních volbách 34 zástupců, zatímco šest nejmenších kantonů s méně než 60 000 obyvateli mělo jednoho), a Rady států, kde má každý z dvaceti kantonů dva zástupce a dříve nazývaných šest “polokantonů” jednoho. Podle nové ústavy se rovněž nazývají kantony se stejnými právy, ale parlamentní “diskriminace” v podobě jednoho zástupce jim zůstala - švýcarské obdoby senátorů je tedy 46.

Vede to občas k paradoxním situacím, kdy hustě osídlený “polokanton” Basilej-venkov má sedm zástupců v Národní radě a jen jednoho v Radě států, zatímco kantony Uri nebo Glarus, v podstatě táhlá údolí s řetězcem vesnic obklopených horami, mají jednoho v Národní radě, ale z historických důvodů dva v Radě států.

Decentralizované jsou i politické strany, které na federální úrovni podle zákona neexistují, oficiálně jde jen o sdružení politických stran v kantonech. Kandidovat smí na úrovni kantonu kdokoliv, kdo splní jeho kritéria.

Například pravicová SVP kandidující v celém Švýcarsku silně ztrácí v kantonu Ticino, kde se pravidelně vysoko umisťuje stejně tak pravicová Ticinská liga, zaměřující se výhradně na tento jediný plně italsky hovořící kanton. Naopak v malých kantonech s málo zástupci se odehrává de facto volba ve stylu většinového systému, neboť vysílají jen jednoho nebo dva zástupce Národní rady, obvykle v nich kandidují jen dvě strany, přičemž v příštích volbách nechávají kandidovat jiné.

Jako Evropanovi naprosto nepochopitelné může připadat chování voličů. Zůstávají dlouhodobě věrni své straně, obvykle však nemívají důvody utíkat, neboť politická kultura Švýcarska je na velmi vysoké úrovni a politici stíhaní skandálem zpravidla rychle odstoupí sami. Věrnost velmi dobře ilustruje následující graf - výsledky voleb do Národní rady mezi lety 1919 a 2011.

Složení vlády, jak již bylo řečeno, se mění zřídkakdy. Poslední tři změny se odehrály v letech 2008 a 2003 kvůli překotnému vývoji na pravici, ale předtím až v roce 1959. Poměrně dlouho jej ovládaly středové strany FDP a CVP, které navzdory nepříliš silným výsledkům v Národní radě byly schopny získat nepoměrně více mandátů v Radě států. I dnes zde mají dohromady 24 zástupců ze 46, jejich podíl ve Spolkové radě se však smrskl z plných sedmi na tři, aby dostatečně reflektoval vzestup levice i pravice v celkovém podílu hlasů.

A hlavní aktéři celostátního charakteru?

Největší švýcarskou stranou je poslední tři volební období pravicová SVP, Švýcarská lidová strana. Zobecňující termín “pravicová” je na místě, neboť sjednocuje velmi mnoho pravicových proudů; ekonomické liberály i protekcionisty, nacionalisty od umírněných po zapálené, euroskeptiky, konzervativce i pravicové populisty. Za jejich slávu a nebývalý vzestup od devadesátých let se přičinil finančně i protestní rétorikou velmi kontroverzní průmyslový magnát Christoph Blocher. SVP se opírá hlavně o německy mluvící kantony a venkov.

Strana byla například prostřednictvím svých příznivců iniciátorem mediálně známých referend, například úspěšného referenda o zákazu výstavby mešit nebo loňského o kvótách na maximální imigraci z jednotlivých zemí (prošlo s 50,3% hlasů; téhož roku se uskutečnilo další od organizace Ecopop a podporované zejména právě voliči SVP, přísnější, které bylo naopak drtivě zamítnuto 74,1%).

Levicovou protiváhou je socialistická SP, Sociálnědemokratická strana. Spolu se Zelenými je jediná, která hlasitě žádá připojení Švýcarska k EU. Jakožto největší levicová strana je tradičním spojencem odborů, ekonomicky volá po vyšším zdanění zejména firem a vysokopříjmových skupin, žádá silnější roli státu. Voliči SP se rekrutují zejména z měst a francouzských kantonů.

Posledními výraznějšími počiny na poli šířeji medializovaných referend podporovaných socialisty bylo stanovení minimální mzdy na výrazně nejvyšší míru na světě 22 franků (v tehdejším přepočtu cca 600 korun) nebo pravidlo, kdy nejlépe placený zaměstnanec jedné firmy nesmí mít více než dvanáctinásobek nejhůře placeného. Ani jedno z těchto referend neprošlo.

Politickou stálicí je středopravicová FDP, Svobodná demokratická strana, deklarující se jako liberální, v praxi spíše liberálně konzervativní. Je členem evropské Aliance liberálů a demokratů, staví se proti vstupu Švýcarska do EU, podporuje však bilaterální jednání pro usnadnění pohybu osob i kapitálu mezi Švýcarskem a EU. Ekonomicky žádá nízké daně a menší roli státu, sociálně podporuje například programy pro integraci imigrantů nebo lidská práva. Její podpora je poměrně rovnoměrná po celé zemi, slabší v německy mluvící části, kde voliči inklinují spíše k SVP, víc ztrácí na katolickém venkově, tam konkuruje středová CVP, a ještě výrazněji v ekonomicky chudých oblastech v rámci Švýcarska.

V Radě států pravidelně obsazuje FDP první či druhé místo, v Národní radě druhé či třetí, nikdy neměla ve vládě méně než dva ministry a díky průchodnosti jejích návrhů zákonů jí i přes pomalé oslabování momentálně ztráta této pozice nehrozí.

Další dlouhodobou hvězdou se staletou tradicí ve vládě je právě zmíněná CVP, Křesťanská lidová strana. Podobně jako jiné křesťanskodemokratické strany v Evropě má pozitivní vztah k EU, avšak nepropaguje vstup. Ekonomicky je poměrně liberální, zastává však pozici ochránců rodin s dětmi i přes jiné oběti a vyzývá k solidaritě s chudšími vrstvami. V sociální politice dlouhodobě protestuje proti eutanázii nebo stejnopohlavním svazkům. Její elektorát se rekrutuje hlavně z centrálního Švýcarska a kantonu Wallis, zejména venkovských oblastí s dlouhou katolickou tradicí.

Naopak novotou v jinak stojatém politickém rybníčku Švýcarska je BDP, Občanská demokratická strana. Deklaruje se jako konzervativní středopravicová strana pro volný trh, tradiční švýcarské a rodinné hodnoty a apeluje na jejich dodržování, stejně jako FDP prosazuje nezávislé Švýcarsko bilaterálně vyjednávající s EU, jako jedna z mála jasně propaguje jadernou energii (která je momentálně v silném útlumu). Jakožto malá a nová strana cílí hlavně na kantony s více členy Národní rady, kde má šanci získat zástupce i s minimem hlasů, a s pravicovou a konzervativní pozicí na venkov. Úspěchy sklízí například v největším, ale řídce osídleném horském kantonu Graubünden, odkud pocházejí zakladatelé, nebo v rozsáhlém podhůří Alp v kantonu Bern.

BDP vznikla na rozdíl od výše zmíněných stran velmi nedávno, teprve v roce 2008, rozkolem, kdy se oba ministři za SVP vzbouřili proti autoritářskému a demagogickému přístupu Christopha Blochera a založili si vlastní stranu. SVP, do té doby disponující dvěma ministry, má nyní alespoň jeden post zpět. Pozice BDP je nejistá, získala jen 5,4% hlasů a prognózy letošních voleb ji cílí níže.

Švýcarští Zelení (GPS) jsou nejlevicovější výspou parlamentu a z důležitějších stran též největší opoziční stranou. Jejich prioritou je ekologie a udržitelný rozvoj, program je však mnohem pestřejší. Razantněji než socialisté propagují antikorporační zákony hlavně proti bankovnímu sektoru, vyšší zdanění bohatých, a spíše než vyšší platy zaměstnanců nebo důchody prosazují tématiku lidských práv, posílení financí a legislativy pro veřejnou dopravu na úkor soukromé apod. Voliči Zelených se podobně jako u socialistů nacházejí hlavně v městských oblastech a francouzsky mluvících kantonech.

Kromě těchto stran mají své zástupce další strany převážně středolevicového charakteru, kteří se však leckdy dají spočítat na prstech. Zajímavostí je například druhá zelená strana Zelení liberálové (GLP), přímí konkurenti Zelených, prosazující rovněž politiku udržitelného rozvoje a lidských práv, avšak na poli ekonomie jsou spíše pasivní nebo se přímo brání omezení volného trhu a vyšším daním. Křesťanští demokraté v některých kantonech ztrácejí na úkor středolevicové Křesťanské sociální strany (CSP), která se liší přímou propagací vyšších daní. Podobně ubližuje ideová provázanost s římskokatolickou církví, kdy jim v protestantských kantonech v závislosti na místně silných církvích hlasy ubírá například SVP nebo FDP, ale také přímo zaměřená Evangelická lidová strana (EVP).

Jelikož v krizích roste velmi snadno podíl hlasů protestních stran a stran na okrajích spektra, což se děje v celé Evropě, Švýcarsko není výjimkou, avšak kvůli volebnímu systému kandidují jen v několika větších kantonech, kde mají šanci na křeslo i s nízkým ziskem, nebo vysílají jednotlivce do Rady států. Komunismus a nacismus jsou stejně jako u nás zákonem zakázané totalitní ideologie, některá hnutí se jim velmi přibližují a jsou vnímána i bezpečnostními složkami jako nebezpečná.

Například marxistické hnutí Réagissons či extrémně pravicová Švýcarská národní strana, následující odkaz Národní fronty ze třicátých let minulého století, spolupracující s Hitlerem. Do Rady států letos kandiduje nadprůměrné množství nezávislých, kteří si kampaň vedou a financují sami a ve snaze přebrat hlasy dobře sponzorovaných velkých parlamentních stran se neštítí ještě znělejších sloganů.

A referenda? Po zmínění všech ostatních specifik, o kterých se nepíše v novinách ani neučí na školách, snad přichází čas zmínit i tento proslulý švýcarský fenomén. Referenda mohou být uskutečněna například protestem proti parlamentem právě přijímanému zákonu nebo lidovou iniciativou, kdy stačí pod formulovaný návrh shromáždit dostatek podpisů. Více než výsledky je důležitý jejich systém - před samotným referendem probíhá přibližně tří- až čtyřletá lhůta, aby mohlo být dostatečně veřejně racionálně prodiskutováno bez emocí. V případě jeho schválení běží další lhůta pro vládu a hlavně parlament, aby zákony v odpovídajícím znění schválil. Celkově Švýcaři hlasují čtyřikrát ročně, každé z těchto voleb obsahují obvykle 2-5 referend s odpověďmi ANO či NE. Obvykle se o téže věci nehlasuje v horizontu let až desítek let opakovaně (tedy pokud se nesešly podobné návrhy různých iniciativ), neboť se přece již o tématu mluvilo, rozhodlo a jeho další pitva je ztráta času. Nesměle se začíná diskutovat o zvýšení minimálních hranic podpisů pro referendum a dalšího zpřísnění jejich iniciace, protože je zejména strany na okraji politického spektra zneužívají i na dopředu jasně prohraných tématech jen ke zviditelnění.