Žbluňk

aneb vodní trable

Celý minulý týden stál za houby. Vzpamatovávám se z něj ještě teď. Začalo to v ponděli. Přišla jsem domů z práce, otočila kohoutkem a …..nic. Ani kapka. Nechala jsem to být, v domě je vždycky vpodvečer blbej tlak vody, to že sem tam neteče teplá je vcelku normální a na společenství vlastníků se to už asi pět let urychleně a akutně řeší. Ale to že neteče vůbec žádná voda, to zas tak normální není, takže po dvou hodinách čekání na vodu jsem vyrazila po sousedech. Třeba někdo něco ví, třeba by měl někdo někam volat.

V deset večer bylo jasno. V přízemí v kadeřnictví prasklo potrubí a jelikož díra to byla veliká jak Macocha, vodárny to vyřešily tak, že utáhly kohoutky. Opravovat se bude možná už na konci týdne. Cisterna přistavena nebude, neboť o tom může rozhodnout jakýsi potentát z městské části, který ovšem není v zastižení, navíc „nejsou kapacity“. Při představě týdne bez jediné kapky vody se mi hlavou honily obrázky vražd a bezdomovců. Budu svému okolí smrdět pod nos, paráda.

V úterý jsem stála na zastávce tramvaje před soudem a čekala na dvaadvacítku. Zrovna jsem ji viděla přijíždět k zastávce, když do mne někdo vší silou zezadu strčil. Proletěla jsem vyděšenému tramvajákovi tři metry před „čumákem“ a svalila se do protější koleje jak slíva. Naštěstí naproti nic nejelo. Ani punčocháče jsem si neroztrhla, zato jsem si podvrtla kotník. Na to já jsem specialista. Není to ani dva měsíce, co jsem si na naprosto rovném chodníku vymkla pravý kotník a dva dny poskakovala do práce a zpět po levé noze. Kamarád, který byl se mnou, se smál jak blázen, že jsem opilá a to jsme ještě ani do té hospody nedorazili. Smích ho přešel, když zjistil, že se opravdu nemůžu zvednout a že mne bude muset odnést domů v náručí, což nakonec s nadáváním a velmi netaktními poznámkami o velikosti mé maličkosti učinil. Ještě teď mne kotník při neopatrném pohybu při aquaaerobicu zabolí.

Tehdy to byl pravý kotník. Tak teď je to pro změnu levý a bolí jak čert. Budu pajdavá na dvě nohy, krása, alespoň budu pajdat souměrně. Sedím v prachu v kolejišti, koukám jak čerstvě vyoraná myš, tramvaják nadává a lidi na refýži maj všichni najednou strašně práce ve svých taškách a kabelkách. Koukám, kdo to mohl být, komu jsem se natolik nelíbila, že se rozhodl zbavit svět mé existence a strčit mne pod tramvaj. Obézní holka mého věku s tak tlustými brýlemi, že by se do mne ani netrefila, stará paní s taškou na kolečkách, která kdyby do mne chtěla strčit, tak odletí sama, dva puberťáci se sluchátky na uších naprosto nevnímající svět, zbytek mi zakrývá tramvaj. Dopajdala jsem do práce a navečer pak z práce domů.

Naštěstí pan Drahota ze třetího s pomocí boží, zaklínání a exorcismu mezi tím donutil partu dělníků, aby prosekali zeď z vedlejšího domu v suterénu a stvořili kohoutek. Hurá, mám alespoň studenou vodu a dělí mne od ní pouhých sedm pater. Úterní večer jsem zasvětila vznešenému povolání nosiče vody (to je tak, když vlastníte jediný malý kýbl). Nosiči vody byli za starověkého Egypta velmi vážení. A tak jsem pajdala hore dole, bryndala si na nohy a nadávala jako špaček. Vlasy jsem si umyla nad umyvadlem s pomocí petlahve a konečně pochopila, proč pokaždé má kadeřnice tak hudruje. Moje vlasy se totiž do umyvadla nevejdou.

Ve středu večer vodu pustili. Hurá. Noha skoro přestala bolet a už jsem na ni mohla došlápnout. Hurá na druhou. Zato se objevila sousedka z patra pode mnou, že jsem ji v úterý opět vyplavila. Aféra s vyplavenou sousedkou se táhne už třetí měsíc. Prostě čas od času ji vytopím. Nevím jak je to možné, protože u mne není nikdy ani kapka vody na podlaze. Instalatéři u mne byli několikrát, vše prošmejdili, binec nadělali a nic nenašli. U mne prý chyba není. U sousedky taky ne. Jenže na tom, že mne budí ve dne v noci mobilem i osobně (ano já husa jí dala telefonní číslo – nemohla jsem vědět, že ho rozdá kdekomu a že mi pod záminkou vody v koupelně budou volat ve dvě v noci) se nic nezměnilo. Ve středu jsem se navíc dozvěděla, že o mne sousedka roznáší, že ve své koupelně schválně vylévám kýbly vody na podlahu, aby ona měla fleky na zdi. A teď jsem ji, považte, vytopila neexistující vodou. A já blbec jsem v úterý stála s nohou zafačovanou a s kýblem plným vody před jejím bytem, zvonila jak na lesy (sousedka je hluchá) a chtěla se jí ptát jestli nechce nanosit nějakou vodu (sousedce je přes osmdesát a špatně chodí). Neotevřela mi, asi se domnívala, že jsem ji přišla v tom kýblu utopit. To dá rozum, já jsem přece vodní úchyl. Pro ni budu už navždy „ta ženská přes vodu“.

No, každopádně týden je pryč, voda teče, kohoutky netečou, já si dávám dlouhou koupel a u sousedky ticho po pěšině. Snad to chvíli vydrží.

Hezký večer všem.