MDŽ po orientálsku

Byla sobota odpoledne, stála jsem na parkovišti u Plusu v Lounech a připadala si jak ve výkladní skříni. Lidi, co mně míjeli, se stíhali ještě několikrát otočit, protože takhle zmalovanou ženskou stopro v životě neviděli. Ne, nedala jsem se na prostituci, tomu, co jsem měla v sobotu na obličeji se říká divadelní líčení. Nepředpokládala jsem, že v Mnichovském Týnci, kde máme za půl hodiny s taneční skupinou vystupovat, budou mít plně vybavenou šatnu i se zrcadly, tak jsem se nalíčila doma. Ještě pět minut utrpení a už přijela Petra s novým autíčkem a vyrazily jsme. Po cestě jsme jestě nabraly Hanku a hurá směr kamsi. Po cestě jsme sondovaly, kam to vlastně jedeme. Hanka na tom byla informačně nejlíp: „Jmenuje se to nějaký Týnec a není to Panenský. Trefím až do Chožova a pak už budou cedule.“

No trefily jsme, nezabloudily a celá osmičlenná taneční skupina dorazila včas. Nikdo nezapomněl žádnou část kostýmu a dokonce i hole se sešly v plném počtu. Vypadalo to na úspěšné vystoupení. Ale nebylo. První šok nastal, když nám ukázali místnost, kde se  máme převlékat. Kdysi to byla jednota. Prosklené výlohy a zima jak v psinci. Šéfka Jana si stoupla ke staré decimálce a prohlásila: „Tak to teda ne. To fakt ne. Jedem domů. Tohle odstonáme. Si myslíte, že jsme ze Sibiře?“

Organizátor celé akce se jal prosit o slitování a slíbil, že zajistí jinou převlékárnu. Zatímco šel zajišťovat klíče od kotelny (si snad dělá srandu, ne?), my jsme začaly sondovat technické vybavení.

„Máte tu přehravač?“

Servírka hrdě ukázala na pidikazeťáček z roku raz dva, který stál na ledničce za barem.

„A přehrává to empétrojky?“

„To já nevim, co je…“

Takže asi nepřehrává. To si snad dělají srandu podruhé. Naše taneční skupina má pro vystoupení jen dva základní požadavky: Zamykatelná šatna, ve které bude zrcadlo a minimálně 26 stupňů Celsia a přehravač na MP3, pokud není, hlásit předem, přivezem vlastní.

Iva obrátila oči vsloup, sedla do auta a jela do Čenčic pro přehravač.

My mezitím obdržely klíče od „převlékárny“. Kotelna se nakonec nekonala, byla nám dočasně přidělena chodba, kterou se chodí na záchod. Teplo tam nebylo, ale lepší 15 stupňů než tři.

Drkotajíce zubama jsme poskakovaly po studených dlaždičkách a snažily se narvat do kostýmů. Černobílá kočka, která se tvářila, že k nám patří, se nám pletla pod nohama a nakonec zakotvila v Janině tašce.

„Hele, zlato, tam já mám ale podprsenku. A tu já potřebuju.“

Kočka bohorovně máchla ocasem a evidentně se nemínila pohnout. Jana chytla za konec podprsenky vyčuhující zpod kočky a zatáhla s takovou vervou, že se korálky rozletěly vzduchem.

„Tak a přišla jsem o kytičky“ litovala Jana nákladnou výšivku.

„Ještě že ne o věnec,“ kontrovala Pavlína a umlčel jí až závoj letící vzduchem.

O deset minut později jsme komplet (ne)oblečené s holými zády i rameny seděly u baru a čekaly na Ivu s přehravačem. Jana se choulila na topení, hřála si plosky bosých chodidel a potichu nadávala. Naštěstí organizátor akce dostal božské vnuknutí a před holkama přistál talíř zákusků.

„Hm, možná přece jen zůstaneme…“ děla Jana u třetího větrníku.

Konečně dorazila Iva s přehravačem a mohlo se začít. Tak, ruku podél boků, hůl na rameno, nastoupit, vpravo v bok, krok dopředu a ….stojím čelem proti zdi. Zdi mám ráda, zdi jsou dobrý publikum, na zeď se při tanci dokážu i usmívat. Zdi mne nesvlékají pohledem (nejsou pohlaví mužského) ani neprobodávají nenávistnýma očima (neb nejsou ani pohlaví ženského). Tohle vystoupení nebude zas až tak zlý….

Tak, dotančíno, úklona, vyfasovat rudej karafiát a mizíme. Čeká nás ještě vystoupení na plese v Čenčicích.

Přejíždíme z jednoho místa na druhé a jsme zticha. Já přemýšlím, jestli jsem na předchozím stanovišti nic nezapomněla, a holky na tom asi budou podobně.

V Čenčicích na nás čekala opravdová šatna a bylo v ní TEPLO. Takže opět převléknout, muzika je zařízená. Seřadit do řady, hole přes rameno…stát: „Co to máš na nohách, koukej to sundat!“

Málem jsem nastoupila v tlustých zářivě bílých froté fuseklích. TAK teplo tam zas nebylo.

Takže znova, fusekle sundat, poslední kontrola v zrcadle (ano, tady mají i zrcadlo), seřadit a pochodem vchod, všichni sborem za tím prvním volem, vyrazily jsme do jámy lvové.

Zastavit stát, vpravo vbok, krok dopředu…. a stojím u stolu, kde nesedí jediná ženská. Samej chlap, všichni už dávno minuli tělesnou kategorii „vydra“ a hrdě postoupili do kategorie „mrož“. Někteří dokonce do kategorie „keporkak“. Výš než keporkak je už jen kategorie „kursk“ a tu si ani nedovedu představit, neboť již keporkak zabírá dvě židle současně.

„Hele, máme tu blondýnu, ta je nejhezčí.“

„Dobrý kozy.“

„Celá je dobrá.“

„Ti dám kozy, debile,“ myslím si a snažím se nenechat se rozhodit. Otočka kolem hole, ruka nahoru, ruka dolů, vzdušný polibek….. Chlapi se můžou umlaskat zpátky a najednou má hůl opouští dosah mé ruky a letí mezi ty chlapy přímo kosmickou rychlostí. Ne, nehodila jsem ji schválně, prostě mi vyklouzla. Navíc jsem teď bez hole a ze sestavy zbývají jestě skoro dvě minuty. Deset vteřin tančím bez hole, než se nějaká paní slituje a podá mi ji. Děkuju, neznámá paní.

Tak dotančíno, chlapi můžou zbořit sál, žádají o přídavek. Vrhám mezi ně zlé pohledy, což je povzbuzuje k dalším „roztomilým“ poznámkám o mém vzhledu a jednotlivých částech mé anatomie zvláště.

Přídavek se naštěstí nekoná, takže mizíme domů. Pro dnešek toho mám plné zuby.

Na závěr se dozvídám, že za čtrnáct dní jsou v Lounech Elitery, že jsme přihlášené a očekává se, že uspějeme. Ach jo, doufám, že tam nebude žádnej keporkak.