Klenčí pod Čerchovem. Kdeže?

Tak jsem se zase parádně ztrapnila. V rámci rodiny – tak nevím, jestli bohužel nebo naštěstí.

Seděli jsme v neděli u oběda a zčista jasna můj bratr praví: „Kdyby ten Čerchov vyšel, to by bylo skvělý.“

I otázala jsem se, snažíc se projevit upřímný zájem: „Co máš s Čerchovem?“

Celá rodina rázem ztichla. Lžíce se zastavily na půlce cesty mezi talíři a ústy. Do hrobového ticha můj bratr pronesl: „Si snad děláš kozy, ne?“

Ne, nedělala jsem si kozy, ani žádná jiná zvířata. Jen se opět projevila má tragická neschopnost zapamatovat si jména čehokoli, tentokrát však ve spojení s ještě tragičtější neschopností zeměpisnou. Já si prostě pamatuji jméno jen tak dlouho, dokud mi někdo neřekne jakékoli další jméno čehokoli a co se zeměpisu týče, vím sice, kde je Oja-šijó a Kuro-šijó, ale od té doby co jsem si s tragickými následky v mém indexu při zemáku na střední spletla Tallin s Tiranou (a dodnes nevím, jak se to píše), se do vysokého učení alchymistického nepouštím. A kdyby mi někdo řekl, že Pardubice jsou u Aše a jede se tam přes Brno, budu mu prostě věřit, protože mi nic jiného nezbyde.

Ano, věděla jsem, že můj bratr byl minulý víkend hrát tenis v Klenčí a věděla jsem, že moc chtěl z toho turnaje získat fotky. Ale jak jsem, proboha, měla vědět, že Klenčí je pod Čerchovem a že se tudíž stále jedná o stejný (fotkový) problém?

„Vždyť je to kraj, kde se narodila tvá babička!“ zalomila má matka rukama a v očích jí svítilo: Ty neznabohu!

Já vím, že babička pochází z Chodska, vím, že se narodila na Františkově a také jsem si po osmadvaceti letech neustálého omílání zvládla zapamatovat, že ta větší obec u Františkova, kde jsou mí prarodiče u kostela pohřbení, se jmenuje Blížejov, ale opravdu netuším, že je tam někde i Klenčí, nota bene Čerchov (aha, Čerchov je kopec).

„Vždyť přece víš, že v Klenčí je keramička, ten porcelán si vždy vozím z pouti v Domažlicích“ pokoušela matka štěstí znovu.

Ano vím, že je tam keramička a vím, že si z Domažlické pouti mamka vozí chodskou malovanou keramiku. Ale, a to zase neví mamka, tu chodskou malovanou keramiku (i když často jen padělky) si zakoupíte na jakékoli pouti kdekoli v republice.

Navíc od doby, kdy jsem se od rodiny odstěhovala a na rozdíl od bratra, který tak neučinil, s nimi trávím maximálně pár hodin týdně, přicházím minimálně o pět sedmin veškerých rozhovorů, problémů i radostí, které má rodina řeší. Prostě nemohu být neustále v obraze.

Snažila jsem se nad řízkem s bramborem uhájit svou čest, avšak marně. Rodina dospěla k názoru, že tato má ignorance je výsledkem jen a pouze mého sobectví a absolutního nezájmu o členy rodiny a že si tudíž ten šnicl s bramborama ani nezasloužím. A protože jsem už pro jistotu stihla řízek spořádat, svorně mne obrali o salát. Bratr se k smrti urazil a už druhý den se mnou nemluví.

Do smrti si budu pamatovat, že Klenčí je pod Čerchovem, že Čerchov je nejvyšší hora/kopec Českého lesa a že se tam narodila má babička. Fakt, brácho, slibuju.