Hubená krása a tlustý rozum?

Angelina Jolie zkolabovala během natáčení. No jo, to je teď v módě. „Celerbrikety“ se předhánějí v tom, která bude hubenější a kolabovat při natáčení je teďkonc in.

Není to tak dávno co Carrie Bradshaw v Sexu ve městě prohlásila, že žena není nikdy dost bohatá a dost hubená. Na rozdíl od jiných blábolů, v tomhle měla pravdu. Bohužel. Počínaje modelkami nešikovně poskakujícími po molu při soutěžích miss do rytmu latino dance, na který musíte mít alespoň nějaký zadek, jinak vypadáte jak nalomená špageta, přes filmové hvězdy s americkou velikostí nula, která z biologického hlediska odpovídá zdravému osmiletému děvčátku, po inzeráty na seznámení, plné mužů hledajících „hezoučkou dívenku s postavičkou modelky“ (při všech těch zdrobnělinkách se mi otevíroučká kudlička v kapsičce a ty modelčičky za to vůbec nemůžou). Všude slyšíme mantru: „Hubená = krásná“. Koho nezajímá, že máte vlasy, do kterých se můžete celá zahalit a budou vám koukat jenom kolena, že máte oči jako Hana Karadžičová, že umíte zpívat jako anděl a vařit jako naše babičky? Nejste hubená? Jste odepsaná.

Já nevím, mám definici krásy asi nějak posunutou. Missky s tuctovou tvářičkou a trčícími pánevními kostmi se mi prostě nelíbí. Denně na ulici potkávám desítky mnohem krásnějších holek, které však spáchaly ten zločin, že se nevejdou do velikosti 36.

Vzpomínám na jednu dovolenou v Bavorsku. Šli jsme po louce a kousek níž se stavěl dům. Blonďatá Valkýra seděla obkročmo na střeše, pusu plnou hřebíků a silnými pažemi přitloukala jeden šindel za druhým. Něco si k tomu broukala a šlo jí to pěkně od ruky (a nespolkla ani jeden ten hřebík). Připadala mi krásná, jak tam seděla v džínách a bílém tričku, hleděla si práce a slunce jí svítilo ve vlasech.

Chápu, že u modelek je ta hubenost jaksi požadována byznysem. Chápu i to, že pokud chce celebrita na plátně vypadat štíhlá, musí mít tak o sedm kilo míň, než na kolik chce vypadat. A chápu i to, že po světě prostě chodí určité procento žen, kterým je ta hubenost od přírody dána a (ach ta nespravedlnost) občas to i bývají báječné chytré ženské, se kterýma je radost pobýt (zdravím svou kamarádku Kláru J).

Co však nechápu a snad ani nechci chápat, je vychrtlé tělo, které nezvládne uběhnout pár set metrů a třeba i s batohem na zádech. Co nechápu, je vyzáblá puberťačka s nehty, pletí i vlasy v katastrofálním stavu, která nad lesklými stránkami módního časopisu upadá do šoku při představě, že by někdy mohla mít metr přes boky. To se radši půjde oběsit (odposlechnuto v tramvaji).

Lidi, co blbnete? Naše tělo je přece stvořené k něčemu úplně jinému. Jsme stvořeni k běhu, plavání, tanci, pohybu. Malé děti to vědí nejlíp. Jak může tělo vysílené hladověním běhat? Jak může jinak krásná a úžasná ženská zvládat rodinu, práci a nedej bože i své koníčky, když jí v hlavě pořád straší ten větrník, co si dala předminulé úterý nad plán?

Abyste rozuměli, neobhajuji zde obezitu, protože zastávám názor, že zdravé tělo, o které je dobře postaráno prostě nemůže být obézní. Jen prostě nechápu tu hysterickou oslavu hubenosti, která je často až chorobná. Hubené ženy vypadají lépe oblečené než nahé, ale nemělo by to být naopak?

Občas se někde blýskne na lepší časy. V Madridu předloni zakázali vstup na molo modelkám s BMI pod 18. Sice se toto nařízení asi moc nedodržuje, ale kdo ví, třeba se i jednou dočkáme toho, že modelky nebudou umírat pro pomíjivou chiméru krásy.

A já doufám, že to bude brzy. Za nás, všechny holky „krev a mlíko“.