Hé, pani, dejte, aneb vydírání charitou

Bydlím i pracuji v centru Prahy. A protože je v centru všechno blízko, chodím převážně pěšky. A tak je potkávám každodenně. Charitativní prodejce čehokoli.

Paní, přispějte na nemocný děti, na starý lidi, na zvířátka v útulcích, kytičkový den, srdíčkový den, dětství bez úrazů, Nový Prostor, domy na půli cesty, nízkoprahová centra….Přispějte, přispějte, přispějte. Je to blbá dvacka, blbá padesátikoruna, neříkejte, že to nemáte.

A když nedáte, máte pocit, že jste hyena. Že jste právě odsoudili několik dětí k dožitovní nuzotě v děcáku, několik milých pejsků k uspávací injekci, několik dobrých zařízení k okamžitému krachu.Já mám tu dvacku, mám i tu padesátikorunu. Jen jich nemám deset denně. Naučila jsem se odmítat. Zdvořile, ale nekompromisně. Mám jakési charitiativní porftolio, kterého se držím a nové subjekty zařazuji i vyřazuji po důkladném předchozím uvážení.

Přesto se občas při odmítnutí přispět na nějakou tu bohulibou akci (kromě toho, že se cítím pod psa – a to nikoli občas, ale pokaždé) setkávám s reakcemi… řekněme nestandartními.Jako posledně. Jela jsem kolem půlnoci z divadla. Byl začátek ledna, zima jak v Rusku. Stála jsem na Můstku a čekala na poslední metro. Když tu se ke mně nachomýtla osoba zjevu prapodivného (řečeno slovy básníka malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba) a prý: „Hé, pani, kupte, kupte“ a strkala mi pod nos výtisk Nového Prostoru, který vypadal, jako by právě úspěšně zakončil dobrodružnou výpravu po pražských kanalizacích.Hlavou mi proběhlo současně několik věcí:

Za prvé (a ještě teď se stydím, že mne toto napadlo jako první): Je strašlivá zima, opravdu po mne ta osoba chce, abych vyndala ruce z vyhřátých kapes kožíšku a lovila peněženku?

Za druhé: když už jsme u té peněženky, mám v ní pouze tisícikorunu a vůbec žádné drobné. Ty poslední jsem dala za divadelní program. Opravdu ta osoba chce, abych v téměř vylidněném vestibulu metra, kde se touto dobou vyskytuje jen pár individuí pochybného původu i zaměření, vytahovala z kabelky peněženku a mávala ve vzduchu tisícovkou? Nehledě na to, že osoba zjevně nebude mít nazpátek a ta tisícovka je můj rozpočet na jídlo na příštích čtrnáct dní (a ano, citila jsem se provinile, že nejsem ochotna dát té nebohé ženě tu blbou tisícovku ať si s ní třeba táhne do háje, či se dokonale knockoutuje okenou).

A konečně za třetí: Opravdu se ona osoba domnívá, že vezmu do rukou něco tak ohavného, jako je ten zapáchající canc papíru, kterým mi mává před obličejem?

No, osoba zjevně čekala, že peněženku vytáhnu, časopis zaplatím a nedejbože si ho i převezmu.

Neudělala jsem to. S omluvou jsem odmítla a považovala tím celou věc za ukončenou. Jenže jsem se mýlila. Osoba nebyla zjevně s mou omluvou spokojena, i jala se mne nazývat jmény, která mi roděče zcela určitě dát nezamýšleli. Následně mne proklela rakovinou do sedmého pokolení a když ani takto odůvodněné prosby nedosáhly kýženého cíle, začala mi vyhrožovat fyzickou likvidací. To už jsem toho měla dost a požádala jsem ji o průkaz prodejce. Z dalšího přívalu nadávek jsem pochopila, že průkaz není a nebude, tedy jsem navrhla asistenci Městské Policie, což osobu poněkud uklidnilo a zdeklovala se někam, kam slunce nesvítí.

Zůstala mi podivná pachuť v ústech, protože prodejce NP jsem vždy považovala za relativně slušné lidi. Dokonce jsem si chtěla na onu dámu stěžovat, ale pak jsem si řekla, že nebudu brát poslední jistotu někomu, komu už nic jiného nezbylo.

Jenže tahle situace má širší souvislosti. Jde o přístup osob žádájících o příspěvek, který nezřídka hraničí s žebráním a obtěžováním kolemjdoucích. Jde o to, že bych měla mít možnost svobodné volby, zda přispěji či nikoli. Jde o to, že nikdo nemá právo vsugerovávat mi pocit provinilosti pokud přispěvek neposkytnu. A v neposlední řadě jde o to, že projekt Nového Prostoru není charita v pravém slova smyslu. Hlavní myšlenkou projektu NP je naučit sociálně vyloučené lidi pracovním návykům, dát jim první (a proto zvýhodněné) zaměstnání, aby se mohli odrazit ode dna.

Myšlenku NP chápu jako myšlenku partnerství mezi kupujícím a prodejcem, založenou na neponižování, rovnosti a čistě obchodním vztahu. Takový vztah dodává sociálně znevýhodněným lidem pocit důstojnosti, který jim tak často chybí.Ovšem někteří projekt NP považují jen za jinou formou žebrání. Tak to ale NENÍ, nebo alespoň být NEMÁ.

NP kupuji pravidelně a považuji to víceméně za obchodní transakci. Samozřejmě ten prvek charity tam zůstává a je často oním peříčkem na vahách, které obrátí mou volbu ve prospěch NP, to nepopírám. Kupuji produkt, a platím za produkt. Nikdo mne nebude nutit kupovat produkt proti mé vůli, či kupovat produkt, který vypadá, že by k němu ani pes nečuchl (nebo naopak čuchl rád, anžto můj pes je prase).

No a pak jsem narazila na diskuzi na serveru NP na několik stížností na onu dámu z metra. A vyšlo najevo, že ona dáma je prodejkyně falešná, NP nikdy neprodávala a ani jej prodávat nesmí, neb není v NP evidována jako prodejce. Dáma jen někde našla jedno číslo časopisu a teď se s ním pokouší žebrat. A poškozuje tak ostatní, poctivé prodejce, kteří neobtěžují, jsou slušní a je radost s nimi obchodovat.

A co se s tím dá dělat? Nevím, asi nic. Podvodníci byli, jsou a budou. Tak jen – dávejte na sebe pozor.