Elitery 2009

Varování: tento článek není o tom jak nám padla vláda, není vtipný a je STRAŠLIVĚ dlouhý. Přeju hezkou zábavu

celá naše taneení skupina pohromadi - Eeneice 2009

Nervozita, obavy a pocit, že jsem všechno zapomněla mne v sobotu 21.3.2009 vyhnaly z postele už před šestou hodinou ranní. Bloumala jsem po bytě, snažila se nikoho nevzbudit, což byl docela problém, vezmu-li v úvahu psa, který radostí z toho, že jsem vstala, hulákal jak pominutej – držela jsem ho za tlamu a syčela ať drží hubu, ale hulákal i s tlamou zavřenou, jak jen to dělá? Uklidnil se až v koupelně, když jsem ho zabalila do svého županu. Stočil se do klubíčka na předložce před vanou a vypadal, že je odhodlán tam strávit celej den (což mu vydrželo přesně do té doby, než jsem začala připravovat snídani).

Protože v sobotu byl velkej den. V sobotu se v Lounech konal již 20. ročník Elitery 2009, tedy soutěžní přehlídky tanečních formací, které již po dvacáté pořádá Taneční škola Luna.

Naše taneční skupina měla soutěžit v kategorii Belly dance – dospělí a to hned se dvěma choreografiemi: tanec s hůlkou a tanec se závoji a křídy Isis. V půl deváté jsme měly rozepsané prostorové zkoušky, takže jsem kolem osmé sbalila hůl a závoj (zbytek kostýmu zatím nepotřebuji, akorát bych v něm zmrzla) a vyrazila na dvoukilometrovej pochod směr Louny. Když jsem přišla, akorát byly v plném proudu prostorové zkoušky malých dětí. Skupinka předškoláků hopsala po baletizolu a k tomu jim z rádia vyřvával zpěvák, že klokan se má, že má kapsu klokaní. Bylo to tak roztomilý, že jsem se tam chvíli zasekla.

Naše prostorovky se zpozdily o půl hodiny, Pavlína kvílela, že musí v půl desátý otevřít krám, že na tohle nemá čas. Petra přiletěla na poslední chvíli, že Hanka přijde až na soutěž, zkysla v autobuse za Prahou, v Lounech bude nejdřív v poledne. Iva zapomněla doma závoj a Renata kvílela, že jí švadlena dosud nedohotovila kostým. Jana – majitelka TŠ Luna a pořadatelka celé akce (a zároveň tanečnice ve dvou tanečních skupinách) si stěžovala, že je jí už od rána blbě od žaludku (nervy) a že aparatura nechce načítat některá cédéčka (mezi nimi i to naše - vůle boží). Radši jsem mlčela. Já zapomněla doma tu hůl (opřela jsem ji na dvoře ke dveřím, když jsem si zavazovala boty a nechala ji tam. Doufám, že ji pes nenaporcuje na třísky, neb hůl není moje a strašně blbě se shání). Což o to, hůl se dá nafingovat, jde jen o prostorové zkoušky, ale se závojem je to horší. Iva nakonec někde splašila obrovskou pašmínu, což bylo lepší než drátem do oka, i když přes ni neuvidí.

Po půl minutové hádce, která připomínala slepičí sněm, jsme se dohodly v jakém pořadí nastoupíme, kdo bude stát na značce a kdo „na čárách“ (Jana nechala na baletizolu důmyslně označený střed – bílý křížek jako na mapách: tady je poklad, čáry vznikly tím, že je baletizol celý rok složený ve skladu).

Prostorovky dopadly výborně, akorát nepřítomnost Hanky ve formaci způsobovala díry a my měly tendence je zaplňovat, což bylo špatně, neboť by se nám pak do formace nevešla.

Nečekala jsem na prostorovky konkurence – nemusím všechno vědět předem, a pelášila jsem domů na oběd.

Po obědě se začala má maminka chrout, oblékat, a shánět foťák. Když jsem se jí zeptala, kam se chystá, odvětila mi s úsměvem, že mne nikdy v životě neviděla tančit (což je pravda) a že si to přece nemůže nechat ujít (což bych se i hádala). Sice jsem nebyla nadšená, ale její sdělení, že se pojede autem, mi to trošku vynahradilo. Ušetří mi to čtyři kilometry ostré chůze. Po cestě jsme naložily tetu (další překvápko dne) a šupajdily do Loun.

Naše vystoupení bylo plánováno v bloku dospělých parketových formací někdy mezi 15:15 a 16:10. První tanec, hůlky, jsme začaly po šesté hodině večerní. Hanka dorazila, stejně tak Renatin kostým. Iva dohledala závoj, já hůlku a Pavlína konečně mohla zavřít krám. Dokonce i místní aparatura si konečně potykala s naším „habíbí“ cecíčkem, takže to vypadalo, že by vše mohlo klapnout.

S pocitem, že v mém žaludku se právě probralo klubko zmijí, jsem nastoupila na baletizol a umístila se na značku. Hůl na rameno, osm dob počkat a jedem (vzpomněla jsem si poněkud nevhodně na Čenčice a na to jak hůl letěla do publika).

Technicky a choreograficky poměrně náročný tanec však plynul jako po másle, kroky i taneční prvky se mi vybavovaly tak nějak automaticky, zvládla jsem dokonce i pro mne nejtěžší pasáž, kdy musím v PRAVÉ ruce holí otočit a LEVOU si přehmátnout (zásadně to dělám naopak a pak mám hůl vzhůru nohama a v příštím kroku nejsem schopna s ní točit, což je s prominutím průser jak kráva) a zároveň vykročit pravou nohou do tzv. arabského kříženého kroku a ještě do toho „hlídat lajnu“ formace, abych nikomu neutekla a navíc nezůstala pozadu (a ještě se usmívat, já vím, Pavlíno).

Tanec skončil a my letěly převléknout se na další vystoupení – tentokrát se závoji. Jana s Renatou letěly o něco rychleji, neboť obě vystupují i v rámci soutěžního tance naší konkurence a zároveň „detašované pobočky“ Taneční školy Postoloprty. Už převlečené jsme sledovaly, jak to „Prťandám“ jde. Janě hned na začátku selhal kostým. Ruplo ramínko od podprsenky, což ji značně znervóznilo. Po pár vteřinách se ujistila, že žádné další odhalování nehrozí a viditelně se uklidnila. O nás v zákulisí se pokoušel infarkt. Měly bychom Prťandám přát neúspěch, ale spíš jim fandíme. Po dokončení tance, spouštíme s Pavlínou a Petrou hurónský pokřik.

Nastupuje další konkurence. Banda holčiček pod zákonem oblečená v černých teplácích. V rychlém sledu za sebou mne napadá několik otázek:

Co to proboha dělá v kategorii dospělých? Holčičkám je tak kolem 13 let, to nejsou ani junioři.

Co je to proboha za hudbu? Golden eye od Tiny Turner (vážně je to belly dance?)

Co to mají na sobě? Samá černá, přiléhavé gatě a topíky. Barvy nikde, rozevlátost nikde, zdobení nikde….

Co je to proboha za tanec? Děvčátka pobíhají po baletizolu a střílejí po sobě spojenými prsty obou rukou.

Petra vedle mne se soustředěním mračí jako čert. Pak se jí náhle čelo vyjasní: „Velbloud!!!! Poznala jsem „velblouda“!!!! Alespoň myslím.“

„ To byl nějakej technovelbloud,“ odvětí Pavlína, „ty budou buď úplně poslední, nebo to vyhrajou.“

„Prohrajou,“ dím optimisticky: „Jsou mimo jak kalhoty do zvonu“

Děvčátka naposledy synchronně škubla levým ramínkem (druhý a taky poslední prvek belly, který jsem poznala) a odkráčela do šaten.

„No já nevím,“ tváří se Petra skepticky, „byly naprosto dokonalé.“

„Jenže to není belly dance,“ utnula to Iva definitivně, neboť byla řada na náš druhý tanec.

Petra se přiškrtila křídly (hedvábná záležitost s více jak dvoumetrovým rozpětím je dost těžká, zvlášť když jí první dvě minuty tance visí zezadu na krku, nepodpírána rukama) a šlo se na věc. Tenhle tanec je mi nějak bližší, snad proto, že jsem (na rozdíl od hůlek) byla u jeho vzniku a vznikal tak nějak živelně za přispění nás všech, i když největší díl na tom měla jako obvykle Renata. A co stíhám sledovat, neděláme žádné chyby. Po skončení mám pocit dobře odvedené práce.

Na vyhlášení výsledů dojde mnohem později. Porota zvedá čísla a my zíráme jak husy do flašky. Nezletilá děvčátka jsou jednoznačně první (ačkoli jediným dvěma profesionálním tanečníkům v porotě se nelíbily ani trochu a na hodnocení to bylo znát), naše hůlky totálně propadly. Ovšem se závoji jsme vybojovaly druhé místo, s čímž diváci souhlasí nadšeným řevem. Ale pro nás je to vlastně místo první. Zalézáme s Prťandama (které skončily třetí) do šatny a společně dštíme síru na vítězky.

Moje máma je nadšená. Orientální tanec viděla zatím jen jednou v televizi a teď koukala jak zjara, jak moc je to krásné naživo. Prý si myslela, že jen jako děláme, že tančíme, že to přece nemůžeme umět a dnešek ji vyvedl z omylu. Udělala pár fotek, příležitostně je vyvěsím.

Takže těm, co to dočetli až sem, přeju hezký den.