Divný lásky pochody aneb bajka o ovečkách a lišce

Jako malý holce mi to všechno bylo jasný. Vládík ve školce mne zatahal za cůpek, máma mi doma, když jsem bulila v koupelně, že mne Vládík bije, vysvětlila, co to znamená a já napříště věděla, že je třeba cůpkem pohodit a udělat: „Pche!“

Jako puberťačka jsem se poučila, že svět se skládá ze čtyř různých variací na téma: Chceš – nechceš. Tedy: chci - chceš, nechci - nechceš, nechci - chceš a konečně chci - nechceš, přičemž tu poslední variantu jsem považovala za mimořádně nefér. Že může být ještě podstatně hůř, mne život poučil mnohem později. To když se do varianty: chci – chceš vloží nějaké „ale“. Jsou to pěkný potvory, tahle „ale“. Jako majitelka čerstvě zlomeného srdce o tom něco vím.

Moje teorie „chceš – nechceš“ dostala první vážnější zásah někdy v druháku na VŠ. Když do mého života vstoupil „Tarzan“. Tehdy jsem pochopila, že i z varianty „nechci – nechceš“, může být pěkný průšvih.

Tarzan byl kus chlapa. Takový ten typ, co když vstoupí do místnosti, následuje pět vteřin ticha (tak akorát na to, aby se stihl důkladně rozhlédnout a dramaticky rozevlát hřívu) a pak se celá místnost rozkvoká. Mluvím o ženské části místnosti (a čtyřech procentech té mužské), samozřejmě. Ženský ho chtěly, muži nenáviděli a mně lezl na nervy.

Nejsem kvokací typ. Už jen ta představa mi způsobovala lehkou nevolnost. Iritovalo mne jeho neochvějné přesvědčení, že mu žádná neodolá. Rozhodla jsem se odolat. Nekvokat. Neslepičit. Ignorovat ho. Dlužno podotknout, že mi to šlo. Šlo mi to zatraceně dobře. Tak dobře, že jsem ho zaujala. Zaregistroval přítomnost nekvokajícího stvoření a vyhodnotil ho jako potenciální ohrožení ega. A začal být okouzlující. Reagovala jsem ironií, cynismem, dělala jsem si z něj psinu, vysmívala jsem se mu. Myslela jsem si, že ho znechutím a z těch svých her mně vynechá. Budiž mi má naivita odpuštěna.

Prostě a jednoduše, ve státu nadýchaných hebkých oveček se objevila liška. Zrovna ve chvíli, kdy ovčáckého psa začaly ovečky nudit. Sem tam sice nějakou prohnal, ale vzhledem k tomu, že ovečky se ani nesnažily unikat, nebyla to pro psa žádná zábava. A najednou, kde se vzala, tu se vzala liška. Mezi ovečkami s nadýchanou bělostnou vlnou a velkýma vlahýma očima nebyla liška zdaleka nejkrásnější. Jenže měla drápky a zuby. Byla jiná. Pohrdavě kroužila kolem stáda tak, aby na ni pes nedosáhl a z bezpečné vzdálenosti se mu vysmívala. Byla to ztělesněná výzva a pes doslova šílel. Jeho život dostal nový cíl: chytit lišku. Za každou cenu.

A začaly se dít věci. Někdo mi na koleji začal přivazovat na kliku od pokoje květiny. Na přednáškách se ke mne různými cestami dostávaly vzkazy pokreslené srdíčky a kdykoli jsem se otočila, měla jsem ho za zády.

Začalo to být moc i na mne. Nesnášela jsem ho. Věděla jsem, že celá tahle akce má za cíl jediné: udělat z lišky ovečku. V Tarzanově světě nebylo pro lišky místo.

Řečeno stručně a prostě: byla jsem v háji. A z háje existovaly jen dvě cesty: Stále odolávat, trpět vzrůstající odpor k němu a doufat, že se časem unaví a nechá mně na pokoji (a že mne do té doby ovečky neudupou k smrti) a nebo riskovat a vrhnout se mu do náruče. Stát se ovečkou s tím, že se ztratím ve stádu a ovčácký pes ztratí zájem. Jenže na to jsem nějak neměla žaludek. Taky by se mi hodila jiná liška, ale jaksi nebyla na obzoru.

Nakonec se to vyřešilo samo. Ovčácký pes vložil do honu na lišku tolik úsilí, že se mu ho již nedostávalo ke studiu. Propadl se o rok níž a přestali jsme se potkávat tak často. A ono to něžné „rusalko, karkulko, sluníčko“ nějak ztrácí sílu, je-li slyšeno dvakrát do roka. Možná se konečně objevila jiná liška. Nebo pes znovu přišel na chuť ovečkám, nevím. Ale strašně se mi ulevilo.

Dnes když se někde potkáme, říká: „. Jsi krásná, rusalko. Vždycky jsi byla.“ Nebo mne představí svým přátelům: „Tohle je dívka, která mi zlomila srdce,“ kouká při tom na mne jako můj pes, když loudí piškot a oba víme, že je to lež. Pokaždé jiná ovečka, která se ho drží za ruku přitom malebně skřípe zuby. Měla bych ji litovat, ale nějak se mi nechce.

O tom opravdu zlomeném srdci někdy přístě. Až to trochu přebolí.