Arbitři smíchu

Když už jsme si zvykli na to, že cizí lidé určují kdo umí a kdo neumí zpívat, kdo je a kdo není krásný, máme nové arbitry. Arbitry na smích. V britském městě Lincoln byl z divadla Drill Hall v půli představení jakýsi pár vyveden z divadla, protože „se smál místům, která nejsou vtipná“ a to ještě příliš nahlas.

Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Odjakživa se mi příčilo, že jakási odborná porota hodnotí, co, resp. kdo je a kdo není krásný či kdo smí či nesmí zpívat, ale tohle už je fakt trochu přes čáru. Určovat kdy se smíme smát a jak se smíme smát? Nezbláznil se svět tak trochu?

Jen já chci určovat co se mi bude a co nebude líbit, chci se smát tomu, co připadá mně směšné a kdy mi to připadá směšné a ne kdy mi to podbarvený smích v sitcomech určí.

Včera jsem šla na výslech. Čekala jsem na „ípáku“ na zelenou, abych mohla přejít a kolem projelo auto s naprosto fantastickou reklamou. Jednalo se o reklamu na jakési hmoždinky, které „drží v díře jako zvíře“. Smála jsem se celou cestu na policii. Chlápek, co čekal na zelenou na druhé straně ulice, si zřejmě myslel, že se směju na něj a byl z toho celej jurodivej.

Nebo si vzpomínám na jeden večer v Noordvijkerhourtu (Holandsko). Když nám skončilo školení, vyrojili jsme se s kolegy na hotelové recepci a dožadovali se vypůjčení bicyklů, protože „we want to see the sea“. Bylo kolem sedmé hodiny večerní, půlka října a venku tma jak v pytli. Recepční koukala jak zjara, zjevně si myslela cosi o šílencích z Čech, ale klíčky od bicyklů vydala. Většina lidí ví, jak vypadají holandská kola, ale zkoušeli jste na nich někdy jet? Přehazovačku to mělo na dva obvody, blbej a ještě blbější, zadní světla se musela zvlášť zapnout kdesi někde (na což jsme přišli až po návratu), moje přední kolo mělo nějaké poškozené dynamo, takže blikalo jak stroboskop a část cesty vedla naprostou tmou.

Po zprovoznění všech kol jak se jen dalo, celá banda vyrazila na výlet k moři, které bylo vzdušnou čarou cca 400 metrů přes hráz, ovšem nejbližší vchod na pláž byl asi tak 3 km cesty. Drkotali jsme na těch kolech tmou, hulákali jak Němci na vejletě, snažili se z těch ďáblových vynálezů nespadnout (vcelku úpěšně) a taky nezabloudit (poněkud méně úspěšně).

Prvního Holanďana, kterého jsme potkali (mám pocit, že všichni Holanďani mají dva metry a brýle) jsme se ptali, kde je vjezd k moři. Řekl nám, ať se vykašleme na moře a jdeme s ním koukat na bagry. Holanďani totiž berou globální oteplování vážně a horečnatě zvyšují hráze, což je pro místní veliká atrakce. Přesto jsme trvali na moři a tak nám poradil, že musíme „on the top of the hill to the right“ a tam už to je.

Tak jsme jeli a jeli a čekali kdy přijde ten „hill“, a  to, že jsme ho již minuli, jsme poznali až  po hodné chvíli.

Nebudu vás napínat, nestali jsme se první skupinou, která ztratila moře, nakonec jsme přece jenom dorazili k cíli. Jako správná banda balíků, jali jsme se potmě hledat mušle a svítili si přitom mobilama (Hance se povedlo najít hajzlpapír. Taky byl bílej). Radek prděl na mušle, zul boty, vyhrnul kalhoty a vletěl do moře. Muselo být příšerně studený a navíc když byl v moři asi tak po kolena, provizorní vyhrnutí kalhot selhalo a totálně se zmáčel. Ale vypadal spokojeně.

Následovala spanilá jízda prázdnými ulicemi za vydatného hulákání a jiných pazvuků. A po návratu slavná Hančina afěra s kradeným vínem o které napíšu někdy jindy (pokud mne mí báječní exkolegové, kteří můj blog aktivně čtou, nezabijí za to, že je tu tak bezostyšně prezentuju)

Kašlu vám na arbitry krásy, zpěvu i smíchu, já se chci smát tak jako ten večer v Holandsku, nebo když jsem poprvé četla Hlavu XXII. Chci se smát tak až mne bude bolet břicho a budou mi slzet oči, chci mít od smíchu rozmazanou řasenku a bolavé hlasivky. A chci se smát když mi bude do smíchu a plakat když mi bude do pláče. A ať si někdo zkusí mne odněkud vyvést.