Adventní

Jak teď všichni řeší ty vánoce, jestli Santu nebo Ježíška, jestli uklízet, či neuklízet, jestli koupit Ferrari nebo pytlík ořechů, šílet či nešílet a taky jak jsou vánoce úplně o něčem jiným a jak nemáme bláznit, ale rozjímat a milovat své blízké ( i tetu Růženu, která je celá natěšená, jak se u nás pěkně nadlábne, prohodí pár hnusnejch poznámek o mé tloušťce a bráchově hubenosti a pak nás pomluví všude po vsi), tak mám najednou pocit, že bych k tomu měla taky něco napsat.

Nechci psát o tom, co pro mne znamenají vánoce, ten krátkej okamžik, pro někoho jedinej večer pod stromkem, pro jiného tři dny, kdy je fakt volno od práce, od kolegů, od klientů, ale bohužel ne od života. Proč? Protože to asi nevím. Nemám v hlavě vydělený vánoce jako datum v kalendáři ke kterému všichni úprkem letíme a zároveň se děsíme té rychlosti. Mám jen takový období v době, kdy se rychlejc stmívá, kdy je zima, ale taková nijaká a ulice jsou hezky vyzdobený. Vánoce jsou pro mne celej ten krásnej a tak trochu smutnej adventní čas. Já vím, že na blízké, kteří odešli z našeho života, ale ne ze srdce se má vzpomínat na Dušičky (a kdo chce být moderní, tak na Halloweena, i když ten je vlastně starší než ty Dušičky, co si budem povídat), ale já nejsem moderní, ani tradiční, já jsem divná, takže nejvíc vzpomínám v adventním období.

Vzpomínám na zimní rána v babiččině domě. Jak zvláštně voněl vzduch, studený po noci, kdy nikdo nepřikládal v kuchyni do kamen. Na ticho rušené jen tikotem dědova budíku, protože všichni už byli vzhůru a shromáždění v kuchyni na druhém konci domu. Na světlo, které se dotýkalo mých víček těsně před probuzením, mělo tak zvláštní odstín a barvu, jako nikde jinde na světě. A pak bosýma nohama na kobereček z vydělané kůže divočáka. Studil, jako všechno v ložnici mých prarodičů v zimě po ránu a taky píchal do chodidel, ale tak nějak něžně, známě.

Vzpomínám na zimomřivé cesty na toaletu, která byla v chodbě a nikdy se tam netopilo, jen když padly opravdu mrazy, aby nezamrzla voda v nádržce. Taky na vycpanou hlavu muflona visící naproti dveřím od záchoda s očima vykulenýma na něco, co živí nevidí, kterého děda trefil kdesi na Moravě a já se ho celý život trošku bála a abych se nebála, tak jsem si s ním vždy cestou po chodbě povídala. A na všechny ostatní vypreparovaný trofeje mýho dědečka, dodnes tam visí, desítky a stovky po chodbě a předsíni, jen už z nich nemá kdo utírat prach.

A taky předvánoční dopoledne strávená s babičkou u plotny, pečení vánoček (nedloubej mi ty rozinky z toho těsta, tady jich máš celou misku, tak ty v tý vánočce nech na pokoji), zdobení perníčku a jak babička jásala nad každou ohavností, kterou se mi podařilo stvořit a ta ohavnost pak visela na stromečku na čestném místě. Dodnes mi občas v hlavě zazní babiččin hlas, když zpívala koledy se starou kazetou, kterou děda kdysi někde koupil: „Ježíškůůů, panáčkůůů, já ti jednu fláknu, že se nebudeš stačit divit.“ To na psa Alana, kterej kradl vanilkový rohlíčky z plechu ještě syrový. A babička se divila, že jí nepřibejvaj. Alan je už léta pohřbenej v zahradě pod švestkou a perníčky peču už třetím rokem sama. Nemám je ráda. Ale brácha ano, tak to dělám pro něj. A každej rok zdobím bíle a barevně, tak jako babička a sprostě u toho nadávám, tak jako babička. Brácha vždycky říká: „Jsou naše. Pravý, nadávaný.“

Minulý týden jsem sundávala z police ve spíži sklenici medu od dědových včel. Na perníčky. Byla poslední. Úplně poslední. Vrátila jsem ji tam zpátky. Zastrčila jsem ji až dozadu za mirabelkovej kompot, kterýho je víc než dost a nikdo ho nejí. Máma mne u toho viděla. Tvářila se divně, ale myslím, že to pochopila. Med jsem šla koupit do samoobsluhy. Taky bude dobrej.

Řešíme vánoce, Santu, Ježíška, dárky. Dala bych všechny dárky světa za jedno zimní ráno v domě mých prarodičů.

Přeji všem dětem krásné dětství, a všem dospělým krásné vzpomínky na ně.