Zdravím, zdravíš, zdravíme se?

Původ pozdravu je nejistý. Podle expertů mohl být prvním neuvědomělým pozdravem stisk horních končetin dvou australopitéků,  kteří chtěli jeden druhému dokázat, že nejsou ozbrojeni.

Jestliže do našeho zorného pole vstoupí známý, první fází je úsměv nebo gesto poznání. Následuje příprava k setkání. Zatímco se lidé k sobě blíží, narovnávají se a nevědomky si upravují třeba účes. Třetí fází je rituál samotného pozdravu. Jako poslední přicházejí mezilidské vazby a často výměna konvenčních frází nebo vět typu: Jak se máš?, které mohou sloužit jen jako zdvořilostní fráze, ale mohou být i úvodem ke skutečnému dialogu. Takto krásně a polopaticky je popisován pozdrav ve Wikipedii.

Údajně za život pozdraví člověk průměrně více než třistatisíckrát, což  představuje celkem sto devadesát hodin a to není v životě lidském rozhodně málo!

K sepsání tohoto blogu mne inspirovala dnešní příhoda. Není to nic až tak vyjímečného. Den co den to mnozí z Vás jistě zažijí na vlastní kůži.

Stojíc na přechodu jsem na protější straně zahlédla jednu svoji bývalou kolegyni.  Červený panáček  semaforu svítil dostatečně dlouho. Tak, jako jsem si všimla já jí, tak si jistě ona všimla mne. Při přecházení a ve fázi míjení jsem se nadechla k pozdravu, ale ona mne jednoduše přehlédla, jinými slovy mne zasklila, ignorovala, dělala, že mě nevidí.

Pomyslela jsem si, že mě asi nepoznala? Pravý důvod se nedozvím, přimělo mne to však k tomu, že jsem se zamyslela nad tím, proč vlasně my lidé tak rádi děláme, že někoho vůbec neznáme, přičemž ho známe docela dobře, důvěrně, mnohdy jsme s tím dotyčným/ou strávili mnoho času, leckdy jsem byli i přátelé. Uplyne nějaká doba, pár let a vše je najednou jinak? Ten či ta nám nestojí za pozdrav? My nestojíme za pozdrav jemu/jí?

Vždyť by stačilo říci jen : dobrý den, ahoj, čau.....a dále pokračovat svým směrem. Mám dojem, že je to specialita našeho národa, sklopit hlavu, otočit se na druhou stranu a nebo se upřeně dívat před sebe.....ale hlavně, vyhnout se pozdravu.

Chci jen dodat jedno malé moudro. Buďme rádi, že máme koho zdravit. Příjde doba, kdy se přátelé, známí, sousedé, kolegové a jíní, nám zcela ne úplně neznámí lidé vytratí z našich životů nadobro!

Nepodceňujme pozdrav!