Trpíte nemocí z povolání?

Jedna moje kamarádka, zubní laborantka, neustále čučí lidem na zuby. Jakou nemocí trpí některé učitelky, známe všichni ze svého života docela dobře. Já trpím nemocí z povolání naprosto odlišnou.

Ta mi už bohužel nedovolí dívat se na filmy jako normální člověk. Naopak. Automaticky si všímám veškerých chyb, které filmy nabízejí. A že jich je. Nejsem určitě zas až takovým znalcem filmů jako třeba Lenka Veverková nebo Adam Chromý (věřím, že by mě oba svými znalostmi zmačkali jak papír), ale během svého pětiletého působení v jisté firmě (i když stále jako externista) jsem již zhlédl tolik filmů, že to už ani nejde spočítat. Pokud však děláte v televizní branži, víte jistě, o čem mluvím (píšu). Ať chcete nebo ne, na filmy se postupem času začnete dívat jako na matroš, kterej od vás musí odejít technicky v pořádku a děj filmu jako takový stále víc a víc ustupuje dozadu. Můj první seriál, kterej jsem koproval (KoPr je terminus technicus pro "kontrolní produkci", kdy sledujete film či seriál a hlídáte veškerý obrazový, zvukový i jiný vady), se jmenoval Stingers (Ranaři). Pamatuju se, že když jsem dodělal prvních pár dílů, zeptal se mě šéf, jak to vypadá. Odpověděl jsem (tehdy ještě profesně nenarušenej), že tenhle zabil tohodle, tamta vyšetřuje tohle a že ten děj má docela spád. Šéf mě lehce poučil, že to ho vůbec nezajímá. Samozřejmě, že ne. Zajímaly ho totiž obrazový a zvukový vady, originál dialogy ve stopách určených pouze pro hudbu a efekty (dialogy tam nemají co dělat), zda má film cizojazyčný titulky v obraze, který se musí překrýt českými apod. Prostě věci, který se musí vychytat, než jde film do vysílání. Nyní se mohu právem považovat za absolutního kazifilma (převzato od slova kazišuk), na jakého narazíte. Nemůžu si pomoct. Je to silnější než já. Spousta seriálů a spousta filmů má spoustu filmových chyb. Ať už jde o Lost, Prison Break nebo Alias. Je to jedno. Nemělo by, ale stává se to. Jsme jenom lidi a chybám se nevyhnou ani tvůrci filmů. Ať už těm jednoduchým, kdy si všimnete mikrofonu v záběru, až po ty, který na první pohled nikdo neřeší. Třeba když jeden z hlavních hrdinů kope hrob, kamera ho zabírá zezadu, v jednom záběru má zpocenou košili (na zádech) a na dalším záběru je košile úplně suchá. Nebo jiný film - hrdinka má zkrvavenou část obličeje nad pravým okem.........

Jenže na čase 1:07:01 ta skvrna vypadá takhle, to jsou mi věci:-)

... a o dalších několik sekund později .... vidíte sami. Krvavý šrám je najednou nad levým okem. Podotýkám, že hrdinku během té minuty nikdo neošetřil ani nebyla zasažena znova do druhé části obličeje. Ani jsem nepoužil žádný trik zrcadlení či vertikální překlopení obrazu. I když, jak na to tak koukám, dá se říct, že zrcadlení možná použili filmaři (ty krvavý skvrny na fotce 1 a 3 jsou snad úplně stejný). No každopádně já s tím nic nedělal, akorát použil PrintScreen:-)

Na každým filmu sleduju chování komparsu (baví mě to častokrát víc než děj), vytipuju si jednoho komparsistu a sleduju, co dělá. Nastanou tak absurdní situace, kdy moje milá sleduje nějakej dramatickej rozhovor a já se začnu smát komparsistovi. Vadí mi obrazový vady (tzv. dropy), vnímám dabingový chyby. Vnímám úplně všechno. Zvukaři, střihači, kameramani - všichni mi musíte dát za pravdu, chlapci a děvčata.

Poznám komparsistu z předchozího záběru a schválně sleduju, kolikrát kolem toho okna projde tam a kolikrát zpátky. Často projde zleva doprava třikrát, aniž by někdo řešil, že zpátky (tedy zprava doleva) vůbec nešel. Jsem prostě úplně někde jinde.

Poslouchám někdy kolegy v práci (v tý hlavní open-space práci, což je úplně jinej obor), když se baví o filmech. Naprosto nadšeně diskutujou třeba o nějakým hororu a řeší, jak to tedy vlastně bylo, jestli se teda zabil takhle nebo takhle, zda ta holčička byl Satan nebo jak to vlastně bylo apod. Řek bych, že to prostě "žerou". V tom kladným slova smyslu. Můžu vám říct, že jim tiše závidím.

Já už to neumím. Neumím se vžít do filmu, neumím se vcítit do role hlavního hrdiny a říct si "ten mi mluví z duše" nebo "to je přesně jak můj život". Ne. Já se vžívám do role těch, který ten film točili. Proto mě strašně zajímají filmy o filmech. Nebo vystříhaný scény či zkažený záběry.

Buď vidím filmový chyby nebo mě okamžitě napadají parodie, jak bych tyhle scény přetočil a co bych přehnal. Třeba dát stěrače z autobusu na osobní auto. Hrdina by řek: „Jiný stěrače jsem nesehnal.“ (filmovej gag jako blázen:-)))

Při hororech, kdy se kamera blíží ke dveřím a hlasitost hudby rapidně stoupá, sedím a říkám si: "No jo, teď přijde lekačka," apod. Věřím tomu, že každej normální a nenarušenej divák, má zpocený dlaně, nehne brvou a hltá film. A pak... jaký překvapení ... se samozřejmě lekne.

Kolem mě filmy jen proplouvaj. Zhlédnu, vidím. Udělám čárku. Odesílám dál. A určitě nehledám filmový chyby úmyslně. Prostě čeho si všimnu, toho si všimnu. Ale že bych si to někam zapisoval, to ne. Ty screenshoty jsem udělal speciálně pro vás. Jinak si nemyslete, že si to někam ukládám. Nejsem takovej šílenec jako třeba tenhle maník , kterej si úmyslně pouštěl Matrixe x-krát za sebou (jak sám říká), aby v něm nějaký chyby našel. Zas takovej magor nejsem.

Až někdy v kině uslyšíte: „Hele, ty dveře byly v předchozím záběru zavřený a teď jsou pootevřený", tak to budu dozajista já. (Ba ne, v kině bych si to nedovolil.)

Existuje internetovej portál, kam lidi z celýho světa posílají chyby nebo popisy scén, který jsou dramaturgicky úplně mimo mísu. Jsou to stránky www.moviemistakes.com, tak jestli vás to zajímá, klidně se mrkněte.

A co vy? Taky trpíte? Zajímalo by mě třeba, jaká nemoc z povolání může hrozit například novináři publicistických sloupků. Čím může trpět po letech usilovnýho psaní? Syndromem vyhoření? A co třeba takovej pracovník IT oddělení? A politik? A železničář? A policajt?