Zemětřesení na Kosu 2017 na vlastní kůži

Na letošní dovolenou jsme se všichni hrozně těšili. V kufru  vše možné včetně léků na všechny možné neduhy. Byli jsme připraveni na průjem, zvracení, horečky... Ani ve snu nás ale nenapadlo, že zažijeme zemětřesení.

Článek píšu o týden později, protože po zemětřesení fungovala hotelová Wi-Fi jen sporadicky, spíše vůbec. Nebylo možné tedy článek zveřejnit. Jelikož se mi totiž nechce vyprávět stejný příběh a odpovídat na stejné otázky každému známému zvlášť, bude lepší, když to sepíšu, aby si to mohl každý přečíst. Jak to tedy bylo?

Přeneseme se tedy zpátky v čase do hluboké noci v pátek 21.7. Je asi 1:50. Všichni spíme za nádherného zpěvu cikád. Najednou nás budí šílený rámus a otřesy. Celý pokoj se třese. Ležíme na posteli a chvíli nám trvá, než nám vůbec dojde, co se děje. Zmůžeme se akorát na větu "Co to je? Co to je?" Hlava vám to vůbec nepobírá.

Lustry se houpou z jedné strany na druhou tak moc, že třískají o strop, všechno se třese, stoly, postele, okna, okenice, na obě naše dcery padají obrazy, které visely na stěně nad jejich postelemi, a pořád ten šílený hluk. Trvá to asi čtyřicet sekund.

Než se nadějeme a začneme si uvědomovat, co se vůbec stalo, je po všem. Chceme rozsvítit, ale zjišťujeme, že nefunguje elektřina. Je úplná tma a úplné ticho. Pár sekund poté už slyšíme křik nějakého muže zvenku. Křičí anglicky: Come outside! Everybody come outside! Pojďte ven! Všichni pojďte ven!

Kvůli vedru máme otevřená okna, takže slyšíme i nějakého muže, který se ptá, kam má jít. Dostává se mu anglické odpovědi "Běžte k bazénu, nebo kamkoliv jinam, ale hlavně ven z budovy. Tohle bylo opravdu silný zemětřesení a může přijít další."

Obě naše dcerky (vyděšené stejně jako my), které už jsou také vzhůru, s námi stojí u hlavních dveří apartmánu a v absolutní tmě urychleně odcházíme k bazénu a leháme si na lehátka. Během dalších pěti minut přicházejí k bazénu i další hoteloví hosté. Všichni jen v trenkách a nočních košilích. Po asi dvaceti minutách, kdy proběhne pár dalších slabších otřesů, si začínáme uvědomovat, že ve dvě v noci je i na řeckém Kosu docela chladno.

A tak první odvážlivci odcházejí po asi půl hodině na pokoje a berou si přikrývky a oblečení. Jdu taky. Holky brečí, ať nikam nechodím. Říkám, že budu hned zpět.

Zaměstnanci hotelu rozjedou nějaký generátor a rozsvítí se alespoň nouzová světla nad restaurací. Je alespoň trochu vidět.

Na Kosu jsme ubytovaní v oblasti Marmari, což je venkov. Asi sto metrů je louka, na které se pasou krávy. Kdykoliv začnou bučet jako o život, víme, že přijde další otřes. Poté je několik minut ticho. Děsíme se každého dalšího zabučení.

Jsou to už ale slabší otřesy. A trvají většinou sekundu nebo dvě. Když ležíme na hotelových lehátkách, připadá nám to, jako když jedeme v autobuse, nebo jako v letadle, které se dostalo do lehkých turbulencí. Prostě takové zahoupání nebo škubnutí.

Dozvídáme se kusé informace, že nejvíc to odneslo hlavní město Kos. Mrzí nás to, protože den předtím jsme byli na výletě v Tigaki a další den jsme chtěli jet právě do Kosu. Tam je ale prý spousta zraněných, zbořené budovy, zničený přístav i lodě. Na přístav jsem se těšil nejvíc. Už před odjezdem na dovolenou jsem si říkal, že si ho prostě musím vyfotit. Bohužel, příroda to zařídila jinak. Teď je uzavřen a hlídá ho armáda, která pomáhá i při vyprošťování zraněných. Dozvídáme se, že už jsou dva mrtví. Nějaký místní občan a švédský turista. Hrozí údajně i vlna tsunami.

Nálada je na bodu mrazu. Máme ale další informaci, že ohnisko zemětřesení bylo jedenáct kilometrů jižně od Bodrumu a Kosu. My jsme ale na severním pobřeží Kosu, takže nás trochu uklidňuje, že případná vlna přijde od jihu a udeří na jižní pobřeží Kosu, nikoliv na naše severní.

Před pátou se začíná rozednívat. Díky tomu je vidět, že v bazénu o rozloze asi 20x10 metrů je mnohem méně vody než včera. Během zemětřesení vyšplouchala ven. Hladina, která byla včera až k hornímu okraji bazénu, je asi o deset až patnáct čísel níž.

Po rozednění začínají první hosté odcházet do svých pokojů. Menší otřesy už neřešíme, připadáme si jak na houpačce. Ale pořád jsme ve střehu. Když po rozednění přicházíme do apartmánu i my, všímáme si, že v koupelně všechny sprchové gely i šampony spadly do vany, kartáčky do umyvadla, toaleťáky se válí na zemi, postele posunuté. Vidím i pukliny ve zdi nad naší terasou.

Pak už se v podstatě nic neděje. Jdeme na snídani. Zaměstnanci hotelu natahují hadice a dopouštějí vodu do bazénu. Život se vrací do normálu. Máme snídani, jdeme k moři, pak oběd, pak k moři a pak večeře. Celý den si připadáme jak ve vlaku, i když ležíme na lehátku na pevné zemi, pořád se to houpe a škube. Při večeři však přichází další silnější otřes. Trvá to asi jen dvě sekundy. Jeden obrovský škub. A na několika stolech popadají skleničky. Víc nic.

Později přichází další informace, že noční zemětřesení mělo sílu 6,7 Richterovy škály. A to další větší, které přišlo, následující večer během večeře, byl stupeň 4,3.

Během dne se bavím s manažerem hotelu. Dozvídám se, že to je nejhorší zemětřesení za jeho třicetiletý život. Ani jeho sedmdesátiletá matka prý tak silné zemětřesení taky ještě nezažila. Říká, že náš hotel je postaven tak, aby odolal 7. stupni zemětřesení. Měli jsme to jen tak tak. 

Můžu se vám přiznat, že po tomto zážitku už chápu, co to znamená žít ve strachu z přírody. Pro mě osobně bylo zemětřesení o síle 6,7 absolutní peklo. Nejhorších čtyřicet sekund mého života. Neumím si představit, co by se dělo při zemětřesení stupně 8 nebo 9. Raději nedomýšlet.