Rytířem dle přání Veroniky Žilkové

Četl jsem nedávno rozhovor s paní Veronikou Žilkovou. Stěžovala si v něm, jací jsou někteří muži v dnešní době dacani, kteří se k cizím ženám chovají kolikrát velmi neurvale. A mimo jiné paní Veronika vyslovila přání, kéž by se vrátily doby rytířů a džentlmenů.

Stačilo by prý, kdyby muži (například v metru nebo v jakémkoliv prostředku hromadné přepravy osob) neseděli jak pecky a pustili dámu sednout. Minulý týden jsem chtěl Veroniku Žilkovou chytit za (panebože, na co zase myslíte?) slovo a dokázat jí, i když jen na dálku, telepaticky, bez její přítomnosti, že rytíři ještě nevymřeli.

Chtěl jsem se stát rytířem dle přání Veroniky Žilkové, dnes už Stropnické.

Sedím si tak v metru. Ranní špička. A najednou do metra vstoupí dvě ženy, obě asi 30 let, tedy žádné babky. Jedna z nich měla tři igelitky, které se na první pohled velmi ochotně oddávaly gravitaci. Ženy si stouply nade mě a začaly klábosit. Cca o 1,37 vteřiny později jsem si vzpomněl na své vychování, ale zejména na přání Veroniky Žilkové.

Vstávám (ne že bych to jindy nedělal, ale tentokrát jsem to chtěl udělat ještě s dvojnásobnou chutí) a povídám paní s igelitkami: Prosím, pojďte si sednout.

Paní se na mě oboří: Panebože, to snad nemyslíte vážně? Já přece nejsem tak stará ještěéé!

(Pánembohem jsem už byl v životě několikrát, ale v takové situaci jsem se ocitl poprvé.)

Já: Ale tak jsem to přece nemyslel.

Paní: Prosím vás, seďte, jó? Sedněte si!

Paní navíc znovu uraženě prohodila ke své kamarádce: Tyjo, copak vypadám jak nějaká bába?

Au. Zůstal jsem stát jako opařený, sednout si zpět už mi bylo trapné. Ani nikdo další si už na sedačku nesedl. A tak jsme tam všichni stáli a jedna sedačka zůstala volná.

Rytířem jsem se protentokrát nestal. Tak snad někdy příště:-)