Těžko říct na čí vrub připsat tu obecně nízkou kvalitu včerejšího tříhodinového pořadu Planeta Země 2012. Nepochopitelná směsice pozvaných hostů vykonala své a těch několik málo jedinců, kteří mohli zazářit, nedostali potřebný prostor.
Na pořad jsem se připravovala celý den. Podle upoutávek se zdálo, že mě určitě posune o něco dále v tématech, kterými se intenzívně zabývám. Čvrthodiny před začátkem jsem tedy byla nachystaná s poznámkovým blokem před svým laptopem a vnitřně připravená na “velkou jízdu”.
Provinciálnost (ten náš prokletý dolík limituje vidění širších souvislostí) a naprosté chybění duchovního rozměru (kromě nepatrné zmínky o křesťanské kostře západní civilizace) okořeňované spornými výsledky průzkumu veřejného mínění mě nemile zaskočily a opět jen potvrdily, že v této zemi zkrátka nedokážeme udržet rozhovor v rovině tolik potřebné myšlenkové nadstavby. Skoky od způsobu existence starých Mayů k praktickým důsledkům neplacení jízdného v tramvaji, pro mne byly stejně nestravitelné jako střídání různé lidské i odborné úrovně diskutujících – z Hnízdila na Šloufa a dále na Hanychovou. A to přítomnost bulvární ikony Hanychové byla podstatně menším prohřeškem, z mého pohledu, než pozvání bezskrupulózního konjunkturalisty Šloufa, hájeného egyptologem Miroslavem Bártou jako vlastně jen pouhého znalce technologie moci.
Myslím, že pan Moravec spadl do něčeho, co mu jako vysoce profesionálnímu moderátorovi nikterak neprospělo. Na druhé straně, kdo by si s tak nesourodým lidským materiálem, a tak zásadními existenciálními tématy dokázal poradit lépe?
Zajímalo by mě, kdo celý ten pořad dával dohromady? Kdo vybíral hosty? Kdo dělal dramaturgii? Z pořadu byla totiž patrná úporná snaha udělat ho divácky atraktivní a právě to se neblaze podepsalo na výsledku.
Česká televize jako veřejnoprávní medium by se do budoucna konečně měla přestat bát popřávat většího sluchu vzdělaným a morálně pevným intelektuálům, protože přece na problémy, na které je třeba jít intelektem (parafráze Járy Cimrmana), nemůžeme stále chodit jen motykou. K takovým kozlům zahradníkům bych včera přirovnala slavného advokáta Jana Sokola, který ve mně žádné sympatie ani souznění nevyvolal, podobně jako americko-slovenský analytik Marián Tupý.
Něco se mi ale přecejen do paměti vrylo:
Příspěvek George Sorose, že ekonomie jako věda selhala.
Příspěvek sinoložky Mariny Čarnogurské, že obchodnické kruhy nemají vládnout.
Příspěvek Miroslava Bárty o duchovním vykořenění souvisejícím s úrovní vzdělání.
Příspěvek Jana Hnízdila, že naše problémy v rámci stávajícího systému nemají řešení.
Příspěvek Fedora Gála o volání po participativní (přímé) demokracii.
Příspěvek Elišky Wagnerové, že politický systém ztrácí legitimitu.
Z čeho mám úplně největší radost je, že před sebou najednou vidím dva nové seriózní kandidáty na post prezidenta republiky – Jana Hnízdila a Elišku Wagnerovou.
P.S. Mayové a svět bez peněz jsou témata velice zajímavá, ale potřebují jiný prostor.
